Podle čeho jsi vybíral obor na vysoké škole?
K právu jsem tíhnul vždycky, protože jsem výkon této profese znal z rodiny. Líbila se mi představa, že jen prostřednictvím svých znalostí, zkušeností a dovedností mohu někomu pomoct ze svízelné situace, či „jen“ dobře a jednoduše poradit s praktickým problémem. Se snem, že se ze mě jednou stane advokát, jsem se přihlásil na právnickou fakultu a skutečně jsem se jím po deseti letech od maturity stal.

Dělal jsi při studiu něco navíc?
Ano a vím, že bez toho bych nebyl tam, kde jsem. Po druhém ročníku jsem vycestoval přes program Erasmus do Francie na dvousemestrální pobyt, který mi dal hodně zejména co do životních a jazykových zkušeností. Vzhledem k tomu, že se mi tento prožitek velmi líbil, na čtvrťák jsem odjel na semestrální pobyt do Chicaga a následně na Tchaj-wan. Oba tyto studijní pobyty byly realizovány na základě tzv. bilaterálních smluv, takže v zásadě v obdobném režimu jako Erasmus jen mimo Evropu. Narozdíl od pobytu ve Francii jsem při studiu v U.S.A. a na Tchaj-wanu musel dodávat náhradní plnění za zameškané hodiny. Zatímco na Erasmus jsem vyjel po druhém ročníku a vrátil jsem se do třetího (čímž se mi prodloužilo studium o rok), za oceánem jsem studoval při paralelním studiu v Brně dle individuálního studijním plánu.
Ačkoli jsem při škole sbíral pracovní zkušenosti na praxi v advokátní kanceláři, pro moji budoucí práci byla bezpochyby nejcennější účast na dvou tzv. moot courtech. Zjednodušeně lze moot court popsat jako simulované soudní řízení, ve kterém proti sobě stojí dva týmy či jednotlivci stejně jako u soudu. Cílem této několik měsíců trvající soutěže je vystavět nejpřesvědčivější argumenty, a to jak písemně, tak ústně, a být schopen pružně reagovat na otázky soudců či rozhodců. V mém prvním moot courtu zaměřeném na lidská práva jsme ve finále na Ústavním soudu odpovídali na všetečné otázky skutečných soudců tohoto orgánu. Ve vídeňském finále druhého moot courtu, který se týkal mezinárodních arbitráží, jsme museli reagovat na otázky skutečných rozhodců a advokátů mezinárodních arbitráží. A právě tyto zkušenosti mi daly odvahu říct „ano“ skutečným arbitrážím proti zahraničním obchodníkům s cennými papíry.

Jak vypadá tvůj pracovní den? Které činnosti tě baví a které méně?
Běžný den trávím v kanceláři za počítačem, s telefonem a knížkami. Píši smlouvy, podání k soudu nebo komunikuji s klienty. Taková klasika. Asi nikoho nepřekvapí, že někdy je tato práce rutinní a jindy velmi zajímavá (např. když sepisuji zásadní vyjádření k vysokým soudům či žaluji Masarykovu univerzitu (smích)).
Méně všední den představuje příprava na soud a účast na jednání soudu. I po zhruba deseti letech, co k soudu chodím, je každé soudní jednání unikátní a často velmi nepředvídatelné. Je to možná dáno i tím, že nepracuji na úplně běžných kauzách. Hodně žaluji anglické, německé a kyperské společnosti, které se pochopitelně brání řízení před českými soudy a řeší se, podle jakého práva se věc bude řešit. Účast na soudních jednáních vnímám jako koření advokacie, které je zároveň i vyústěním mnohaleté práce na daném případu.

Jaké 3 dovednosti v práci využíváš nejčastěji?
Komunikaci (s klienty, kolegy, úřady a soudy), sebevzdělávání a řešení konfliktů.

Co bys vzkázal těm, kteří uvažují o práci advokáta? Co je dobré umět a kdo se na pozici hodí?
Nejdříve bych jim doporučil, aby se pobavili s nějakým kolegou z advokacie (praktikant v advokátní kanceláři, koncipient, advokát) nebo s někým „z venku“ (zejména soudci). Právnické fakulty pro úspěšné dokončení studia vyžadují i nějakou praxi a poptávek po studentech je celá řada, takže pár letních týdnů při škole může člověku naznačit, jestli ho prostředí advokacie přitahuje, nebo naopak s ním nadále nebude chtít mít nic společného.
Pozor na negativní zkušenosti – zejména v pozici praktikanta (ještě při vysoké škole) či advokátního koncipienta (těsně po škole) se nemusí vaše představa o hollywoodském advokátovi překrývat s realitou. Dnes však již bohudík není situace taková, že koncipient musí pracovat minimálně 3 roky za minimální mzdu, a to ještě alespoň 10 hodin denně. Nicméně stále existují pracoviště, kde to není ideální co do odměny, pracovní náplně či obecně pracovní atmosféry. Takže v takovém případě není nic jednoduššího než zkusit štěstí jinde. Pokud člověk stráví alespoň rok v „normální“ advokátní kanceláři, vyzkouší si různé oblasti a zjistí, že to není pro něj, pak je načase změnit právní profesi, protože advokacie není pro každého.
Požadavky na výkon advokáta se mohou různit podle cesty, kterou si vyberete (samostatný advokát na maloměstě versus advokát ve velké pražské kanceláři). Určitě je však dobré pracovat na svých komunikačních dovednostech, protože téměř vždy se budete bavit buď s klientem nebo kolegou. Pokud máte v plánu chodit k soudu, nesmí vám chybět prezentační dovednosti. Dále je nezbytné se neustále učit novým věcem. To platí nejen o rozvíjení stávajících dovedností, ale zejména o studiu zákonů a soudních rozhodnutí. V neposlední řadě řeší advokát spoustu problémů cizích lidí, takže je potřeba umět se s těmito situacemi vypořádat, a to jak v reálném čase (schopnost věci řešit), tak i následně, aby to na člověka příliš nedoléhalo.

Na který tvůj případ jsi obzvlášť pyšný?
Povedlo se jich naštěstí hodně, ale jako první mě napadá kauza klientky, která v České republice (ČR) žalovala kyperskou společnost, u které dříve investovala. Kyperská společnost si však napsala do obchodních podmínek, že jakýkoliv soud se musí odehrát na Kypru. I tak jsme to zažalovali v ČR a snažili se změnit soudní praxi tak, aby tato doložka byla shledána jako nepřiměřenou a klientka mohla žalovat i u nás. Nejdříve se na naše argumenty české soudy koukaly skepticky, ale když ani Nejvyšší soud nevěděl, jak vyložit dotčený předpis Evropské unie (EU) a předložil věc Soudnímu dvoru EU v Lucemburku, naplnilo nás to nadějí, že by to nakonec mohlo dopadnout dobře.
A skutečně, Soudní dvůr EU nám nakonec vyhověl a evropský předpis vyložil v náš prospěch. Tato kauza tak ve svém důsledku umožnila všem drobným investorům v celé EU se v obdobných případech obrátit na soud v zemi svého bydliště, což je ohromný přelom. Pokud si člověk v ČR otevře investiční účet na základě reklam na Youtube atd., ve většině případů to bude se zahraniční společností, kterou díky našemu případu bude moci zažalovat v ČR.