Kam jsi chodila na střední školu?
Mám za sebou zlatou éru Obchodní akademie Dr. Albína Bráfa v Třebíči, která nás, myslím, dobře a prakticky vybavila do života. To jsem tehdy ještě ani netušila, že ze mě bude úřednice a že některé věci, které mě na střední dost nebavily, budu denně používat (psaní všemi deseti, psaní a vyřizování formální korespondence, excel a jeho nabušené funkce…). S tehdejším zástupcem ředitele jsme dodnes, troufám si říct, dobří kamarádi, kteří spolu jezdí na kole nebo chodí na kafe. Kolikrát mi na dálku pomáhá právě s tím excelem (smích).

Co nebo kdo tě ovlivnil při rozhodování, na jaký obor na vysokou si podáš přihlášku?
Náš blízký rodinný přítel, který byl psycholog a lékař, mi doporučil hlásit se vzhledem k mému povahovému nastavení na etnologii. Etnologie je obor, který studuje životy lidí a snaží se zachytit jejich zajímavosti nebo i absolutně běžné/všední okamžiky. To mě moc baví a věnuji se tomu vlastně denně. Když jsem s těmi, které mám opravdu ráda, tak právě ty úplně obyčejné dny a zážitky tvoří skutečný vztah mezi námi. U druhého oboru, pedagogiky, jsem se tehdy radila s tím stejným rodinným přítelem. Roli ale hrálo i to, že jsem vždy moc ráda chodila do školy a školství jako takové, tedy i fungování těchto organizací, mě prostě bavilo. Ve škole máte kamarády, a hlavně učitele a učitelky, kteří jsou ti moudří, co vás něco učí. A ne, neměla jsem vždy štěstí jen na dobré pedagogy, ale i tak mě to od studia neodradilo (smích).

Přemýšlela jsi v průběhu studia, že bys obor změnila, nebo jsi cítila, že ses trefila hned napoprvé?
O změně jsem nepřemýšlela. Při studiu Etnologie v Praze mi ale vadilo, že oproti tomu, jak jsem musela makat na střední, mi studium přišlo dost lehké. Proto jsem ráda, jak mě studium Pedagogiky vybavilo. Na své současné pozici i předtím na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) ze studia čerpám hodně. Třeba jak číst správně čísla a grafy, jak udělat správné srovnání nebo jak dále nad textem přemýšlet. Při studiu na MUNI jsem párkrát i plakala, že to při práci nezvládnu, ale fakt to stálo za to a moc mě to posunulo.

Bylo pro tebe studium na Filozofické fakultě v něčem náročné?
Ano, bylo. Jak jsem zmínila u předešlé otázky, v době mého studia v Brně jsem pracovala a dojížděla z Prahy. Studium bylo samo o sobě náročné – pochopit například, jak provést kvalitativní výzkum, a hlavně, jak zanalyzovat přepsané rozhovory, mi fakt trvalo a natrápila jsem se. Ale hledala jsem cesty a nevzdala to a teď z toho těžím.

Na co ze svých vysokoškolských studií ráda vzpomínáš?
Na to, že s námi většina vyučujících vedla rovnocenný dialog. Nepovyšovali se. Díky tomu, že nám naslouchali a přemýšleli nad tím, co jsme jim jako studenti říkali, se mi začalo zvyšovat sebevědomí a osmělovala jsem se víc ptát. Rozhovory s vyučujícími i spolužáky mi pomáhaly ověřovat a formovat si své vlastní myšlenky. Učila jsem se také komunikovat o odborných věcech, o kterých jsem toho tenkrát ještě tolik nevěděla, a tím se mi začalo zlepšovat i kladení otázek.

Jakými profesemi jsi si až po současnost prošla?
Brzy jsem si začala vydělávat vlastní peníze různými brigádami. Nemusela jsem, ale hlavně maminka nás s bratrem učila takové určité disciplíně. A já pak milovala, že se nemusím nikomu zpovídat, co si za vydělané peníze koupím (smích). Uklízela jsem například v nemocnici, což byl docela hardcore na psychiku, pracovala jsem jako servírka v cocktail baru nebo jsem prodávala v uzenářství. Při prvním studiu v Praze jsem pak měla i odborné brigády. Pro Muzeum Vysočiny Třebíč jsem mapovala masopusty a hody na Třebíčsku a pro Vlastivědné muzeum ve Slaném jsem prováděla rozhovory s lidmi ohledně dodržovaných tradic na Slánsku. První skutečný, byť poloviční pracovní poměr, jsem však měla pro Regionální muzeum v Kolíně v posledním ročníku navazujícího magistra, kde jsem byla hlavní garantkou národopisných akcí, které se konaly ve skanzenu v Kouřimi. A pak už jsem nastoupila na Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT), kde jsem si prošla vícero odbory. Nyní jsem tedy pár měsíců na Krajském úřadě Středočeského kraje, kam jsem odešla za současnou zástupkyní pana ředitele, se kterou jsme se poznaly na MŠMT a práce pro ni je skvělá a smysluplná. S panem ředitelem tohoto úřadu se zatím poznáváme, ale mám ho už teď fakt ráda – moc mi sedl svou povahou. A já toto v práci potřebuji – nejsem moc spokojená, když chodím do práce jen plnit úkoly.

Proč ses nakonec rozhodla věnovat pedagogice a ne etnologii?
Nevím o pozici, kde bych uplatňovala etnologii a ta práce mě zároveň také bavila. Já mám etnologii v krvi a denně se jí zabývám, ale v muzeu nebo jako lokální výzkumnice pracovat nechci, nebavilo mě to. Pedagogika mi nabízí podstatně zajímavější a širší možnosti, kterými se mohu živit. Ale teď vážně – tím, jak se mnoho věcí robotizuje, na nás lidech, podle mých poznatků, zbyde více té jemnější/soft práce. Dovedu si představit, že časem vznikne na trhu práce úplně nová pozice a etnologové budou nedostatkové zboží.

Jak bys popsala svůj běžný pracovní den? Co vše dělá analytička?
Běžně plním úkoly, které mi zadají moji nadřízení nebo které musím průběžně sledovat. Musím stále číst, hledat si informace a promýšlet i to, co mi třeba moji nadřízení nezadali, ale co si myslím, že by nás mohlo zajímat. Snažím se přemýšlet tak, abych byla mým nadřízeným další hlavou a očima, která s nimi řeší problémy a úkoly. Musím také umět komunikovat s lidmi z hlediska dlouhodobé spolupráce, protože při prvních schůzkách vám toho nikdo moc neřekne. Je to těžká situace, protože většinou od nich něco potřebuji já a jsem tedy v té submisivnější roli. Kolikrát musím také přitvrdit a k tomu potřebuji umět určité základy psychologie a diplomacie. Obecně mám dvě hlavní povinnosti – vědět a umět najít. Už i na MŠMT jsem pracovala pro náměstky a členy vedení ministerstva. No a teď vám odkryji hlavní know-how mé práce. Musím umět správně odhadnout míru detailu, kterou jim řeknu nebo propíšu do podkladu. Vzhledem k jejich vytížení je nesmím zahltit moc velkým detailem, ale musím umět vypíchnout to absolutní jádro. Musím být také hodně flexibilní v myšlení, protože například dělám u počítače rešerši veřejné zakázky ke spisové službě a jsem najednou přizvána ke schůzce k digitalizaci procesů v úřadu. Já mám ale pestrost ráda – stojaté vody nebo už roky vyjeté koleje nedávám.

Jaké dovednosti na tvé pozici nejčastěji využíváš, a naopak, jaké dovednosti cítíš, že ti chybí?
Musím umět okamžitě přemýšlet nad tím, co čtu a slyším. Nesmím se bát zeptat, protože tím, že dostanu odpověď, se začnu cítit osobně zaangažovaná v tématu, které mi bylo třeba doposud úplně jedno. Například psát směrnice nebo výroční či závěrečné zprávy mě hodně nebaví a je to trochu i nuda, ale když tam najdu informace, které mě zaujmou, dokážu to napsat – i tak trochu ale trpím (smích). No, a někdy by mi hlubší znalost informačních technologií práci asi usnadnila.

Myslíš, že tě vystudovaný obor dostatečně připravil do pracovního procesu?
To ano, mám dobrý základ, ale nevystačíte si s ním. Veškeré informace se musíte naučit používat a dále je rozvíjet. I mimo práci je život hodně složitý. Je to možná otřepané, ale pokud chcete dělat zajímavější věci, musíte na sobě pracovat, a to samo sebou i v pracovní oblasti.

Co ti přijde na tvé pozici nejnáročnější? A co tě naopak naplňuje?
Kolikrát musím umět z velmi mála informací dovodit podstatně hlubší a složitější celek. Nebo musím umět rychle odhadnout rizika či výhody. Naplňuje mě, když se mi to podaří a tu hlubší podstatu pochopím a cítím, že jsem pro moje nadřízené opravdu platná. Následně mě pak většinou napadá, co bychom mohli zlepšit, kde máme mezery nebo jak ocenit kolegy, jejichž práce je fakt dobrá a můžeme na ní dále stavět. Tím nejtěžším jsou kolikrát mezilidské vztahy. Například pro nasazení nových tiskáren musíte podstatně víc aplikovat psychologické prvky, abyste ty, kteří jsou i přes výhody proti, dokázala obměkčit. Složité úkoly totiž nedokážete splnit sami.

Jak bys definovala ideálního kandidáta na pozici analytika*čky? Jaké by měl mít vlastnosti?
Měl by to být člověk otevřený a spravedlivý, který se nebrání učit se novým věcem a musí umět fakt dobře komunikovat. Jo a měl by být také hodně samostatný a rozhodný.

Co bys vzkázala budoucím nebo současným studentům MUNI?
Nezamýšlejte se ve výuce nad tím „a k čemu mi to bude?“. To vám dopředu nikdo neumí říct. Možná pak budete překvapeni, kolik informací, které jste studovaly s odporem, vám později pomůžou. Mnoho nastudovaných věcí vám začne dávat smysl až časem. Hlavně se nebojte ptát – učitelů, kamarádů, rodiny, cizích lidí…!

Jaké jsou tvé kariérní plány nebo sny?
Chci se postupně učit ještě lépe a profesionálněji komunikovat s lidmi-kolegy. Musím se naučit, aby mě chování lidí tolik osobně netrápilo. A také chci mít vždy práci, která mě bude bavit a budu vedle ní mít čas i na svůj osobní život.