Evi, jakou jsi studovala střední školu?
Gymnázium Křenová v Brně, protože jsem chtěla jít na vysokou, ale nevěděla jsem na jakou.

Co nebo kdo tě ovlivnil při rozhodování, na jaký obor na vysokou si podat přihlášku?
V 18 letech jsem vůbec nevěděla, co by mě mohlo bavit. Zpětně si myslím, že jsem měla jít na psychologické testy nebo se o tom s někým víc pobavit, ale naši mě nechali, ať si budoucí směřování rozhodnu úplně sama, protože za taťku vše rozhodl děda a taťka nechtěl opakovat stejnou chybu. Takže já jsem se rozhodla podle toho, že mě bavila matika a jazyky. Učila jsem se anglicky, německy a španělsky a vzhledem k tomu, že jsem nevěděla kam dál, přemýšlela jsem o univerzálním oboru, ze kterého bych pak mohla dělat různé věci. Z mé záliby v jazycích a matematiky tudíž vyplynula ekonomka. Na IT jsem se necítila, protože jsem si říkala, že jako holka nemám šanci. Na přírodovědné obory jsem se také nechtěla hlásit, protože jsem z nich na gymplu měla špatné známky. Tímto uvažováním mi vyšla ekonomka.

Jaký obor jsi si na ekonomce vybrala?
Studovala jsem obor Evropská, hospodářská, správní a kulturní studia, který teď už neexistuje. Původně to byl 4letý obor a zajímavé na něm bylo, že se studoval současně na ekonomce, právnické a jazyky na filozofické fakultě. Součástí měla být i roční stáž v Bruselu. V roce 2008 jsem byla hrozně zapálená do Evropské unie a představa stáže mě strašně lákala. Zároveň jsem chtěla nakouknout na právnickou i na filozofickou fakultu, aby se mi lépe rozhodovalo, kam dál.

Roční stáž v Bruselu zní skvěle!
To ano! Ale bohužel se obor během mého studia změnil na 3letý a stáž z něho byla vyškrtnuta, což byla škoda. Navíc neexistovalo ani navazující magisterské studium, takže jsem po bakaláři navázala Veřejnou ekonomií. Z části proto, že jsem v posledním semestru na bakaláři vyjela na Erasmus a neměla jsem chuť ani čas se připravovat na zkoušky na obory jako Podniková ekonomie, nebo Finance. Navíc šli všichni kamarádi na Veřejnou ekonomii. Učitele jsem znala z bakaláře, tak jsem si řekla, že půjdu s ostatníma.

Přemýšlela jsi v průběhu studia, že bys obor změnila, nebo jsi cítila, že ses trefila hned napoprvé?
Během studia na bakaláři jsem o změně nepřemýšlela, až na magistrovi, protože obor Veřejná ekonomie mi úplně nesednul. V průběhu studia jsem se začala profilovat spíše korporátním směrem, anebo cestou podnikání, protože jsme s kamarádkou z oboru začaly vymýšlet vlastní projekt. Potom jsem si ale řekla, že když už mám obor rozestudovaný, tak ho dokončím. Inženýr jako inženýr a případně další znalosti se můžu časem doučit.

Bylo pro tebe studium náročné?
Pro mě bylo hodně náročné studovat předměty, které byly o memorování a nebyl za nimi žádný logický základ. Hrozně mě bavila makroekonomie, protože se o ní dalo přemýšlet. Bavili mě předměty, které byly praktické, ty pro mě byly zajímavější než teorie.

Jaká je tvoje nejbarvitější vzpomínka na studia?
Nejraději vzpomínám na své kamarády, které jsem během studia získala. Na bakaláři jsme byli jen malá skupina asi o 30 lidech, takže jsme se hodně skamarádili a cestovali spolu. Zároveň vzpomínám na pobyty v zahraničí. Byla jsem na Erasmu ve Francii, na CEEPUS (Central European Exchange Program for University Studies) v Krakově, kde jsem potkala svého současného manžela na seznamovací akci. Potom jsem vyjela na pracovní Erasmus do Stuttgartu. Tyto pobyty mi daly hrozně moc zkušeností. V rámci Veřejné ekonomie bylo hodně aktivních doktorandů, kteří žádali o různé granty, takže jsme díky nim byli v Benátkách, Bruselu, Vídni, a to bylo výborné.

Jaké byly tvé další kroky po absolvování MUNI?
Školu jsem skončila v roce 2014 a v tomto roce jsem se i vdala a žádala o Zelenou kartu do USA, protože manžel je Američan. Proto jsem nehledala žádnou práci, kde bych musela zůstat dlouho. V mezičase čekání na Zelenou kartu jsem pomáhala kamarádovi z ekonomky rozjet jeho startup SharyGo. Díky tomuto projektu jsme se dostali do startupového prostředí. Účastnili jsme se různých akcelerátorů, byli jsme na Social Impact Award, jehož součástí bylo plno workshopů, jezdili jsme do různých Impact Hubů... To bylo zajímavé období. Rok nato jsem ale Zelenou kartu dostala a přestěhovala se do USA do Michiganu. Do USA jsem se bez pracovního povolení nechtěla stěhovat. Celkově trvalo vyřízení karty rok a půl a pro mě bylo nepředstavitelné tak dlouhou dobu nepracovat.

Jak se ti dařilo hledat práci v USA?
Při hledání mi hodně pomohl manžel. Hledala jsem přes různé servery jako Indeed nebo přes LinkedIn, ale přišlo mi, že na žádnou pozici nejsem dostatečně kvalifikovaná. Manžel mi ale vše přeložil do jednoduššího jazyka a řekl mi, na jaké pozice se můžu hlásit, i když se ze začátku zdálo, že na ně nemám.

Takže jsi pak rozesílala životopisy a motivační dopisy?
V Americe funguje jiný přijímací proces. Neposílá se klasický životopis, ale resume, které je mnohem podrobnější, ale má zároveň kratší formát, než jsme zvyklí posílat v Česku. V resume jsou vypsané jen zásadní informace jako škola a poslední dvě práce – k těm je ale velice podrobně popsaná jejich náplň a co jsi na pozici dokázal. Resume je potřeba neodfláknout a umět se i pochválit.

Lišily se oproti Česku i pohovory?
Když jsem se hlásila do nábytkářské firmy Steelcase, prošla jsem třemi nebo čtyřmi koly pohovorů, musela jsem se snažit prodat. Změna oproti Česku byla v tom, že nemusím nikomu říkat “dobrý den pane,” ale hned je to Jim. Já jsem manažerovi, který se mnou dělal pohovor pořád říkala Mr. Abraham, tak se smál a říkal, že toho mám hned nechat. S ostatními uchazeči jsme měli podobné vzdělání, stáže...ale moje výhoda oproti ostatním byla ta, že jsem se jim zdála jiná – nadšená. Takže mě vzali a ve Steelcase jsem pracovala 3 roky.

Na jakých pozicích jsi v Americe pracovala?
Ve Steelcase jsem pracovala jako produktová marketingová specialistka. S designérkou jsme pracovaly na novém produktu a snažily se najít shodu mezi jejím záměrem, mojí vizí marketéra a potřebami trhu. S hotovým produktem jsme pak s náklaďákem, ve kterém jsme měli malý showroom, jezdili po celé Americe a dělali předváděčky pro dealery a designéry. Tato práce mě hrozně bavila.

S manželem jsme se poté přestěhovali na Havaj, protože dostal pozici u Hawaiian Airlines jako datový analytik. Já jsem u Hawaiian našla práci také a z marketingu jsem se přesunula do analytiky, protože v tomto oddělení zrovna hledali lidi, kteří bydlí na ostrovech a nemuseli tak platit člověka za to, že se přestěhuje, což se ale také děje často. Nejdříve jsem pracovala jako Revenue Management Analyst a měla jsem na starost specifické trhy od Havaje až po Severní Ameriku, Las Vegas, Seattle, Portland a San Diego. Snažila jsem se, aby byly lety maximálně vyprodané za nejvyšší možnou cenu. Práce to ale byla monotónní a nudná. S covidem se prodeje zastavily a náš tým museli zmenšit a mně byla nabídnuta pozice Network Planning Analyst. Tato pozice byla mnohem zajímavější. Řešili jsme například, že z určitých destinací budou v zimě ze severu chtít lidé lítat na Havaj, tak jsme přidali lety. Také jsme jednali s Cookovými ostrovy o přidání letů, aby se lidé mohli lépe přepravovat na Havaj. Tato práce mě bavila, zároveň jsem ale porodila první dítě a pracovala s ním z domu až do jeho 10 měsíců. Jak ale syn rostl a měl jiné potřeby, neměla jsem na práci kapacitu a pracovat jsem přestala. Na Havaji neexistuje mateřská dovolená. V naší firmě nabízeli jen 12 týdnů neplacené nemocenské.

Cítila ses mezi americkými kolegy profesně komfortně? Měla jsi pocit, že ti nějaké znalosti schází?
Tím, že žiju v USA, bych všem doporučila, aby se nebáli a měli větší sebevědomí. Myslím si, že mě škola v Česku velmi dobře připravila. Až na to, že jsem některým specifickým termínům nerozuměla a občas jsem se nechytala, nebyl mezi mnou a kolegy žádný rozdíl. Spíš jsem vnímala jako pozitivum, že jsem z Evropy, protože obě firmy, ve kterých jsem pracovala, byly globální. Ve Steelcase jsem například pracovala na projektech s německými firmami a jazyky, které jsem studovala a rozhled, který jsem si z Evropy přinesla, mi hodně pomohl. Jediné, co jsem cítila, že mi chybí, byla znalost specifických slovíček z nábytkářství a letectví. Ale v každé práci se ze začátku člověk musí učit novým věcem.

Jaké dovednosti by měl mít uchazeč na pozice, kterými jsi si v USA prošla?
Důležité je umět myslet, to je to základní, co se na škole naučí. Mít logické myšlení, znalosti a zákonitosti mikro a makroekonomie – jak funguje nabídka, poptávka, procenta...To je podle mě úplný základ. A specifika pro konkrétní pozici/pro konkrétní trh se pak dále naučí až v procesu.

Evi, v čem pro tebe bylo studium na MUNI nejzásadnější?
Škola mi dala hlavně možnosti vyjet na Erasmy a zahraniční stáže. A taky dobré kamarády. Tady v USA mi určitě pomohlo, že mám evropské vzdělání.

Co bys vzkázala budoucím nebo současným studentům?
Hlavně si roky na vysoké škole užijte. Zkuste je pouze nepřetrpět (smích). Já osobně na období na vysoké škole vzpomínám strašně ráda. Využijte možností, které škola nabízí. Vyjeďte na krátkodobé, ale i dlouhodobé stáže. Budujte kontakty a učte se prezentačním dovednostem.