Podle čeho jsi vybíral obor na vysoké škole? Byla pro tebe Filozofická fakulta jasná volba?
Původně nebyla, i když jsem vždycky směřoval k učitelství. Když jsem chodil na základku, chtěl jsem učit na základce. Pak jsem přešel na gympl, kde už byli lidi dospělejší, a chtěl jsem učit zase tam. Tenkrát jsem neměl nabízené obory nějak zmapované a ani v rodině jsme neměli žádné influencery, kteří by mi řekli, jak vysoké školy fungují. Tudíž jsem šel trochu na náhodu. Důležitým momentem byl adapťák pořádaný Ústavem pedagogických věd ve druhém týdnu školy, kde jsem trochu víc pochopil, o čem studium pedagogiky bude. Poznal jsem tam některé mé spolužáky, se kterými jsem spjatý dodnes, a učitele, které teď beru spíš jako kamarády. Byl jsem tedy obklopený dobrými lidmi, a to mi tak nějak v životě bazálně stačí.

Kdy sis uvědomil, že tě pedagogika opravdu baví?
Ani nevím, co jsem první dva roky na vysoké dělal. Ale pamatuju si, že jsem moc nerozuměl tomu, co studuju a spíš mě jen bavilo trávit čas se spolužáky. A taky jsem tenkrát často jezdil domů (smích).
Pak jsme si ale jednou s přáteli podali dobrovolnický projekt Student v roli učitele od Nadace O2, která podporuje mladé lidi v realizaci nápadů. Začali jsme vést lekce pro naše spolužáky a já si začal uvědomovat, že mě pedagogika baví. Zároveň mi došlo, že studium není blbost, jen mi ty věci nedávají smysl, dokud si je na vlastní kůži nevyzkouším. Učení mě začalo bavit a chtěl jsem se naučit učit líp a taky aby všichni lidi na světě učili líp (smích).

Jak ses dostal k lektorování Nenásilné komunikace?
Mám dojem, že to, kde jsem teď, je kombinací mojí drzosti, odvahy, někdy naivity, dobrých příležitostí a fajn lidí kolem. S Nenásilnou komunikací jsem se seznámil na jednom workshopu, který vedl Ondráš Přibyla, od kterého jsem se v té době učil učit a který se stal takovým mým mistrem. Díky němu jsem pak na magistrovi dostal možnost vést komunikační trénink. Nenásilná komunikace pro mě byla tenkrát strašně zajímavá. A tím to tak nějak začalo.

Jak vypadá tvůj pracovní den?
Popíšu, jak vypadá můj pracovní týden, protože každý den je jiný. Pondělí mám back office day, kdy klidně sedím doma v pyžamu a odpovídám na maily, dělám tabulky a plánuju. Úterý a čtvrtek jsou typicky dny, kdy mám zakázky. Ve středu si před prací zajdu do gymu a pak mám office day, takže zamířím na mé pracoviště na CERPEK, kde máme poradu, coworking a další poradu. Potom jdu dělat něco volnočasového – buď jdu domů nebo natáčet podcast. A v pátek dělám to, co je potřeba. V takové týdny zvládám fungovat s energií a jednou prací můžu odpočívat od té druhé.

Používáš k organizaci času nějakou appku nebo nástroj?
Můj základní nástroj je Kalendář Google, kde mi dost pomáhá funkce nastaveného opakovaní událostí – výuka, trénink… Je potřeba být konzistentní, což je moje silná stránka. A taky jsem pracovně nedostupný dva až tři týdny dopředu. V těchto dnech domlouvám například zakázky na následující měsíce a plánuju kurzy do konce roku. Takže vlastně kolize preventuji včasností. Potřebuju mít ve věcech systém, protože mi nic jiného vlastně nezbývá.

Jaké tři dovednosti využíváš v práci nejčastěji?
První je prioritizování, protože potřebuji, aby mi věci dávaly smysl. S tím se pojí i druhá věc, míra dopadu. Vezmu někdy shitty job, když si tím vydělám 20 tisíc za den? Ano. Vezmu zakázku zadarmo, protože je hrozně důležitá například pro porodní asistentky? Jo. Přemýšlím o tom jako o mixu času, peněz a dobra. Poslední jsou komunikační dovednosti nebo spíše vyjednávání, ale to zní, jak kdybych byl od CIA (smích). Jsem člověk, který je schopný si o věci říct. Držím se pořekadla líná huba, holé neštěstí.

Hodně času trávíš s lidmi, což musí být náročné. Jaká je tvá prevence vyhoření?
Nad tím v poslední době hodně přemýšlím. Spíš než work-life balance mi sedí energy-managment, protože čas pro mě není důležitý, ale energie ano. A protože na univerzitě pracuju na částečný úvazek, moje práce se odvíjí od semestrů. O prázdninách záměrně nejezdím na letní školy, abych měl klid a neviděl žádné lidi. Také se snažím mít v každém semestru alespoň týden, kdy někam zmizím. Já tedy umím zmizet i doma, kdy všem řeknu, že neexistuju (smích). Taky vím, že potřebuji dobře jíst, spát a cvičit. Když tyto věci dodržuji, je to dobré, když ne, je to blbé. Je fakt důležité najít si svůj rytmus. Sám na sobě vidím, jaký to na mě má pozitivní efekt. Minulý Petr tohle neuměl, zahltil se a pak byl prostě mimo.

Ovlivnila Nenásilná komunikace i tvé vztahy s okolím?
Pro mě byla Nenásilka hrozně dlouho o vztahu mě ke mně, a to je primární vztah, který lidi potřebují kultivovat. Je důležité vyznat se v sobě, uvědomovat si svoji cenu. Nenásilka samozřejmě ovlivňuje také vztahy kolem. Myslím, že mám spíš víc konfliktů než míň, protože se jich nebojím. Konflikty jsou vlastně super, když z nich sejmeme stigma, že by k nim vůbec nemělo docházet anebo by měly být co nejrychleji vyřešené. Vidím v nich spíše cestu kupředu, protože problém můžeme vyřešit a nemusíme ho obcházet. Je to o odvaze žít pravdu s láskou a láska někdy není příjemná. Já mám díky nenásilce větší jistotu sám v sobě a nebojím se problémy otvírat, protože mám nástroje, které mi pomohou konfliktem projít. Zároveň i mé okolí kolem mě nemusí chodit po špičkách, protože ví, že já to unesu.