Podle čeho jsi vybírala obor na vysoké škole?
Už jako malá holčička jsem chtěla být učitelkou, volba Pedagogické fakulty byla proto naprosto jasná. Během studia na střední škole, kde jsem absolvovala praxe v mateřských školách, jsem si všimla, že existuje hodně dětí, které mají obtíže v řeči nebo v porozumění. Proto jsem se rozhodla pro studium speciální pedagogiky se zaměřením na logopedii. Bohužel jsem ale při přijímacích zkouškách na vysokou školu nebyla úspěšná. Nicméně jsem nechtěla zahálet, a tak jsem při práci v mateřské škole zahájila celoživotní vzdělávání. Zaměřila jsem se v tu dobu na pedagogiku volného času. Za rok jsem se přihlásila znovu a tentokrát jsem uspěla. Začala jsem tedy dálkově studovat speciální pedagogiku. Po ukončení bakalářského studia jsem potřebovala chvilku oddech, protože zkombinovat práci a studium, i když dálkové, není úplně jednoduché. No a tato chvilka se protáhla na několik let (smích), ale ke studiu jsem se vrátila, protože jsem zjistila, že bakalářské studium není dostačující, a to jak pro nás, pro učitele, tak i pro děti. Po několik letech jsem se tedy ke studiu vrátila a dostudovala jsem speciální pedagogiku se zaměřením na logopedii a surdopedii.

Dělala jsi při studiu něco navíc?
Jak jsem již zmínila, při studiu jsem pracovala na plný úvazek v mateřské škole. Bylo to sice náročné, ale zároveň to mělo své výhody, neboť to, co jsem se dozvěděla v rámci výuky jsem si hned mohla s dětmi vyzkoušet. Na druhou stranu jsem ale neměla víkendy. Všichni chodili na párty a užívali si a já jsem musela ráno v 8 vstávat a být celý den až do večera ve škole. V mateřské škole jsem učila 10 let, s tím, že první 2 až 3 roky jsem pracovala ve třídě, kde byly věkově smíšené děti, to znamená od tří do sedmi let. Pořád jsem hledala cesty, jak výuku trošku upravit, abych všem dětem dokázala adekvátně pomoci. V té době jsem se začala přiklánět k individuální formě vzdělávání. Dokonce se mi podařilo v rámci mateřské školy vytvořit třídu pouze pro děti předškolního věku a děti s odkladem školní docházky. Tím pádem jsem se mohla věnovat těmto věkovým skupinám a opravdu je velice dobře připravit do školy. Protože se mi to opravdu zalíbilo, hledala jsem cesty, jak to zlegalizovat, aby to opravdu mohlo fungovat tak, jak bych si představovala. Tehdy se mi podařilo kontaktovat pana ředitele základní školy, kde nyní pracuji, a díky naší spolupráci jsem mohla vytvořit přípravnou třídu a zřídit ji na základní škole. Díky založení přípravné třídy jsem také napsala svou diplomovou práci, ve které jsem se zaměřila přímo na individuální vzdělávání v přípravné třídě. Moje diplomová práce dokonce zaujala natolik, že se stala součástí knihy Tady jsme!, kterou vydala Pedagogická fakulta. Za to jsem velice vděčná. Po mateřské dovolené mi bylo nabídnuto místo speciálního pedagoga, který se zaměřuje přímo na logopedii. Hodně jsem váhala, protože přece jenom byla přípravná třída moje srdcovka. Nakonec jsem si ale řekla, že je to výzva a zkusím to. Zatím musím říct, že je to super.

Jak vypadá tvůj pracovní den?
U mě není žádný den stejný. To na své práci miluju, nedostávám se totiž nikdy do stereotypu. Každé ráno, když přijdu, tak moje kroky vedou buďto do kanceláře, kde se připravuji na daný den, anebo přímo za učitelem žáka, u kterého vedu předmět speciálně pedagogické péče. S vyučujícím se poradíme, co je potřeba s žákem procvičit a co mu dlouhodobě nejde. Poté se odebírám do kanceláře a chystám pomůcky a přípravy na tu konkrétní hodinu. Pokud ten den nemám žádný předmět speciálně pedagogické péče a mám přímo jenom logopedickou reedukaci, probíhá to tak, že ke mně přichází žáci individuálně. Během jedné vyučovací hodiny se u mě vystřídají tři žáci. Chodí po 15 minutách a na to se samozřejmě připravuji dopředu. Žáci mají své sešity, kde lepíme různé úkoly, které mají dělat. Píšeme si tam i různé vzkazy s rodiči, domácí úkoly anebo mi rodiče předávají informace o tom, co dítě dělalo s klinickou logopedkou. Pokud mi v rozvrhu něco odpadne, tak buďto přicházím do tříd, kde učitelé potřebují pomoc, anebo čas využiju k administrativě, případně ke kontaktování rodičů. Nad rámec mě pak ještě navštěvují žáci, kterým se nedaří osvojovat si čtení klasickými metodami. Já s nimi pracuji v rámci tréninku jazykových schopností pomocí Elkoninovy metody.

Co tě na práci baví a co si úplně neužíváš?
Tak samozřejmě mě baví práce s dětmi. Když děti přijdou a usmějí se, tak mě to nabije pozitivní energií na strašně dlouho. Velmi mě také motivuje to, když vidím jejich posun. Oproti práci běžného speciálního pedagoga je to opravdu velká výhoda, neboť tam ta zpětná vazba přichází mnohem pomaleji. Proto jsem ráda za to, že práci speciálního pedagoga kombinuji s logopedií. To mi umožňuje vidět každý malinkatý krůček a můžu se z toho společně s dítětem radovat. Co si naopak tolik neužívám je to, když za mnou přichází žáci, kteří se opravdu snaží, ale jejich rodinné prostředí jim neposkytuje dostatečnou podporu. Taky mi není příjemné, když se setkávám s nespolupracujícími rodiči. A co mě trápí asi nejvíc, zejména v poslední době, je nepochopení ze strany některých klinických logopedů. Mnohdy nechápou, proč vůbec pozice školského logopeda existuje. Doufám, že se to do budoucna zlepší a budeme se soustředit na to, že jak klinický logoped, tak školský logoped jsou tady pro dítě a je nutné vzájemně spolupracovat. Samozřejmě to ale nejsou všichni logopedové, mám i dobré zkušenosti. Nicméně já vnímám tu spolupráci jako nesmírně důležitou, neboť klinický logoped má zdravotnický pohled, zatímco já, speciální pedagog-logoped, ten školský. No a když se to dá dohromady, tak to může být skvěle jedoucí vlak. Takže jenom naskočit a bude to! (smích)

Jaké tři dovednosti v práci využíváš nejčastěji?
První je bez pochyby komunikační dovednost. Pak je potřeba nějaká pozorovací schopnost. Ta je důležitá, protože vy jdete nejdřív pozorovat žáky do třídy, potom si žáka berete zvlášť k sobě do kanceláře, kde s ním děláte diagnostiku. Ale pořád ho pozorujete. Potřebujete znát jeho chování v kolektivu, mimo kolektiv, k autoritě. Nejlepší je znát i rodinné prostředí žáka, vědět, jak komunikuje s rodiči, jak se projevuje v rodině. Dále je důležitá trpělivost, protože někteří žáci nemají radost z toho, že s vámi musí něco procvičovat a dělat úkoly. Takže je nutné trpělivě a empaticky naslouchat, pomáhat a umět se přizpůsobit situaci. Když vám přijde dítko ve velmi špatném psychickém rozpoložení, je nutné změnit to, co jste si připravili a soustředit se na potřeby dítěte. Pro mě je důležitý individuální přístup. Nedovedu si představit, že bych si vytvořila seznam úkolů, které bych neustále používala dokola se všemi dětmi. Já si zakládám na tom, že u každého dítěte chci zjistit, na jaké je momentálně úrovni, co potřebuje, jak a čím ho můžu motivovat a posouvat dál.

Co bys vzkázala těm, kteří uvažují o roli Školního speciálního pedagoga - logopeda? Kdo se na tuto pozici hodí a co by měl umět?
Začala bych vzkazem: „Jestliže se vám podaří pomoci alespoň jednomu jedinému dítěti, pak vaše práce dává smysl.“ Práce speciálního pedagoga je opravdu velmi náročná, může být i nevděčná a často neohodnocená, takže já považuji za zásadní si to v hlavě správně nastavit a uvědomit si, že pokud vidím posuny, dělám tu práci dobře. Dále je důležité, aby uměl logoped správně vyslovovat. Podstatné jsou i výborné komunikační dovednosti. Vy totiž přicházíte do kontaktu nejen s dětmi, ale i s odborníky, se svými kolegy v práci, ale také s rodiči. Musíte tedy umět svou řeč přizpůsobit tomu, s kým zrovna komunikujete, a to není úplně jednoduché. Obzvlášť s dětmi, které bývá těžké rozmluvit. Pokud si vytvoříte svoje know-how, nebudete se tolik bát vystoupit ze své komfortní zóny a třeba si vzít maňáska a mluvit za něho. Dále je určitě zásadní mít rád děti. Krom toho musí být člověk i trpělivý a měl by umět přijímat výzvy, protože tahle práce je každodenní výzva.

Končí tvůj den tím, že odejdeš ze školy?
Rozhodně nekončí. Ve svém volném čase se věnuji prevenci vzniku narušené komunikační schopnosti a především osvětě. Tvořím instagramový profil rozmluv_me_zbriskadoskoly. Tam se snažím přehledně upozorňovat na důležité milníky ve vývoji řeči a poskytovat sledujícím dostatek inspirace a aktivit. Na mém profilu chci ukázat, že se dá logopedie dělat hravou a zábavnou formou. Snažím se rodičům vysvětlit, že je třeba s řečí propojovat především pohyb a rozvíjet rovnoměrně všechny dílčí oblasti vývoje jako zrakové, sluchové vnímání, grafomotoriku a prostorovou orientaci. Můj instagramový účet vznikl v době Covidu, kdy jsem byla těhotná a po narození syna jsem se rozhodla, že ten účet poroste spolu s ním. Postupně zde popisuji vývoj řeči a jazyka s jeho pomocí. Samozřejmě mě spousta lidí kontaktuje s dotazy, ale bohužel nemám dostatek prostoru, abych uspokojila úplně všechny. Byť se o to velmi snažím. Zároveň dělám i online konzultace, kde se zaměřuji na to, jak řeč nastartovat. Myslím, že se profilu daří. Moc si vážím přítomnosti všech sledujících a jsem ráda, že se můžeme vzájemně rozvíjet.