Podle čeho jsi vybírala obor na vysoké škole?
Už na začátku středoškolského studia jsem věděla, že chci jednou být psycholožkou. Bavilo mě se všemi rozebírat jejich problémy a být jim oporou. Nejvíc mě ale lákaly záhady lidské psychiky, a proto mě to vždy táhlo ke kariéře psychologa ve zdravotnictví. Samozřejmě jsem měla v záloze i jiné profese, protože už tenkrát platilo, že dostat se na psychologii je velmi náročné. Vždycky jsem ráda četla, tak jsem inspiraci hledala v knížkách. Formovaly mě knížky psychoanalytika Ericha Fromma či beletrie populárního amerického psychiatra a psychoterapeuta Irvina Yaloma nebo taky seriál In Treatment. Práce psychoterapeuta mě fascinovala, ale vždycky jsem si říkala, že na to nemám trpělivost a hle, vše je jinak (smích). Práce terapeutky je mým denním chlebem, tedy zejména pak v psychologické ambulanci.
Dělala jsi při studiu něco navíc?
Myslím, že jsem byla pro profesi psycholožky hodně motivovaná, což byl důležitý motor všech mých vedlejších aktivit. Už na gymnáziu jsem brigádně hlídala děti s autismem a s mentální retardací. Byla to výzva, vše jsem si sama nastudovávala, ale moc mě bavilo vidět, že něco funguje a dokážeme se společně domluvit. Při studiu vysoké školy jsem pak měla mnoho studijních i mimoškolních aktivit. Po celé studium jsem pracovala jako pomocná vědecká síla na fakultě alias „pomvěd“. Testovala jsem brigádně školní zralost v mateřských školách, pokračovala v hlídání handicapovaných dětí, účastnila se výběrového řízení studentů na Janáčkově akademii múzických umění formou AC/DC nebo jsem jela na podzimní semestr do nizozemského Groningenu na Erasmus. Během studia na vysoké jsme měli také dost stáží, které jsem si vybírala tak, abych se podívala do všech možných míst, kde pracuje psycholog (psychiatrická klinika, soukromá klinika Logo, dětský diagnostický ústav, pedagogicko-psychologické poradna, korporát…).
O práci klinického psychologa na oddělení
„Práce je to velmi dynamická a akční a člověk musí být rychlý, flexibilní a často v pozoru.“