Podle čeho jsi vybírala obor na vysoké škole?
Chodila jsem na přírodovědný gympl, kde bylo studium zaměřené na výuku biologie, fyziky a chemie. Tyto předměty mě po celou dobu bavily, ale téma člověka mě zaujalo natolik, že jsem věděla, že se chci hlásit na medicínu.
Po maturitě jsem si tedy podala přihlášku na lékařskou fakultu, ale nedostala jsem se, protože jsem se moc nepřipravovala. (smích) Gympl pro mě byl jednoduchý a nemusela jsem se moc učit, tak jsem si myslela, že i přijímačky pro mě budou jednoduché, ale nebyly. Zpětně je hodnotím jako nejhorší zkoušku za celou dobu studia na medicíně, protože jsme měli pouze jeden pokus.
Kromě medicíny jsem si podala přihlášku i na alternativní obory. Když jsem se pak dozvěděla, že jsem se na medicínu nedostala, nastoupila jsem na Fakultu sportovních studií Masarykovy univerzity, obor Regenerace a výživa ve sportu. Studium mě bavilo, měli jsme skvělý kolektiv a spoustu sportu každý den, ale i tak jsem věděla, že mou skutečnou prioritou je medicína. Proto jsem druhý semestr věnovala hlavně přípravě na další přijímací řízení. Následující rok jsem se hlásila znovu do Prahy a Brna, ale nejvíc jsem si přála, aby mi vyšlo Brno – kvůli kamarádům a zázemí, které jsem tu měla. A naštěstí to vyšlo! (smích)

Stihla jsi při studiu tak náročného oboru dělat i věci navíc?
Občas jsem se přes studentskou organizaci IFMSA zapojovala do projektu Nemocnice pro medvídky – akce určené pro předškolní děti, jejímž cílem je pomoci jim odbourat strach z bílých plášťů. Za účast na této aktivitě bylo možné získat plusové body, které se později zohledňují například při žádosti o stáž nebo výjezd na Erasmus. Já během studia na stáži IFMSA ani na Erasmu nebyla, a zpětně toho lituji. Kdybych to mohla vrátit, určitě bych jela. Spolu s kamarádkou jsme si ale samy zařídily čtrnáctidenní stáž na gynekologii na Kypru, což byla skvělá zkušenost. Univerzita nám přispěla na část nákladů, což pokrylo ubytování a letenku. Bydlely jsme na kolejích na turecké straně, to pro nás byla docela výzva, hlavně co se čistoty týče. (smích)
Všechna léta po dobu studia jsem trávila jako plavčice na koupališti. To byla také cenná zkušenost. Často jsme ošetřovali drobná zranění a jednou dokonce resuscitovali malou holčičku. V šesťáku, když jsem měla čas, jsem pracovala jako sestřička v kožní ambulanci, kde mě doktorka nechávala šít rány po vyřezaných znamínkách – to se mi nakonec do budoucna také hodilo.

Kdy sis uvědomila, že by ses chtěla specializovat na obor gynekologie a porodnictví?
Až poslední rok na medicíně. Věděla jsem, že chci dělat chirurgický obor, ale během stáží mi došlo, že klasická chirurgie může být pro ženu dost náročná. Když jsem pak absolvovala stáž na gynekologii na Obilním trhu, viděla jsem, že i tam se hodně operuje. Následně jsem se domluvila s jednou z lékařek, že s ní budu chodit na služby v rámci programu Startgyn a právě tam jsem si potvrdila, že je to přesně to, co chci dělat. A taky, že chci zůstat v Brně, ideálně právě na Obilňáku.

Takže jsi po stáži dostala nabídku pracovat v porodnici na Obilním trhu?
Tak jednoduché to nebylo. Na stáž nás chodilo asi čtyřicet a brali pouze šest, takže start jsme měli všichni stejný.

Proč myslíš, že ze všech uchazečů vybrali zrovna tebe?
Těžko říct, čím to bylo, ale na žádné jiné místo jsem se nehlásila a na rovinu jsem to při pohovoru řekla, že jsou moje jediná volba. (smích) Chtěla jsem pracovat ve velké nemocnici, kde je široké spektrum výkonů a případů, abych měla možnost vidět co nejvíc a naučit se co nejvíc. V menších zařízeních taková rozmanitost není.

Říká se ale, že v menších nemocnicích se absolvent dostane k operacím dříve než ve velkých.
Já si nemůžu stěžovat, protože u nás pouští mladší lékaře k operacím hodně. Když operuji, na sále je se mnou vždy atestovaný doktor, který mi asistuje a hlídá mě. Po kmeni už budu moci dělat menší zákroky i sama.

Jak vypadá tvůj pracovní den?
Naše klinika má dvě pracoviště - v Bohunicích a na Obilním trhu, mezi kterými po půl roce rotujeme. Dále se také střídáme na jednotlivých odděleních v rámci kliniky. Já momentálně pracuji na oddělení onkogynekologie. Do práce chodím na 7:30 a den začínáme sedánkem - kde se referuje práce ze služby. Poté následuje vizita na oddělení, pokud jsem zrovna ten den vypsaná na oddělení nebo přijámám pacientky na ambulanci nebo jsem na operačním sále. Rozpis, kde kdo bude, dostáváme vždy den dopředu.
Když mám službu, zajišťuji během směny vše, co je zrovna potřeba na oddělení, ambulanci nebo porodním sále. Služby máme 12hodinové od 7:30 do 20:00, nebo od 19:30 do 8:00 a mívám je zhruba šestkrát až sedmkrát za měsíc. Tři z toho bývají noční, ale ty se začínají sloužit až po roce.

Jaké tři dovednosti v práci využíváš nejčastěji?
Emoční odolnost, trpělivost a umění komunikace. Když mluvíme s onkologicky nemocnými pacienty nebo těhotnými ženami, my lékaři máme obrovské množství informací, zatímco oni často vycházejí z minimálních znalostí. Je proto důležité být trpělivý, vše srozumitelně vysvětlovat a snažit se najít společnou řeč, abychom si vzájemně porozuměli.

U tématu emoční odolnosti bych se ráda zastavila. Jak moc náročné je pracovat v porodnici, kde to musí být docela emoční horská dráha?
Ze začátku to pro mě bylo hodně náročné. Musela jsem si zvykat, jak mluvit s pacientkami, které jdou k porodu a jsou vystresované. Kolegyně, které už rodily mají určitě výhodu v tom ženám lépe porozumět a lépe se do potřeb a přání pacientek vcítit.
Obecně jsem ale spíš typ, který si případy příliš nepřipouští k tělu, takže mě to většinou tak moc nerozhodí. Ale chápu, že každý to tak nemá a někdo je k příběhům pacientek více citlivý.

Co tě na práci v porodnici překvapilo?
Překvapuje mě, kolik žen přichází na akutní pohotovost – často v noci – s obtížemi, které trvají několik týdnů, místo aby nejprve navštívily svého registrujícího gynekologa. Mě samotnou by to například nikdy nenapadlo.
Také mě první měsíce v práci překvapilo, jak moc si některé rodičky diktují, jak co máme dělat. Nemám vůbec problém s tím, když žena přijde s porodním plánem nebo s dulou. Důležité ale je, aby byla otevřená dialogu s lékařem, zvlášť pokud se objeví komplikace. Někdy k nám bohužel přicházejí ženy, které mají jasně nastavené, jak co chtějí i když to zrovna v dané situaci není možné a je velice těžké s nimi cokoliv vykomunikovat.

Co tě na práci baví a co si úplně neužíváš?
Začátky pro mě byly náročné – od orientace v nemocničním počítačovém systému až po noční služby, po kterých mi trvá delší dobu dát se do kupy. Je to časově velmi náročné povolání a volného času bych někdy chtěla mít více. Zatím rodinu neplánuji, takže mi to tolik nevadí, ale vnímám, že pro některé kolegy je to dost omezující. Navíc je těžké plánovat víkendové aktivity s přáteli, vzhledem ke službám, které máme i o víkendu. Pokud mám volný víkend, ráda si vyjedu na výlet na kole, zajedu domů za rodinou nebo si naplánuju výlet někde po okolí do nějaké dobré kavárny. (smích)

Jak to řeší tví kolegové s dětmi?
Někteří mají zkrácené úvazky – chodí třeba jen na služby nebo pracují pouze pár dní v týdnu. Vedení je v tomhle ohledu vstřícné a snaží se najít řešení, které vyhovuje oběma stranám.

Jaké máš profesní plány do budoucna?
V červnu mě čeká kmen a pokud se mi podaří nasbírat všechny potřebné výkony, za další dva roky bych mohla jít k atestaci. Potom, kdo ví.

Uvažuješ o variantě odejít do soukromé sféry?
Uvidím, možná ano. Zatím jsem na stáži u soukromého gynekologa nebyla, ale určitě bych si nechtěla otevírat vlastní ordinaci a řešit pojišťovny a papírování, v tom si nevěřím a raději budu zaměstnaná. Na druhou stranu, když už má lékař atestaci, pracovní režim se mění – služby jsou sice 24hodinové, ale jen cca třikrát čtyřikrát do měsíce. Navíc mě baví operativa a k tomu bych se v ambulanci nedostala. Ještě se také musím rozhodnout, jakým směrem se vydám – jestli se zaměřím na urogynekologii, onkogynekologii, porodnictví nebo reprodukční medicínu.

Kdo se podle tebe najde v pozici lékaře*ky na gynekologicko-porodnickém oddělení?
Někdo, koho zajímá operativa, protože u nás se operuje dost a alespoň v atestační přípravě je potřeba na sály chodit. Musí to být také psychicky i fyzicky odolný jedinec, protože to u nás není vždy jednoduché a radostné. Měl by také počítat s tím, že nebude mít příliš volného času a i některé víkendy bude trávit v práci.
A pokud někdo pomýšlí třeba jen nad tím, že by chtěl být registrující gynekolog a otevřít si svoji ambulanci, prvních pět let musí absolvovat v nemocnici a musí počítat s nočními i s operativou, tomu se nikdo nevyhne.