Podle čeho jsi vybírala obor na vysoké škole? Kam sis podala přihlášky?
Hlásila jsem se jenom na lékařské fakulty do Prahy, Hradce a Brna. Dostala jsem se na všechny tři, ale nakonec zvítězilo Brno, kde jsem chodila na gymnázium a mám tu všechny přátele. V té době jsem už navíc chodila se svým nynějším manželem a nechtěla jsem mít vztah na dálku.

Žádné jiné obory tě nelákaly?
Původně jsem zvažovala diplomacii, protože mě bavily jazyky, ale možná i tím, že jsem z lékařské rodiny, jsem se rozhodla pro medicínu. Věděla jsem, do čeho jdu a co tato práce obnáší. Lidé se mě často ptají, jestli mě na medicínu nenutili rodiče... Ne, nenutili. Bylo to mé vlastní rozhodnutí, protože jsem prostě chtěla pomáhat druhým lidem a dělat práci, která mě bude naplňovat. Samozřejmě rodiče byli moc rádi, že jsem si tento obor vybrala, a svým způsobem jim to lichotilo (smích).

Dělala jsi při studiu na vysoké něco navíc? Stíhala jsi chodit na brigády?
Když jsem chodila na gympl, měla jsem spoustu kroužků… S přechodem na medicínu a rozvrhem roztaženým přes celý den už nebyl na pravidelné koníčky čas a začala jsem se věnovat individuálním aktivitám jako plavání nebo cvičení. Nebylo to úplně ono, protože jsem byla zvyklá na kolektiv, ale jinak to nešlo. Co se týče brigád, celých šest let na medicíně jsem jednou týdně soukromě učila angličtinu.

Vyjela jsi na studium do zahraničí?
Se školami v zahraničí je trošku problém, protože mají jiné osnovy než ty v Česku. Po návratu musí studenti předměty a zkoušky opakovat, a to se mi úplně nechtělo. Chtěla jsem vyjet, ale bála jsem se, že bych musela o rok prodlužovat. Když se na to dívám zpětně, byly to spíše moje předsudky a zbytečné podceňování. Zároveň jsem pomáhala mamce s péčí o babičku, která měla Alzheimera, a nechtěla jsem ji v tom nechat samotnou.

Od kterého ročníku jste měli povinné praxe v nemocnicích?
Prvák, druhák a třeťák jsme trávili v laboratořích v Kampuse, kde jsme absolvovali teoretické předměty. Až ve třeťáku jsme se dostali poprvé do nemocnice v rámci interní a chirurgické propedeutiky. Od čtvrťáku už jsme v nemocnicích trávili více času na měsíčních stážích z určitého předmětu (neurologie, kožní, ORL...).
A právě čtvrťákem se to u mě hodně zlomilo a škola mě začala bavit. Do té doby jsem měla pocit, že jsem laboratorní myška, a tato představa mě úplně nelákala (smích).

Po absolvování studia jsi nastoupila do Fakultní nemocnice (FN) Brno a pracovala zde s menší přestávkou devět let. Jakým vývojem sis zde prošla?
V rámci FN Brno se chod práce na jednotlivých klinikách liší. Na neurologii jsme každý čtvrtek dostali pracovní rozpis na následující týden. Práce začala v 7:00 ráno a končila v 15:30 odpoledne (vyjma služeb).
Čerství absolventi začínají zpravidla na oddělení a iktové jednotce. Po dvou až třech měsících v praxi se přidají noční a víkendové služby. V rámci předatestačního vzdělávání jsou povinné i praxe na neurologické JIP. Před kmenem z neurologie je nutno absolvovat stáž z interny, chirurgie a anesteziologie. Po kmeni se změní typ služeb a lékař začne sloužit také na ambulanci nízkoprahového příjmu. Před atestací si ještě musí doplnit tříměsíční stáž z psychiatrie. K atestaci jsem podle starého vzdělávacího systému mohla přistoupit až po pěti letech práce na plný úvazek na akreditovaném pracovišti (mladší kolegové podle nového systému mohou k atestaci jít o pár měsíců dřív). Po atestaci se přidají i konzilia, při nichž atestovaný lékař daného oboru radí lékařům jiných odborností nebo může také dělat supervizi mladším kolegům.

Jak často jsi mívala noční?
Služby, které se skládají z přesčasů, jsou buď odpoledne plus noc nebo práce přes víkend. Já jsem mívala v průměru čtyři přesčasy za měsíc, což byly dvě všední služby a dvě víkendové. Každá klinika to má ale úplně jinak. U operačních oborů fungují i příslužby, což třeba u interních není. Než proběhla akce Nebuď Mýval, na služby jsme chodili ve všední dny v 7:00 ráno a odcházeli domů druhý den v 7:00. Víkendové služby byly dvanáctihodinové. Po Mývalovi se nám podmínky hodně zlepšily, protože na všední službu jsme už nemuseli chodit do práce v 7:00, ale až v 15:00 a sloužili jsme do druhého dne do 7:00. Víkendové služby zůstaly nadále dvanáctkami. Je opravdu velký rozdíl, když jde člověk do práce na noc odpočatý a najezený.

Když nás budou číst studenti, kteří o své specializaci teprve přemýšlejí, kdo myslíš, že se hodí pro práci na neurologii?
Moje mamka je neuroložka a všichni mi říkali, že neuroložkou budu určitě i já, ale já jim oponovala, že určitě ne, protože mě lákala chirurgie, kterou dělá můj táta. A pak mě táta vzal jednou na sál, a ještě ani nezačala operace a já tam omdlela (smích). Takže bylo jasné, že na chirurgii nepůjdu (smích).
Neurologii jsem si zamilovala, až když jsme se v anatomii učili nervový systém. Anatomii jsem do té doby vnímala jen jako drcení se kostí, svalů, cév a orgánů. Nervový systém jsme se učili až nakonec a mně s jeho studiem najednou docvaklo, jak v těle vše dokonale funguje a navazuje na sebe (smích). Neurologii bych tudíž doporučila člověku, který má logické a analytické myšlení. Neurologovi stačí ke stanovení diagnózy pořádně se pacienta na jeho potíže vyptat, vyšetřit ho neurologickým kladívkem a dát si věci do souvislostí. Zobrazovací a elektrofyziologická vyšetření jsou jen pomocné metody, kterými si ověříme, co jsme předpokládali.
Ale je to velká kapitola. Až 80 procent geneticky vázaných chorob souvisí s postižením nervového systému. Genová terapie posouvá hranice do nedozírných dálek.

Jaké tři dovednosti používáš při práci nejčastěji?
Na prvním místě empatii. Dále u chirurga bychom to nazvali zručností, u interních oborů spíš selským rozumem. A za třetí – medicínu nelze dělat bez vědomostí.

Kým bys byla, kdybys nebyla neuroložkou?
Pravděpodobně onkoložkou. Na konci studia jsem se rozhodovala mezi neurologií a onkologií. V neurologii se s onkologií setkáváme často a nekončí to úplně šťastně… Proto jsem si přibrala jako dobrovolník službu v domácím hospici.

A kdybys nebyla lékařkou?
Vždycky jsem si říkala, že kdyby mě nebavilo sedět nad učením, byla bych kadeřnice (smích). Kadeřnice mě fascinují a je úžasné, co všechno dokážou! A kdybych se měla zamyslet nad jiným vysokoškolským oborem... To je hodně těžká otázka, ale asi bych byla učitelka a vyučovala jazyky, zeměpis a dějepis, protože to jsou mé koníčky. V rámci postgraduálního studia jsem také vyučovala a velmi mě to bavilo, ale nechtěla jsem studenty zkoušet, protože jsem si neuměla představit, že bych někoho musela vyhodit (smích).

Jakou radu bys dala studentkám a studentům medicíny?
Pokud jste v začátcích studia medicíny, je důležité, zajít se podívat do nemocnice a vidět, jak to tam opravdu chodí. Klidně poproste nějakého doktora, ať vám ukáže provoz i na noční službě, abyste si zažili ten pocit být neustále k dispozici – když usnete a přijede rychlá zdravotnická pomoc, musíte vstát a okamžitě fungovat. Takhle to chodí a nikdo se tomu nevyhne. Tohle je důležité si uvědomit ještě na škole, protože máte čas popřemýšlet nad prioritami. Často vidím, jak k nám absolventi přijdou poprvé do nemocnice a jsou překvapení a po roce demotivovaní. Já šla na medicínu s tím, že jsem díky rodičům věděla, do čeho jdu. A i tak po devíti letech jsem se rozhodla odejít do soukromého sektoru, protože jsem byla vyčerpaná a práce mi zasahovala i do osobního života. Je to náročný systém, ke kterému se ale možná jednou vrátím. Když člověk z nemocnice odejde, neznamená to, že odchází navždy.

Znám i případy, kdy lékaři během své kariéry změní specializaci, nebo dokonce opustí medicínu a věnují se jiné profesi.
Změna specializace je jako prevence vyhoření podporována například ve Švédsku. Proto jsem si i já přibrala zmiňované dobrovolnictví v hospici, protože je to něco nového, co mě zase naplňuje. Také znám doktory, kteří ve svém oboru vyhořeli a řekli si, že zkusí něco nového. Ale je potřeba říct, že to jsou většinou muži, kteří si mohou dovolit chodit opět na stáže a připravovat se na další atestace. Změna specializace se obtížně kombinuje s péčí o rodinu, což představuje významné téma zejména pro ženy, které si musí ujasnit, zda upřednostní kariéru nebo rodinný život. Skloubit obojí bývá náročné a často to vyžaduje značnou míru sebeobětování. Je také důležité si uvědomit, že práce lékaře je zaměstnání, nikoli poslání. Často bývá tato profese idealizována jako něco vyššího s morálním kreditem a společenskou prestiží. Lékař má však právo na svůj osobní život a volný čas.