Podle čeho jsi vybíral obor na vysoké škole?
Na práva jsem se hlásil kvůli rodičům (smích). Vždycky jsem tíhnul k humanitním oborům, protože mi bylo jasné, že na techniku to nebude. Hodně jsem přemýšlel nad učitelstvím a chtěl se hlásit na Pajdák, ale spousta lidí, včetně mých učitelů na gymplu, mě od toho zrazovala, že mám zkusit něco „prestižnějšího“. Podobně na mě tlačili i rodiče. Zkusil jsem tedy přijímačky na práva a vyšlo to. Pustil jsem se do studia, ale už od prváku jsem věděl, že to není ono.

Přemýšlel jsi nad změnou oboru?
Zkoušel jsem se přihlásit na psychologii, ale ta mi utekla o pár bodů z oborových testů. I když mi práva nesedla, se sebezapřením jsem je dostudoval. Hrozně mi totiž pomohlo, že jsem na začátku druháku začal pracovat jako praktikant na okresním soudě a u exekutora. Viděl jsem, jak právo funguje v praxi, a díky tomu jsem se nemusel tolik šrotit – to mi nikdy nešlo (smích). Velkou roli na mém dostudování sehrála i má budoucí žena, která chodila o ročník výš a poskytla mi plný servis, co se materiálů týče (smích).

A po pár letech jsi se oklikou přece jen na Pedagogickou fakultu přihlásil (smích).
Ano! Když jsem nastoupil jako právník k ombudsmanovi, shodou náhod jsem se dostal k oblasti školských zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy (děcáky, diagnosťáky, výchovňáky…). Byl jsem fascinován. U této agendy sice byla nutná znalost práva, ale jen částečně, stejně důležitý byl přehled v pedagogice a výchově. Šlo třeba o otázku, jak a zda vůbec by se mělo hodnotit chování děti v zařízeních. Jestli zařízení může nějak zasáhnout, pokud dítě tráví veškerý čas na mobilu a nezvládá pak kvůli tomu normálně fungovat. Nebo kam až sahá právo dítěte na soukromí, pokud je drogově závislé a pronáší do zařízení návykové látky. Může mu vychovatel prohlédnout kapsy? Tato zkušenost mě tedy vrátila zpátky k tomu, co jsem chtěl už na střední škole. Přihlásil jsem se na speciální pedagogiku a studium mi šlo o hodně lépe, protože už jsem nemusel, ale chtěl jsem. Pokračoval jsem dokonce i na magistra, kde jsem se chtěl věnovat etopedii, ale studium jsem musel ukončit, protože jsme se přestěhovali do Ostravy, měli malé dítě, já měl dvě práce a školu už nebylo kam vměstnat.

Čím tě studium na Pedagogické fakultě nejvíc zaujalo?
Vybral jsem si předměty, které mě hrozně zajímaly a podojil je do poslední kapky (smích). Tím, že jsme měli studiu kombinované, byli mými spolužáky lidé z praxe – někdo pracoval v Klokánku, jiný v neziskovce nebo děcáku. Mohli jsme navzájem sdílet a srovnávat náhledy a zkušenosti z praxe a bavit se o konkrétních dětech, konkrétních nástrojích a postupech. To mi přišlo nejlepší a nejpřínosnější. Jediná škoda byla, že jsme studovali kvůli COVIDU online a nemohli se potkávat osobně.

Měl jsi čas i na mimoškolní aktivity?
Na právech jsem měl hodně brigád a praxí, které souvisely se studiem. Většinou jsem pracoval zadarmo, ale bral jsem to jako dobrou školu, která mi dá poznatky, díky kterým udělám zkoušky lépe nebo s menší námahou. V rámci povinných praxí na Pedagogické fakultě jsem se hlásil téměř všude – navštívil jsem diagnosťák v Brně i Praze, byl jsem na základní škole speciální, internátu nebo ve speciálně pedagogickém centru. Tyto zkušenosti mi otevřely spoustu nových obzorů.
V žádném spolku jsem se na právech neangažoval, protože mi studium ani lidé celkově nesedli. Na Pajdáku jsem to vnímal naopak. Spolužáci byli otevření a nápomocní. Ale ani tam jsem se do spolků nebo do podobných aktivit nezapojoval, protože jsem na to neměl kvůli práci prostor.

Jak vypadá tvůj pracovní den právníka u Veřejného ochránce práv? Které činnosti tě baví a které méně?
Obecně zachraňujeme svět – to si říkám každé ráno (smích). Moje práce je specifická v tom, že jezdím po celé republice a navštěvuji dětská zařízení. Nevyřizuji přímo stížnosti dětí, které si stěžují na poměry v zařízení, to mají na starost kolegové. Mým cílem je držet si rozhled a srovnání ve fungování zařízení. S kolegy jezdíme na neohlášené dvou až třídenní návštěvy napříč republikou s úmyslem předcházet špatnému zacházení s dětmi. V zařízeních pozorujeme, jak to u nich chodí a čas trávíme hlavně s dětmi. Účastníme se také programů a bavíme se i s dospělými a seznamujeme se s vedením. Z toho, co za ty dny vidím, slyším, cítím a chutnám, sepisuji podrobné záznamy, z kterých pak zhotovuji výslednou zprávu. Ze všech výsledných zpráv následně dáváme dohromady jednu souhrnnou, která přináší náhled na to, jak to v Česku funguje. S tou chodíme za poslanci a na ministerstva a snažíme se prosazovat změny nebo minimálně upozorňovat na problémy, které v dětských zařízeních často jsou, a ideálně navrhujeme změny.

A daří se vám to?
Jak v čem (smích). V této oblasti je spousta problémů a změny jsou na můj vkus pomalé, respektive už dlouho stagnujeme na jednom místě a chybí výrazná politická podpora. Potřebovali bychom, aby některého politika tato oblast zaujala a začal by prosazovat novou právní úpravu, díky které by děti měly lepší podmínky, něž jaké mají kvůli současnému zákonu, který je přes 20 let starý. Kdyby se mi povedlo přesvědčit některého poslance k vytvoření nového zákona, který by byl přijat a platil by, tak bych mohl zavřít desky a jít o dům dál (smích).

Jaké tři dovednosti využíváš v práci nejčastěji?
Trpělivost, která už mi dochází (smích), protože změny jsou systémové a trvají dlouho. Některé věci vypadají, že by šly změnit lehce, ale pak narazíte na spoustu překážek, nebo spíše lidí, které ty překážky tvoří. Otevřenost a nemít vyhraněný názor, protože věci nejsou černobílé. Poslední dovedností je schopnost naslouchat, protože děti potřebují slyšet, vnímat a nesoudit.

Co bys vzkázal těm, kteří uvažují o práci právníka u ombudsmana? Co je dobré umět a kdo se na pozici hodí?
Po mých zkušenostech vnímám, že u Veřejného ochránce práv končí lidé, kteří studium práv cítili podobně jako já, protože úřad ombudsmana je ostrůvkem pozitivní deviace (smích). Ale teď vážně, v této práci se najdou studenti/absolventi, kteří mají mnohem rozvinutější sociální cítění než jejich spolužáci a inklinují k předmětům, které je naplní smyslem než jejich kapsy financemi, protože smysl je velkou částí odměny, kterou získáte, pokud se věnuje lidským právům, nebo obecně práci s ohroženými dětmi.
Doporučil bych zkombinovat studium práva a pedagogiky. Práva je ve školství hrozně moc a zároveň je hrozně málo lidí, kteří tomu rozumí. Je super, když se člověk opravdu vyzná v obou oblastech, protože pak dokáže lépe řídit dětská zařízení a lépe argumentovat kontrolním orgánům (smích).

Čím jsou ohrožené děti specifické?
Na dětech v zařízeních obdivuju jejich extrémní odolnost a schopnost fungovat navzdory tomu, s čím vším se musely poprat. Je smutné, co se jim stalo, ale zároveň u spousty z nich cítím, že na to nechtějí poukazovat, mít z toho výhody nebo vzbuzovat lítost. Chtějí být normální a ideálně nechtějí, aby o tom, čím si prošly, někdo věděl. To je pro mě důkaz vnitřní síly. Jsou to obří bojovnici.

Jakým směrem se vyvíjí práce s ohroženými dětmi?
Těší mě, že ubývá lidí, kteří po dětech chtějí, aby byly normální a při sebemenším výkyvu v jejich chování je označí je za problémové. Tyto děti sice mají problémy, ale ty jsou neadekvátní tomu, čím vším si prošly a kolik toho musely snést, zažít a prožít. Mám radost, že se mezi současnými zaměstnanci zařízení (i mezi těmi budoucími, kteří specku teprve studují) rozšiřuje trauma respektující přístup a otevřený a chápavý styl práce.