Podle čeho jsi vybírala obor na vysoké škole?
Když si vzpomenu na mé úplně první úvahy o studiu, tak jsem se v podstatě rozhodovala mezi obory, které šly buďto sociálním směrem nebo uměleckým směrem. Tehdy jsem měla kamarády, kteří studovali sociologii na Fakultě sociálních studií a věděla jsem, že tento typ oborů mi je blízký. Zároveň jsem ale chtěla studovat něco praktického. Něco, díky čemu budu moci pomáhat, něco měnit a svou činností přispívat k tomu, aby se lidé cítili lépe. Začala jsem tedy studovat sociální pedagogiku a poradenství na Filozofické fakultě. A následně jsem navázala v magisterském studijním programu právě sociální politikou a sociální prací na Fakultě sociálních studií.

Dělala jsi při studiu něco navíc?
Já jsem v rámci studia byla na Erasmu v Německu, v Augsburgu. To byla super zkušenost, která mi toho hodně dala. Naučila jsem se lépe jazyk, zároveň jsem poznala jiné studijní prostředí, než bylo tady u nás v Česku. Pro mě tam tehdy byly i docela progresivní předměty, například si pamatuji na předmět video trénink interakcí, který se používal při klientské práci. Taky se mi líbilo, že se tam hodně mluvilo o tématu rodičovství a náročných životních situacích, které s sebou nese. S tím se teď hodně setkávám právě ve SPONDEA, kde pracujeme s muži, kteří se dopouští násilí v blízkých vztazích a podle posledních výzkumů víme, že pro velkou část mužů znamená rodičovství nebo čerstvé otcovství riziko různých duševních problémů. Mimo to jsem pracovala v neziskové organizaci NESEHNUTÍ a tam jsem se hodně zabývala tématem násilí v blízkých vztazích, které jsem propojovala právě i s mou diplomovou prací. To byla v podstatě moje hlavní práce při studiu, pracovala jsem tam 15 let.

Jak vypadá tvůj pracovní den?
Můj běžný pracovní den začíná kolem osmé ráno, kdy přicházím do kanceláře SPONDEA. Většinou procházím pracovní maily, které mě čekají. Kontroluji si schůzky a prioritizuji, jaké úkoly budu daný den dělat. Snažím se trávit poměrně hodně času v prostorách SPONDEA, abych byla co nejvíc v kontaktu s tím, co se děje u nás v organizaci a byla pro všechny jednoduše dostupná. Ale samozřejmě s tou prací souvisí i to, že se účastním oborových konferencí a jezdím na různá setkání asociací. Zároveň ale musím říct, že byť mám vystudovanou sociální práci, tak mi moje pozice časově neumožňuje pracovat přímo s klienty a s klientkami. Řeším spíše ty manažersko-odborné věci, popřípadě personální. Ale samozřejmě jsem neustála v kontaktu s lidmi v našich službách, což je krizová pomoc a intervenční centrum pro osoby ohrožené násilím.

Co tě na práci baví a co si úplně neužíváš?
Nejvíc mě baví odborná témata, se kterými pracujeme a nějaký jejich další rozvoj. Přijde mi, že SPONDEA je organizace, ve které se neustále učíme z dobré praxe, ať už z naší nebo z praxe dalších organizací. Řekla bych, že máme zároveň velmi dobrou praxi vzájemného vzdělávání. Když je například někdo na zajímavé konferenci a zjistí nové trendy, které by nám mohly v tématech, které řešíme, pomoct, tak je sdílí napříč organizací. Společně se je pak snažíme implementovat do naší práce. To mě opravdu hodně baví, nějak posouvat ta témata dál, hledat nová řešení, jak pomoct klientům a klientkám anebo i posouvat tyto témata systémově, v rámci České republiky. Dokonce jsme spolu založili asociaci, která má jako jeden z cílů právě systémově zakotvit programy pro ty, kdo se dopouští násilí v blízkých vztazích.
Ředitelská pozice s sebou samozřejmě nese i řešení náročnějších situací. Někdy může jít např. o neshodu v týmu a pak se stává, že si některá témata nosím domů a přemýšlím, jestli jsem rozhodla dobře a spravedlivě. Pak je taky někdy náročné vyjednávání s politickým zastoupením, aby nás podpořili v tom, najít nějaké náhradní prostory nebo rozšířit ty současné. Někdy máme pocit, že jsme v tom trošku sami. Poslední roky nám neustále narůstají počty klientů, kteří se dostávají do krizových situací nebo jsou ohroženi násilím. Chybí nám více konzultoven pro klientskou práci, ale také více místa pro zaměstnankyně a zaměstnance, kteří se musí ve větším počtu vejít do malých kanceláří.

Jaké tři dovednosti v práci využíváš nejčastěji?
Asi nějaká diplomacie nebo schopnost komunikovat s lidmi. Myslím si, že je hodně důležité, aby měl člověk nějakou míru porozumění, ale zároveň byl schopný rozhodovat a podílet se na řízení celé organizace. Je důležité umět vyvážit to, aby byl člověk lidský a měl k zaměstnancům blízko, ale zároveň, aby dokázal zastupovat organizaci a dělat rozhodnutí, která organizaci posouvají vpřed. Dále bych řekla nadšení pro ta témata, která řešíme, protože bez toho by podle mě člověk nemohl dělat jak v neziskovém sektoru, tak s tak náročnými tématy. V poslední řadě pak určitě schopnost vyjednávání, například s různými dalšími organizacemi, institucemi, a možná i nějaká analytičnost v rámci těch témat a rozhodování.

Co bys vzkázala těm, kteří uvažují o práci ve SPONDEA? Kdo se na tuto pozici hodí a co by měl umět?
Kromě toho vzdělání, které je u nás klíčové, tak je to nějaká sebezkušenost nebo řekněme zralost osobnosti, která souvisí s tématy, se kterými pracujeme. Respektive, aby byl člověk schopný pracovat s násilím nebo s nějakými krizovými situacemi, které může znát ze svého vlastního života. Pokud tedy člověk v životě zažil nějaké situace, které se u nás ve SPONDEA řeší, tak vnímám jako důležité, aby je měl určitým způsobem zpracované, protože by mohl sám sobě uškodit tím, že s těmi tématy bude pracovat a vystavovat se jim.

Vy jste vlastně po magisterském studiu pokračovala na studium doktorské. Napadá mě, jaká byla vaše hlavní motivace ve studiu pokračovat?
Když jsem dokončila magistra, tak mě hrozně chytlo téma, o kterém jsem psala diplomovou práci. Jednalo se o téma násilí na mužích v partnerských vztazích. To téma práce vzniklo tak, že jsme v NESEHNUTÍ, ve kterém jsem tehdy pracovala, dělali workshopy na středních a základních školách o násilí páchaném na ženách. A mě se studenti často ptali, jak je to vlastně s násilím páchaném na mužích. A já jsem chtěla získat odpověď na tuto častou otázku. A díky mé diplomové práci jsem tu odpověď i získala. Tehdy mě opravdu chytla výzkumná činnost, vyhledání informací, dělání rozhovorů s lidmi. Zároveň se mi líbilo to, že mám v životě nejen ten praktický aktivismus v neziskové organizaci, ale zároveň i akademické zázemí pro výzkum. Takže jsem si rok po magistru dala pauzu a pak navázala doktorským studiem. Náročné ale bylo, že jsem doktorát dodělávala s tehdy tříletou dcerou. Skloubit mateřství a dokončit doktorát byla opravdu výzva. Zároveň si ale myslím, že mateřství pro mě bylo i velkou motivací ten doktorát dokončit.

V rozhovoru jste zmínila, že jste 15 let pracovala v neziskové organizaci NESEHNUTÍ. Co vás dovedlo k tomu, že jste z organizace odešla a začala pracovat ve SPONDEA?
Myslím si, že v NESEHNUTÍ jsem získala všechny potřebné předpoklady pro to, abych teď mohla dělat ředitelku ve SPONDEA. NESEHNUTÍ totiž funguje ne-hierarchicky, takže se tam jednotliví zaměstnanci a zaměstnankyně podílí na fungování a směřování celé organizace. A já jsem díky tomu za těch 15 let měla možnost nakouknout do všech oblastí, které souvisí s vedením organizace, tedy do oblasti personalistiky, financí, vedení týmu a spousty dalších. Díky tomu jsem byla dobře připravená právě na pozici ředitelky.

Vy jste vlastně po magisterském studiu pokračovala na studium doktorské. Napadá mě, jaká byla vaše hlavní motivace ve studiu pokračovat?
Když jsem dokončila magistra, tak mě hrozně chytlo téma, o kterém jsem psala diplomovou práci. Jednalo se o téma násilí na mužích v partnerských vztazích. To téma práce vzniklo tak, že jsme v NESEHNUTÍ, ve kterém jsem tehdy pracovala, dělali workshopy na středních a základních školách o násilí páchaném na ženách. A mě se studenti často ptali, jak je to vlastně s násilím páchaném na mužích. A já jsem chtěla získat odpověď na tuto častou otázku. A díky mé diplomové práci jsem tu odpověď i získala. Tehdy mě opravdu chytla výzkumná činnost, vyhledání informací, dělání rozhovorů s lidmi. Zároveň se mi líbilo to, že mám v životě nejen ten praktický aktivismus v neziskové organizaci, ale zároveň i akademické zázemí pro výzkum. Takže jsem si rok po magistru dala pauzu a pak navázala doktorským studiem. Náročné ale bylo, že jsem doktorát dodělávala s tehdy tříletou dcerou. Skloubit mateřství a dokončit doktorát byla opravdu výzva. Zároveň si ale myslím, že mateřství pro mě bylo i velkou motivací ten doktorát dokončit.

V rozhovoru jste zmínila, že jste 15 let pracovala v neziskové organizaci NESEHNUTÍ. Co vás dovedlo k tomu, že jste z organizace odešla a začala pracovat ve SPONDEA?
Myslím si, že v NESEHNUTÍ jsem získala všechny potřebné předpoklady pro to, abych teď mohla dělat ředitelku ve SPONDEA. NESEHNUTÍ totiž funguje ne-hierarchicky, takže se tam jednotliví zaměstnanci a zaměstnankyně podílí na fungování a směřování celé organizace. A já jsem díky tomu za těch 15 let měla možnost nakouknout do všech oblastí, které souvisí s vedením organizace, tedy do oblasti personalistiky, financí, vedení týmu a spousty dalších. Díky tomu jsem byla dobře připravená právě na pozici ředitelky.