Podle čeho jsi vybírala obor na vysoké škole? Inspiroval tě nebo ovlivnil někdo při rozhodování?
Oba rodiče vystudovali medicínu, děda byl očař, teta zubařka. Myslela jsem, že půjdu stejnou cestou, ale rodiče mě v maturitním ročníku začali brzdit a přemlouvat. Taťka mi říkal: „Agulko, vždyť ty se na to nehodíš, dovedeš si představit v noci nespat?“ nebo: „Nebudeš mít žádnej studentskej život, budeš jen sedět na zadku a učit se.“ Přihlášku na medicínu jsem si nakonec vůbec nepodala. A naši byli strašně smutní, že mě fakt přemluvili (smích). Vybrala jsem si ale molekulární biologii a genetiku – obor, který mě fascinoval, a navíc měl vazbu na naši rodinnou firmu (Repromeda). A protože mě vždycky bavila matematika a čísla, podala jsem si přihlášku i na podnikovou ekonomiku a management se zaměřením na marketing, protože i to by se do rodinné firmy mohlo hodit.
Na Přírodovědu jsem se dostala bez přijímaček díky tomu, že jsem na gymplu dělala Středoškolskou odbornou činnost (SOČ) na téma mužské neplodnosti. Ta práce podle mě nebyla nijak vědecky přelomová, ale všechny její obsah velmi bavil a zajímal. Porovnávala jsem tehdy parametry zhruba 5 000 vzorků ejakulátu podle věku, povolání a místa bydliště. S touto prací jsem se nakonec dostala až na soutěž do USA a „svaťák” trávila v Los Angeles. Maturitu jsem dala i s mírným jet lagem (smích).
Na Ekonomku jsem přijímačky taky zvládla, a protože jsem se nedokázala rozhodnout, který směr mě láká víc, rozhodla jsem se zkusit obě školy najednou. Říkala jsem si, že když to nepůjde skloubit, vyberu si ten obor, který mě bude víc bavit.

Jak jsi pak zvládala zkouškové?
Během semestru se to dalo zvládat – Přírodovědu jsem měla prezenčně a Ekonomku kombinovaně. Zkouškové ale bylo trochu mazec. Na molekuláře nebylo sice tolik zkoušek, ale byly hodně těžké, zatímco na ekonomce nebyly tolik náročné, ale bylo jich bylo hodně.
Moje taktika byla nehnat se za samými áčky, ale udělat všechny zkoušky napoprvé, protože bych neměla prostor na opravné termíny. Jednu dvě zkoušky jsem si dala v předtermínu a zbytek si rozplánovala tak, aby se to dalo zvládnout. Popravdě – můj plán se s praxí párkrát nepotkal (smích). Mikro, makro, chemii nebo viry jsem si zopakovala až v dalších semestrech, někdy až na poslední možný pokus. Ale na to už se teď nikdo neptá. Chtělo to hlavně dobrý time management, pevný nervy a štěstí.

Měla jsi vůbec čas na koníčky, brigády nebo zahraniční pobyty?
Do prváku na vysoké jsem hrála závodně golf, ale se dvěma školami se to už nedalo zvládat a nechtěla jsem ani jedno dělat napůl. Prioritou pro mě bylo mít hotové vzdělání. Začala jsem se ale věnovat józe, která mi pomohla dát do pořádku mé po golfu rozbolavělé tělo a srovnat si myšlenky.
Na Erasmus jsem nejela, protože jsem tehdy měla dlouhodobý vztah, o který jsem nechtěla přijít. I tak ten vztah nevydržel, takže určitě jeďte (smích)! A co se brigád týče, hned po gymplu jsem začala pracovat v Repromedě.

A v té jsi zůstala dodnes. Jakými pozicemi jsi si za tu dobu prošla?
Moje úplně první brigáda v Repromedě byla v 15 nebo 16 letech – to jsem zařazovala karty do kartotéky. (smích). V 19 letech jsem byla hozená do vody, když jsem dostala na starost úplně nový projekt – prodej čističek vzduchu. A to jak jeho obchodní, marketingovou, tak i administrativní část. Dělala jsem první webové stránky, psala první texty, řešila první smlouvy. Poprvé jsem obvolávala lékaře a domlouvala si s nimi schůzky pro osobní prezentaci čističek vzduchu ruské výroby. Fakt se mi při těch telefonátech klepala ruka i hlas. Nekonečněkrát mi položili telefon, vyhodili z ordinace, zabouchli dveře, byli protivní a zlí, pokazila jsem šílenou spoustu věcí, ale hrozně moc mi to dalo.
Potom jsem začala dělat v Repromedě marketing. Firmu naši zakládali v devadesátkách a tenkrát ve zdravotnictví marketing v podstatě neexistoval. Jak ale přibývalo klinik a začala růst konkurence, bylo jasné, že se musíme začít víc prezentovat – zmodernizovat web, být vidět na sociálních sítích atd. A tak jsem se do toho postupně začala přirozeně zapojovat a od našich dostala plnou důvěru. Postupně jsem se v marketingu posouvala dál, dobrala pod sebe lidi. Později jsem začala dělat provozní ředitelku, ale marketing mám stále ve své kompetenci a v srdíčku (smích).

Jakým způsobem sis doplňovala znalosti, když jsi byla v marketing týmu jediný zaměstnanec? (smích)
Něco jsem se naučila ve škole a něco metodou pokus omyl. K marketingu ale experimentování patří. Vzdělávala jsem se i samostudiem a pomocí online kurzů, které mi dávaly smysl. Měla jsem štěstí i na lidi, které jsem potkávala a agentury, které se tehdy teprve rozjížděly a mohli jsme bok po boku růst a sdílet si know-how.

Věřím, že práci provozní ředitelky musí mít člověk částečně v sobě.
Myslím si, že to tak je. Určitě jsem nějaké predispozice zdědila od mamky, která je přirozený lídr. Já bych se přirozeným lídrem nenazvala, ale myslím, že mám určité schopnosti, které mi práci usnadňují. Alfou a omegou mého dne je time management, prioritizace a odolnost vůči stresu, protože Repromeda má velké množství oddělení a všechno musí šlapat.

Jak bys popsala svůj běžný pracovní den?
V osm hodin ráno začínáme krátkou poradou. Probíráme, jací pacienti ten den přijdou na kliniku a co se s nimi bude dít. Neřeším medicínské záležitosti, ale jsem k dispozici, pokud se řeší provozní věci. Od půl deváté mám pak různé schůzky s interními zaměstnanci i externími spolupracovníky nebo agenturami. Jednou za měsíc nebo dva jezdím na české a zahraniční konference, které se týkají našeho oboru.

Napadlo tě vůbec někdy, že bys mohla sbírat zkušenosti i mimo rodinnou firmu, nebo se věnovat něčemu jinému?
Repromedu naši založili, když mi bylo sedm let. Občas s mírnou nadsázkou říkám, že je to moje mladší ségra, protože od té doby nebyl den, kdy bychom „o ní” nemluvili. Přišlo mi vlastně přirozené a automatické, že jakmile budu mít co nabídnout, začnu v Repromedě pomáhat. A to se i stalo, aniž bych víc přemýšlela nad jinou variantou.
Až teď si občas říkám, jestli jsem samu sebe až příliš netlačila určitým směrem. Jednu dobu jsem hodně chtěla být architektka (smích). Můj o jedenáct let mladší brácha to má úplně jinak. Narodil se v době, kdy už firma hezky fungovala a všechno bylo zajeté. Spíš ho možná občas štvalo, že se doma pořád mluví jen o práci. A možná i kvůli tomu šel úplně jiným směrem – studuje žurnalistiku a sociologii na Fakultě sociálních studií a pracovat v Repromedě vůbec neplánuje.
O tom jít „na zkušenou” ještě někam jinam čas od času přemýšlím nebo o tom diskutujeme i s mámou. Zatím jsem to ale neudělala (smích). Poté, co umřel táta, cítím ještě větší závazek se o firmu starat a dávat jí to nejvíc co jde a „neplýtvat” to někde jinde.

Jaké vnímáš výhody a nevýhody práce s rodiči?
Je to určitě velká výzva pro osobní vztahy (smích). Najít balanc mezi tím, co je ještě pracovní problém a co už zasahuje do osobní roviny, je někdy fakt těžký. V práci mamku oslovuju Katko, takže když se třeba v něčem neshodneme, říkáme si, že to je problém mezi Katkou a Agátou – ale jako máma a dcera jsme v pohodě (smích). To nám pomáhá ty role trochu oddělit.
Jako velkou výhodu určitě vnímám možnost skloubit práci s osobním životem nad rámec toho, co je běžné pro ostatní. Je to ale současně i nevýhoda, protože práce je přirozenou součástí celého mého dne, a i když jedu na dovolenou, mám zapnutý mobil, chodím na mail a hlavu nikdy úplně nevypnu.

Jak myslíš, že tě vnímají zaměstnanci, když jsi zároveň dcerou majitelů? Setkala jsi se někdy s nepříjemnými narážkami?
S ničím nepříjemným jsem se nikdy nesetkala. Je ale pochopitelné, že když nastoupí nový kolega, může si na začátku myslet, že jsem „povoláním dcera“. Myslím si ale, že když mě lidé lépe poznají, pochopí, že s mamkou jsme každá úplně jiná osobnost a nejde mi o to papouškovat její názory, ale hledat si svoji cestu a přinášet vlastní nápady. Věřím, že za těch pár let jsem si své místo ve firmě vydobyla (smích).