Podle čeho jsi vybírala obor na vysoké škole?
Hledala jsem obor, ve kterém bych viděla smysl, proto mě to táhlo do zdravotnictví. Přemýšlela jsem nad medicínou, ale od toho mě odrazovala mamina (smích). Pracuje totiž jako zdravotní sestra na oční ambulanci a zastává názor, že pro ženu, která chce mít kromě práce i rodinný život, je to náročná profese. Nakonec jsem si nechala poradit a přihlášku podala na ortoptiku a pro jistotu i na optometrii do Brna a do Olomouce. Moje sestra je také optometristka, tak jsem měla k těmto očním oborům blízko (smích).
Na přijímačkách na optometrii jsem skončila první a na ortoptiku druhá. Sice jsem chtěla studovat ORTO, ale když jsem se na OPOP umístila tak dobře, bylo mi líto se nezapsat i na ni. A tak jsem začala studovat oba obory s tím, že pokud to nebudu časově zvládat, na OPOP se vykašlu. Nakonec jsem ale zvládla vystudovat oba a jsem za to velmi ráda, protože mi to poskytlo hlubší propojení poznatků a širší možnost uplatnění.

Dělala jsi při studiu něco navíc?
Protože jsem dělala dva obory a měla přítele (dnes už manžela), který studoval v zahraničí přes program Erasmus Mundus, mnoho volného času jsem neměla. Léta jsem trávila na brigádách v zahraničí podle místa, kde zrovna manžel chodil do školy (Norsko, Velká Británie). Zde jsem pracovala jako baristka, servírka nebo recepční. Na rok jsme také vyjeli do kanadského Whistleru, kde je ale bydlení i život obecně hodně drahý. Proto jsem kromě práce na oční klinice dělala na part-time i shift managerku ve Strabucksu. Krom toho jsem si vyzkoušela pomáhat cateringovce na svatbách, dělat hostesku v jedné z top 100 restaurací v celé Kanadě nebo uklízet airbnb, což byla nejlépe placená brigáda (smích). Rok v Kanadě byla úžasná příležitost „zahrát si na život“, a tak jsem si vyzkoušela vše, co mě zajímalo. Nejvíce ze všeho mě však bavila práce na oční klinice, a tudíž jsem se upevnila v předsvědčení, že jsem si školy zvolila dobře.

Minulý rok jsi během zkouškového období pracovala čtyři měsíce na plný úvazek v Léčebně zrakových vad ve Dvoře Králové. Jak vypadal tvůj pracovní den?
V práci jsem začínala v 7:00 ráno a dětem udělala budíček. Následně jsem s nimi šla na hygienu a snídani. Po snídani v 8:00 se děti rozešly do příslušných tříd (nebo školky) a měly vyučování. Já se přesunula do své ortoptické pracovny, které se v léčebně říká komůrka a postupně si volala děti na pleoptické a ortoptické cvičení. Před obědem jsem vedla hodinu skupinového ortoptického nebo pleoptického cvičení. Po obědě byl opět čas na individuální cvičení, které trvalo zhruba do 14:00. Poslední hodinu jsem řešila administrativu, zapisovala výstupy, případně telefonicky konzultovala s rodiči a připravovala pracovnu na další den. Během tohoto času jsem se také mohla věnovat mojí zábavě – opravám a úpravám dětských brýlí, dotahování šroubů, výměně sedélek nebo objednávání zlomených dílů. Jako optometristce mi prostě nedalo dívat se, v jakém stavu mají některé děti své brýle (smích). Byla to rutina v tom nejpříjemnějším smyslu slova.

Na jak dlouho byly děti v léčebně?
Děti byly v léčebně vždy na šest týdnů a každá ortoptistka měla svoji skupinku v počtu sedm až deset malých klientů. Přístup byl velmi individuální a čas, který stráví v léčebně umožňuje optimálně nastavit léčbu každému dítěti. Každé úterý přijel tým dvou očních lékařů, kteří průběžně monitorovali léčbu a pokrok. S těmi byla super spolupráce.

Co tě na této práci bavilo?
Většina ortoptických pacientů se rehabilituje ambulantně a do léčebny se dostávají děti s komplikovanějšími diagnózami. Právě to mě na práci moc bavilo. Jako ortoptistka jsem měla možnost setkat se s případy, které jsou v běžné praxi ojedinělé a těmto dětem jsem díky intenzivnímu pobytu a zmiňovanému individuálnímu přístupu mohla skutečně pomoci. Bylo také třeba neustále přemýšlet a reflektovat nastavenou léčbu, což dělá práci v léčebně zajímavou a výjimečnou. Zároveň vidím, že mě tato práce výborně připravila na praxi v případě, že bych se rozhodla vrátit na Slovensko a otevřít si v budoucnu něco vlastního. V léčebně také pořád shánějí ortoptisty*ky, a tak se jim na základě skvělé osobní zkušenosti snažím dělat PR (smích). Pokud přemýšlíte nad místem, kde vás profesně ocení a budete mít plnou podporu a zázemí pro rozvoj – je to Léčebna ve Dvoře Králové. Skvělý kolektiv je pak už jen třešnička na dortu.

Jaké tři dovednosti jsi využívala v práci nejčastěji?
Odborné vědomosti, komunikační dovednosti – ať už při kontaktu s dětmi, rodiči nebo lékaři a kreativitu při nastavovaní léčby tak, aby byla pro daného pacienta co nejúčinnější, to znamená účinně rehabilitovala to, co rehabilitovat potřebujeme a zároveň byla pro dětského pacienta dost zajímavá na to, aby při ní soustředěně vydržel.

Co bys vzkázala těm, kteří uvažují o profesi ortoptisty*ortoptistky případně optometristy*ky? Co je dobré umět a kdo se na pozici hodí?
Z mého subjektivního pohledu bylo studium optometrie méně záživné a zároveň kvůli fyzice a matice náročnější. Na druhou stranu si dovolím tvrdit, že práce optometristy je jednodušší, protože nevyžaduje v běžné praxi až tolik přemýšlení jako při ortoptice.
Studium ortoptiky bylo jednodušší a záživnější (hlavně neurooftalmologie a věci s ní související mě vždy bavily). Ortoptika se věnuje zejména dětem, zatímco samotná optometrie se ve své podstatě dětem nevěnuje vůbec, což je asi největší rozdíl, pokud se rozhodujete mezi těmito dvěma obory. Práce s dětmi je zajímavá, ale může být také velmi vyčerpávající. Do optiky se naopak můžete pěkně obléct a namalovat a užívat si více fancy práci. Záleží, co preferujete. Pokud máte rádi děti, baví vás přemýšlet v odborných souvislostech a být kreativní, určitě je pro vás vhodná ortoptika. Pokud preferujete pracovat v optice nebo na klinice, láká vás spíše klientela dospěláků, chcete být pěkně upravený a mít svůj status optometristy, který většinou doprovází pěkný plat – je pro vás vhodnější optometrie. Velká výhoda v optometrii je také to, že si zaměstnání umíte najít téměř kdekoli. Ortoptika je komornější obor, u kterého je dobré si pracovní možnosti prohlédnout dopředu dle místa, kde se chcete usadit.

Pracovně a studijně jsi nějaký čas strávila v Německu, Španělsku a Kanadě. Vnímáš mezi těmito zeměmi rozdílný přístup v péči o zrak?
Vnímám zejména rozdíly v kompetencích mezi tím, co může dělat optometrista v Česku a optometrista ve Španělsku nebo v Kanadě. Když to velmi zobecním, směrem na západ kompetence optometristy narůstají. Ve Španělsku smí používat oftalmoskop a v Kanadě je optometrista lékař. To se odráží i v péči o zrak. V Česku si například kontaktní čočky můžete koupit v drogerii, zatímco v Kanadě vám je vydají jen na základě předpisu od optometristy, který nesmí být starší než rok. To znamená, že jako nositel kontaktních čoček se nevyhnete každoroční oční prohlídce, kde zkontrolují stav vašeho oka, ale která zároveň stojí kolem 150 CAD (asi 2 500 Kč). V Britské Kolumbii, provincii, kde jsem žila, existuje všeobecné zdravotní pojištění, které je zdarma a které hradí malou část očního vyšetření (kolem 30 CAD). Zbytek většinou hradí zdravotní benefity, které mají pacienti skrze své zaměstnavatele, nebo si ho pacienti hradí sami. Já jsem například měla pracovní zdravotní benefity, které mi hradily do jisté výše i masáže, fyzioterapii nebo akupunkturu... Dokonce mi přeplatili i účast na sportovních akcích a startovné.

A jak probíhala výuka oproti té, na kterou jsi zvyklá z Česka?
Způsob výuky byl všeobecně dost podobný. Větší rozdíl jsem vnímala spíše v přístupu studentů. Ve Španělsku vůbec nepoužívali v hodinách notebooky (já jsem byla jediná), dávali pozor a celou hodinu si podtrhávali důležité věci ve skriptech. Přišla jsem si jako mimozemšťan a myslela si, že jsou úplně jiná liga. Na zkoušce však byly otázky, které ověřovaly znalosti komplexněji a v souvislostech, nad rámec skript, a mnoho studentů zkoušku nedalo. Usuzuji tedy, že byli zvyklí více memorovat a méně do hloubky přemýšlet, ale nerada bych svou zkušenost generalizovala. Německo bylo, co se týče přístupu studentů i učitelů, téměř identické s Českem. Vyhovovalo mi, že narozdíl od Španělska všichni studenti plynule ovládali angličtinu. Ale přiznám se, že MUNI mi přišla jako vylepšenější verze německé univerzity (dostupnější tisk, IS, bezkontaktní automaty, koláče v menze...) (smích).