Podle čeho jsi vybírala obor na vysoké škole?
Vzhledem k tomu, že jsem nikdy neměla jasno, co bych chtěla dělat, šla jsem po maturitě studovat finštinu, protože se celá má středoškolská léta pojila láskou k finské hudbě. V ten rok, co jsem si podávala přihlášku, se zrovna otevírala baltistika zaměřená na finštinu na Filozofické fakultě, ob rok se střídalo zaměření finština/litevština. Přihlásila jsem se pouze na tento jeden obor a naštěstí to vyšlo. Studium baltistiky však pro mě bylo trochu zklamáním. I když jsme měli zaměření finština, bylo po nás vyžadováno zvládnutí i určité úrovně litevštiny. Studium jsem i přesto úspěšně dokončila, ale v mezičase si podala přihlášku na Mendelovu univerzitu (MENDELU) obor management cestovního ruchu, protože jsem ráda cestovala a naivně si myslela, že tohle by mohlo být ono. Vzhledem k tomu, že se obor vyučoval na Provozně ekonomické fakultě, bylo studium zaměřené hodně na ekonomii a matematiku, i když mé zaměření na gymnáziu bylo humanitní (smích). Nicméně i toto studium jsem úspěšně zvládla a jako brigádnice strávila tři sezóny v brněnské cestovní kanceláři, kde jsem získala jistotu v komunikaci s lidmi.

Takže jsi měla úspěšně hotové dva bakalářské obory.
Ano, ale protože jsem chtěla mít úplné vysokoškolské vzdělání, rozhodla jsem se během studia na MENDELU podat přihlášku na kombinované studium regionálního rozvoje a správy na Ekonomicko-správní fakultě (ECON) MUNI. Díky kvalitní průpravě z MENDELU jsem prošla přijímacími zkouškami a začala souběžně studovat i na ECON. Rok po dokončení cestovního ruchu jsem úspěšně dokončila i studium na MUNI a získala titul Ing.

Tím ale výčet tvých titulů nekončí. Co následovalo dál?
To je pravda (smích). Následující tři roky jsem dělala fakturantku v jedné české firmě, což byla moje první práce na plný úvazek. Tato zkušenost mě posunula a dala mi skvělý kolektiv kolegů, se kterými se vídáme dodnes, ale zároveň jsem si uvědomila, že mě práce v kanceláři úplně nenaplňuje. V osobním životě jsem si v tuto dobu navíc prožívala velké zklamání, a právě tyto těžké chvíle mě konečně donutily splnit si svůj velký sen a odjed na Nový Zéland. Tam jsem s krátkou pauzou strávila téměř tři roky života. Právě na Zélandě se zrodila myšlenka jít znovu do školy. Když jsem narazila na nabídku oborů a uviděla porodní asistenci, věděla jsem, že je to to ONO. Prostě ten okamžik v životě, kdy do sebe vše zapadne a dává smysl. Protože mě na Zélandu zastihl COVID a byla jsem nucena zůstat společně s celým ostrovem v karanténě, věnovala jsem tento čas přípravě na přijímací zkoušky. Pro mě jako humanitního studenta to byl záhul, ale povedlo se (smích). V červnu jsem se vrátila přes všechny peripetie s COVIDEM do Česka a úspěšně absolvovala přijímací řízení na svůj vysněný obor.

Stihla jsi dělat při studiu na Lékařské fakultě i něco navíc?
Studium bylo velmi časově i fyzicky náročné a bylo potřeba splnit nespočetně hodin praxe, takže jsem při škole chodila jak na noční, tak i víkendové směny. Brigádně jsem pracovala v odběrovém místě na COVID a o letních prázdninách se dvakrát zúčastnila letní školy B.I.C.E.P.S, což byl projekt zaměřen na finanční vzdělávání u specifické skupiny budoucích profesionálů ve zdravotnictví. První ročník proběhl online a druhý ve slovinském městě Koper.

Jak vypadá tvůj pracovní den? Co tě na práci baví a co si úplně neužíváš? Aktuálně pracuji na poporodním oddělení, kde se starám o maminky po porodu ať už spontánním nebo císařským řezem. Svoje oddělení si nemůžu vynachválit, máme skvělý kolektiv, úžasnou staniční sestru a práce mě moc baví. Už během studia mě období šestinedělí přitahovalo, protože ho vnímám jako slepou skvrnu v péči o novopečené maminky. Do doby, než žena porodí, absolvuje několik kontrol u lékaře, ale po porodu, jako by nikoho moc nezajímala. Já toto období považuji pro maminky za velmi náročné, kdy je potřeba velké síly se velice rychle zadaptovat na novou situaci. Probíhají bouřlivé změny na těle, startuje se proces kojení a žena najednou v rukou drží novorozence, s kterým mnohdy neví, co si počít. Právě tady vnímám největší přínos své práce pro ženy. Na své práci si neužívám jedinou věc, brzké vstávání, budík se mým bytem rozeznívá ve 4:40.

Jaké tři dovednosti v práci využíváš nejčastěji?
Empatie, respekt a trpělivost.

Co bys vzkázala těm, kteří uvažují o roli porodní*ho asistenta*ky ? Co je dobré umět a kdo se na pozici hodí?
Je to krásná, ale také dost náročná práce. Velké pozitivum vidím v tom, že role porodní asistentky, ačkoli je to velice specifický obor, je velice variabilní. Asistentka v nemocnici může pracovat na porodním sále, ambulanci – kde se stará o těhotné ženy, poporodním oddělení nebo gynekologickém oddělení – kde se setká s operativou u žen všech věkových kategorií, onkologickými pacientkami ale i ženami, které se rozhodnou, ať už z jakéhokoli důvodu, těhotenství ukončit. Další možností je pracovat v komunitní péči, kde porodní asistentka pracuje sama na sebe a často provází ženu celým procesem těhotenství, porodem i následnou poporodní péčí. Jak jsem již řekla na začátku, je nespočet možností, jak se v rámci tohoto oboru realizovat. Nicméně pokud nezvládáte pohled na krev a jiné tělní tekutiny, tento obor nedoporučuji (smích).

Měli jste i mužské spolužáky, nebo je porodní asistence čistě ženský obor?
Během mého studia jsem se s mužskou porodní bábou nesetkala, i když nedávno došlo k přejmenování oboru porodní asistentka na obor porodní asistence. Možná právě i ze snahy o inkluzi mužského pohlaví. Vnitřně tento obor vnímám spíše jako ženský a osobně žádného muže na této pozici neznám. Nicméně si myslím, že pokud je muž empatický, citlivý a má o tuto práci zájem, nemělo by mu jeho pohlaví v ničem bránit. Je však možné, že v naší společnosti by se mohl setkat s pozdvihnutým obočím.

Máš nějakou zemi, kde ti přijde porodnický systém zajímavý/inspirativní?
Moc se mi líbí systém porodnictví ve Spojeném království nebo na Novém Zélandě, kde má žena možnost výběru, kde chce rodit. V těchto zemích probíhají i porody doma, které jsou právě díky vstřícnosti a nastavení celého systému, bezpečné. Narozdíl od České republiky, kde sice žena může rodit doma, ale pro porodní asistentku je nelegální, aby se tohoto porodu účastnila. Legislativa tak zabraňuje ženám, které z jakéhokoli důvodu odmítají péči v porodnicích, mít u domácího porodu profesionála, který dokáže rozpoznat, zde je průběh porodu fyziologický, nebo se vyskytla patologie a je nutné ženu převést do nemocnice. Právě takto nastavený systém dělá porody doma v naší zemi nebezpečné a riskantní. Jsem pro to, aby měla každá žena na výběr, kde bude rodit, kde se bude cítit bezpečně a kde jí bude poskytnuta adekvátní a profesionální péče.