Podle čeho jsi vybíral obor na vysoké škole?
Na gymnáziu jsem měl pěkné známky a učení mi šlo, tak jsem si říkal, že bych medicínu mohl zvládnout. V rodině nemáme žádného lékaře, ale mamka je zdravotní sestra, takže jsem měl k tomuto oboru blízko. A taky jsem chtěl jít na školu, kde nebudu muset psát bakalářku (smích). Záhy jsem ale zjistil, že bych možná i raději něco napsal, než se toho musel tolik učit (smích). Svou roli při rozhodování sehrál i sociální status – chtěl jsem, aby po mně na světě něco zůstalo a doktorská práce je vidět.

Jak moc pro tebe bylo studium náročné?
Začátky pro mě byly hodně těžký, protože jsem z gymplu nebyl zvyklý učit se. Ani přijímačkám na medinu jsem nevěnoval žádnou přípravu. Minimálně rok mi trvalo, než jsem se naučil učit a v hlavě si ujasnil priority, jestli chci tuto školu vůbec studovat. Párkrát jsem měl namále, ale zkoušky, které jsem opakoval, mi vyšly a vytrval jsem. I spousta mých spolužáků si prošla podobnou existenciální krizí. Někteří si uvědomili, že jim to za ten stres a snažení nestojí a ze školy odešli, jiné to naopak nakoplo. Se spolužákem, se kterým jsme na medicínu nastoupili ve stejný den, poté spolu propadli do meziročníku a nakonec ve stejný den i dokončili poslední státnici, jsme si říkali, že asi nikdo nečekal, že zrovna my dva školu dokončíme (smích).

Jak tě poslouchám, musíš být psychicky hodně odolný.
Nejen medicína, ale každá škola si pohrává s psychikou, ale já mám výhodu, že jsem splachovací. Samozřejmě nervy to byly, protivnost před zkouškami byla velká a všichni doma tím trpěli (smích). Když se mě kamarádi z jiných škol ptali, kolik mám zkoušek a já jim řekl, že dvě, odpověděli, že to je v pohodě. Já se ale na ty dvě zkoušky učil třeba i tři měsíce. Na gymplu nám říkali, že maturita je jako jedna zkouška na výšce a my jsme se smáli, ale pak jsem zjistil, že to tak minimálně na naší škole je, ne-li horší.

Stihl jsi se při medicíně věnovat i jiným aktivitám?
Já jsem nikdy nebyl ten typ, co by jen seděl doma nad učením. I při studiu jsem zvládal chodit na brigády, hrával jsem fotbal a futsal a během covidu propadl kouzlu kola. Žádné spolky, stáže v zahraničí ani Erasmus mě nelákaly. Když jsem měl volno, chtěl jsem si ho užít.

Před pár týdny jsi nastoupil do Nemocnice Boskovice. Jak sis toto místo našel?
Fakultní nemocnice mají své kouzlo, ale zároveň se tam studentům nedokáží věnovat, proto jsem všechny povinné praxe, kromě jedné, odchodil v okresní nemocnici v Boskovicích. Znal jsem tam jednu doktorku, která mi nemocnici doporučovala.
Když jsem měl praxi z gynekologie, doktorka se mě na prolomení ledů zeptala, jaký obor mě zajímá a já jí řekl, že ortopedie. Následně jsem se od ní dozvěděl, že u nich mají dobrou ortopedii, primář je zlatý a má kolem sebe mladý tým. O pár měsíců později jsem panu primářovi napsal email, jestli bych se k nim mohl přijít na týden podívat a on mi hned druhý den volal, ať dojdu. Vzali mě na sály, pomáhal jsem jim držet háky při operacích, byl jsem s nimi na ambulanci, vše mi vysvětlovali… Přirostlo mi to tam k srdci. Půl roku po této zkušenosti jsem se primáře zeptal, jestli by pro mě neměl místo a řekl, že jo. Pak jsem oficiální cestou poslal motivační dopis, životopis, žádost a pak už zbývala ta jednodušší část, dodělat státnice (smích).

Čím tě nadchla zrovna ortopedie? A jakému oboru by ses nechtěl profesně věnovat?
Pro ortopedii jsem se rozhodl, protože celý život sportuju, takže mě pohybová soustava lákala. Zároveň spousta mých známých a kamarádů jsou sportovci, takže potřebovali ortopeda (smích) a pomáhat blízkým je vždycky pěkná vidina. Navíc se mi líbila i náplň práce, protože člověk kombinuje ambulanci, oddělení i sál.
Nedokázal bych dělat internu. Internisti jsou machři medicíny a musejí mít neskutečné znalosti. Když k nám na ortopedii přijde pacient a bolí ho koleno, tak mu vyšetřím koleno. Když se ale člověku hůře dýchá, může se mu hůře dýchat od plic, od srdíčka, nebo kvůli ledvinám – vše je neskutečně provázané a internisté to dokáží odhalit. Je to ale také obor primárně o papírování. Nelákala mě ani dermatologie. Není to úplně hezký obor a starat se o bércové vředy není nic příjemného.

Jak vypadá tvůj pracovní den?
Do práce chodím na 7:00, převleču se a jdeme na vizitu. Obejdeme si svoje pokoje s pacienty, vyšetříme je a zeptáme se, jestli je něco netrápí. Vizity zapíšeme, napíšeme dekurzy (zdravotnická dokumentace o stavu pacienta a postupu léčby), zkontrolujeme, jestli sedí léky na aktuální den a naordinujeme terapii na další den. Protože je ortopedie chirurgický obor, někdo z kolegů je vypsaný na sál, jiný má ambulanci a další zůstává na oddělení a dělá příjmy. To je teď moje práce, abych se naučil pracovat se systémem a osvojil si byrokracii. Primárně tedy píši propouštěcí nebo přijímací zprávy. Takhle to funguje do oběda. Poté jsou občas vypsané další operace, následují odpolední vizity a v 15:30 odcházím domů.

Co tě zatím na práci baví a na co se netěšíš?
Tím, že se teprve učím, tak mě baví všechno (smích). Samozřejmě operativa láká asi každého, protože na sále je to jiný adrenalin než při papírování. Netěším se na služby s pacienty v ebrietě (opilosti) a lidmi naštvanými na celý svět, kteří si potřebují zanadávat.

Jaké tři dovednosti využíváš v práci nejčastěji?
Ze začátku je to zvídavost, aby se člověk naučil ptát. Pak zručnost, i když teď se mi ještě ze stresu klepou ruce (smích). V medicíně je důležitá i empatie – umět s pacientem soucítit a pochopit, že každý je jiný a každého trápí něco jiného. Dnes je trend neléčit pacienta jen jako chorobu, ale jako celek, protože spousta neduhů vychází pouze z toho, že si lidé nemají s kým popovídat, takže i tím, že je vyslechnete, jim můžete ulevit. Důležitá je i komunikace, protože z nepochopení se vzniká v medicíně nejvíce nedorozumění.

Co bys vzkázal těm, kteří uvažují o roli lékaře*ky? Co je dobré umět a kdo se na pozici hodí?
Musíte mít vůli a píli sedět u učení. To je na medicíně asi nejnáročnější. Ostatní kamarádi budou studium končit, nastupovat do práce a vy budete stále sedět a učit se a o prázdninách jezdit na praxe. Pokud má ale člověk motivaci a něco v hlavě, tak to zvládne. Měli byste také umět vycházet s lidmi, jinak se vám medicína bude dělat špatně. A důležitá je i určitá dávka cílevědomosti.
Doktoři nám také doporučovali, abychom si specializaci vybrali co nejdříve. Takže pokud víte, kam budete chtít směřovat, je fajn chodit do nemocnice na stáže, abyste zjistili, jestli vám to tam sedí a aby o vás doktoři a primář věděli, pokud se tam později budete chtít hlásit. Ale nejdůležitější je zjistit, jaký tam pracuje kolektiv. Medicína se dělá všude skoro stejně, ale kolegové dělají 50 procent pracovního prostředí.

Mezi mladými lékaři momentálně rezonuje iniciativa Nebuď mýval. Jak to vnímáš a kolik služeb budeš mít ty?
Je to těžké a záleží, jak to nastaví vedení nemocnice. Někde s doktory vydrbávají a musí sloužit deset a víc služeb měsíčně. Nás je na oddělení hodně, proto budu mít v průměru 3-4 služby za měsíc. Pět služeb do měsíce je dobrý ekvivalent pro skloubení práce, rodiny a volného času, který se v poslední době hodně vyzdvihuje a ukazuje, že i zdravotníci (všichni, nejen lékaři, ale i sestry, sanitáři, laboranti…) jsou lidské bytosti, kteří nepotřebují v práci trávit většinu svého života…

Co s tebou dělají seriály z nemocničního prostředí? Dávají z profesního hlediska vůbec smysl (smích)?
Člověk to musí brát s rezervou. Slyšel jsem v jednom podcastu mluvit pana Dvořáka ze záchranky, který mimochodem na svém Instagramu sdílí videa ze série Zabij si svého filmového pacienta, kde ukazuje nelogické postupy, že také hltal House, nejen kvůli humoru, ale i medicíně, akorát jak je člověk vzdělanější, začne si všímat, že některé věci tam nesedí. Často se říká a je to pravda, zejména v ortopedii: „poslouchej pacienta, říká ti půl diagnózy“. Když se při odebírání anamnézy doktor dobře zaposlouchá, přesně ví, kde má vyšetřovat. Takže House je zábavný, ale člověk pak zjistí, že v polovině případů špatně odebere anamnézu nebo odběry. Já měl hodně rád seriál Scrubs, který byl více medicínský a z praxe a řešila se tam i práce sester, kterou v Housovi dělali doktoři, což bylo zvláštní, a ne úplně reálný.