Podle čeho jsi vybírala obor na vysoké škole?
Dlouho jsem byla rozhodnutá hlásit se na archeologii, žurnalistiku a ekonomku. Práva nebyla vůbec v hledáčku, možná i proto, že se pro obyčejnou holku ze Sudet zdála jako příliš velké sousto. Hlásit se i tam bylo nakonec dáno kombinací dvou faktorů až na poslední chvíli na střední: Zaprvé upozornění ze strany mé rodiny, že mluvím tak moc, že kostlivcům vymluvím díru do hlavy, pokud se dám na archeologii (smích). Zadruhé tehdy vycházel nový občanský zákoník a soudobý ministr spravedlnosti (Jiří Pospíšil) ho promoval mimo jiné přednáškami na středních školách a po nějaké diskuzi prohlásil, že mám ta práva minimálně zvážit. Někdy v té době jsem se rozhodla poslat o dvě přihlášky navíc a začala jsem zjišťovat, o čem ten obor vlastně je. To vše s myšlenkou, že v nejhorším se potvrdí, že je to příliš velké sousto.

Dělala jsi při studiu něco navíc?
Určitě ano, i když si zpětně říkám, že jsem měla prostor i na víc aktivit. Absolvovala jsem nějaké praxe a stáže v oboru, působila jsem v Akademickém senátě a účastnila se Studentské vědecké a odborné činnosti (SVOČ). Velmi vysoko hodnotím projekt Právo do škol pořádaný dTestem, kdy jsme učili spotřebitelské právo studenty na středních školách. Od zkušených lektorů jsme dostali velmi kvalitní nalejvárnu, ze které čerpám dodnes. V posledním ročníku jsem se přihlásila na stáž do vznikajícího Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB) a tam jsem se rozhodla, že chci v této organizaci, ale hlavně v tomto kolektivu pracovat.

Jak vypadá tvůj pracovní den na pozici vedoucí oddělení regulace veřejného sektoru? Co tě na práci baví a co ne?
Je krásné, že za těch šest let, co na NÚKIB pracuji, bych každý rok odpověděla jinak (smích). Momentálně se ale věnuji zejména práci na novém zákoně o kybernetické bezpečnosti a jeho prováděcích předpisech, a s tím spojenými úkony v rámci legislativního procesu. V překladu to znamená, že s kolegy píšeme legislativní text, samostatně tvoříme rešerše, zodpovídáme dotazy potenciálních nebo současných povinných osob (adresátů zákona o kybernetické bezpečnosti) nebo konzultujeme s dalšími odborníky to, co jsme vymysleli. Ale také se můžeme trefit do dne, kdy jsem na konferenci a přednáším pro odbornou veřejnost.
Moje práce mě hodně baví. Kdyby to tak nebylo, nemohla bych ji dělat naplno, a to bych ji raději nedělala vůbec, už jen pro tohle zjištění byly některé ty praxe přínos. Hlavní a jednoduchá odpověď ale je, že mě ta práce baví, protože v ní spolupracuju se skvělými kolegy a kolegyněmi.
Možná to zní příliš jako jednorožci a duha, ale jinak bych tu těch šest let nebyla. Samozřejmě není všechno jen růžové. Bezpečnost je běh na dlouhou trať, kterou nikdy nedoběhnete, protože její základní vlastnost je, že nikdy není stoprocentní. Zároveň si na nikdy nesáhnete, takže nezažijete pocit z viditelného výsledku, který zažívají lidé, kteří například restaurují nábytek.

Jaké 3 dovednosti v práci využíváš nejčastěji?
Kreativitu, kritické myšlení a vyjednávání.

Co bys vzkázala těm, kteří uvažují o roli vedoucí*ho oddělení regulace veřejného sektoru? Co je dobré umět a kdo se na pozici hodí?
Odbor regulace je složen primárně z právníků, ale oceníme i jiné profese, které budou do naší agendy zapadat a mohou přinést nové podněty do kolektivního vědomí týmu. Z právních zaměření a směrů je pro nás asi nejzajímavější správa, právo technologií, duševní vlastnictví, veřejné zakázky nebo právě normotvorba. K věcem se snažíme přistupovat dle dlouhodobého motta našeho odboru: „Kde je vůle, tam je cesta“. Což vlastně znamená, že bez ohledu na již řečené, je hlavním předpokladem chuť učit se nové věci, protože předmětů a oborů, které by pokrývaly kybernetickou bezpečnost není mnoho, ačkoliv se situace zlepšuje. Očekáváme i chuť měnit zaběhnuté pořádky a jistou míru kreativity v tom, jak se dají věci zlepšovat. V neposlední řadě klademe důraz na proklientský přístup, protože naším cílem je, aby naše povinné osoby zvyšovaly svou bezpečnost a ne to, abychom se radovali, že jsme někoho nachytali. S tím souvisí i orientace na metodickou podporu, se kterou se pojí i ochota prezentovat před lidmi například na konferenci.

Změnilo se s příchodem na NÚKIB tvé chování na internetu (nesdílíš své platební údaje, častěji si měníš hesla…)?
Rozhodně ano. Na internetu jsem se nikdy nechovala úplně jako neřízená střela, ale je pravda, že s nástupem na NÚKIB jsem si určitě více vědomá různých dalších rizik a více je vyhodnocuji.

Zpětně, v čem vnímáš, že bylo studium na MUNI pro tvůj profesní nebo i osobní život zásadní?
Předně v tom, že jsem zde získala přátele na celý život. Ale taky jsem zjistila, že na „to“ mám. Díky některým vyučujícím na právech můj syndrom podvodnice postupně slábl, protože nám uměli dát tu jistotu, že jsme vidět my i naše práce, což bylo překvapivé, když jednu „třídu“ tvořilo 300-400 studentů.