Kam jsi chodila na střední školu?
Ke knihám mě to táhlo vždycky, takže jsem studovala obor Knihovnice na Střední odborné škole v Luhačovicích. Byla to skvělá příprava na psaní seminárek a závěrečných prací na vysoké, protože jsme velmi intenzivně cvičili citační řády a práci s informacemi.

Podle čeho sis vybírala obor na vysoké škole?
Moji rodiče vždycky říkali, ať studuju něco, co mě baví, a tak jsem se tou radou svědomitě řídila. Jako velký fanoušek Gilmorových děvčat jsem se chtěla stejně jako Rory hlásit na Žurnalistku. Podmínkou ale bylo studium dvouoboru a já nevěděla, jaký si přidat. Zvolila jsem tedy asi šest kombinací různých oborů a jedním z nich byl i Teorie a dějiny filmu, na který jsem se přihlásila i samostatně. Protože, kdo by nechtěl studovat něco, co ostatně dělá každý volný den? Svou neschopností naplnit požadavky TSP a SCIO testů jsem nakonec díky oborovému testu skončila na samostatném studiu filmové vědy.

Přemýšlela jsi v průběhu studia, že bys obor změnila?
O změně jsem přemýšlela možná na začátku prvního semestru, kdy jsem se ve škole rozkoukávala. Napadlo mě, že bych Žurnalistiku zkusila ještě jednou. O něco později jsem se zase chtěla hlásit na Janáčkovu akademii múzických umění na dramaturgii a scenáristiku. Ale pak asi zvítězila pohodlnost, filmová věda mě upřímně bavila a neměla jsem pocit, že mi něco chybí. Vyzkoušela jsem si spoustu předmětů z jiných kateder i z Fakulty sociálních studií.

Bylo pro tebe studium na Filozofické fakultě v něčem náročné?
Na začátku jsem se trochu prala s angličtinou a velmi rychle jsem pochopila, že za spolužáky asi trochu pokulhávám. Teorie a dějiny filmu jsou mladý obor, neučí se podle skript, ale vychází zejména z publikovaných studií a odborných článků. Drtivá většina našich studijních materiálů byla v angličtině. Každý týden jsem musela přečíst spoustu akademického podkladu v jazyce, ve kterém jsem trochu plavala. Ale postupným tréninkem a osmělováním jsem z toho nějak zdárně vybruslila. Jinak mi zátěž přišla adekvátní studiu na vysoké škole a pokud jsem někdy měla pocit, že to je náročné, většinou jsem si za to mohla sama špatným time managementem.

Na co ze svých vysokoškolských studií ráda vzpomínáš?
Teď to bude pro spoustu čtenářů znít srandovně, ale ráda vzpomínám na projekce filmů. Abyste tomu rozuměli, filmová věda má učebnu C34, což je vlastně soukromý kinosál. Teď je nový, hezký a voňavý, ale my jsme chodili na fildu před rekonstrukcí a v sále byly řady kožených stařičkých sedaček z kina. Strašně vrzaly, byly příšerně nepohodlné a každý den jste si o trčící třísky udělali oko na punčochách. V tom sále bylo dusno a vlhko, ale měl svoje kouzlo. Často jsme tam strávili celý den a večer v rámci předmětu Dějiny kinematografie a koukali na filmy 35 mm kopií, které nám zapůjčoval Národní filmový archiv. Jsou to jedny z mých nejoblíbenějších vzpomínek. Viděla jsem díky tomu spoustu filmů, které už se dnes málokomu podaří vidět. Následně se naše výuka rozrostla o projekce v kině Scala a tam někde se ve mně probudil cinefil.

Vyjela jsi v průběhu studia na studijní nebo pracovní stáž?
Na Erasmus jsem se nikdy nevydala a dnes toho prudce lituju. Pokud bych něco mohla na svém studiu změnit, pak tohle. Jezděte ven, poznávejte nové země, nové univerzity, nové přístupy, nové lidi. To je něco k nezaplacení a každá zkušenost se vám bude hodit.

Byla jsi členkou nějakého studentského spolku nebo klubu?
Jsem v jádru docela introvert a můj volný čas odjakživa naplňovaly knihy. Do žádného spolku bych se nehodila, leda by byl nějaký pro tiché čtenáře a o tom jsem fakt nevěděla (smích).

Jaké pracovní zkušenosti máš za sebou?
Během studia jsem měla brigádu v knihkupectví, která byla příšerně placená a pak dlouhodobou stáž na pozici asistentky dramaturgie v České televizi (ČT), která nebyla placená vůbec (smích). Vydržela jsem to dva roky a po magisterském studiu moc nevěděla, co dál. Nastoupila jsem na doktorát a rozkoukávala se. Vysnila jsem si dvě práce – dramaturgii v ČT a redakci v Hostu. Do Hosta mě na první pokus nevzali a v televizi nebylo volné místo. Nastoupila jsem proto jako technická redaktorka do jednoho časopisu, ale než mi vypršela zkušební doba, ozvali se z ČT. Jako dramaturg dokumentů, dětských pořadů a živých přenosů jsem tam pracovala čtyři roky. Během té doby jsem tak nějak omylem napsala dvě knihy a připomněla si, že knižní průmysl je vlastně moje druhá láska. Dramaturgie je zábavná, ale často vysilující a natáčení pořadů zabírá příliš času, který se vám zakousne i do osobního života. Když nakladatelství Host vypsalo volnou pozici redaktora, nedávala jsem tomu moc šancí. Šla jsem to prostě zkusit a ono to vyšlo. Byl to pro mě trochu šok, ale nakonec jsem se rozhodla pro změnu a nelituju. V televizi jsem byla spokojená, ale nakladatelství mi slibovalo méně hektický život a čas i na jiné mimopracovní projekty. Teď pracuju dva roky v Hostu a ve volném čase píšu scénáře pro televizi jako scenáristka, občas něco maličko dramaturguju a někdy mám čas i na psaní těch knih.

Jak bys popsala svůj běžný pracovní den? Co tě na práci redaktorky baví a co ne?
Pracuju jako odpovědná redaktorka young adult knih. Znamená to, že mám dva hlavní úkoly – vyhledávat překladové tituly, které bychom mohli koupit a vydat na českém trhu a pracovat s českými autory a jejich texty. Moje náplň práce se každý den liší a záleží na tom, v jaké fázi všechny knihy právě mám. Stále dokola se ale opakují činnosti jako vyhledávání nových knih, čtení rukopisů, posuzování jejich kvality, přesvědčování vedení, že je chceme vydat, nabízení podmínek agenturám, vyjednávání o právech, kontrola překladu, vybírání obálek, psaní anotací a v případě českých rukopisů makroredakce a práce s autory. Je toho hodně, ale zároveň jsou to stále ty stejné úkony. Upřímně mě baví fáze, kdy kniha získává jasné obrysy a z haldy písmenek ve Wordu se nasází první verze textu a kniha dostane nějaký vizuál a řád, to je ten moment, kdy se začínám těšit. Na mé práci nemám ráda jen jednu věc a to okamžiky, kdy musím odmítnout nějaký rukopis a píšu autorovi, že mu text nevydáme. To mě pokaždé hrozně mrzí, protože vím, kolik úsilí do své knihy dal. A taky upřímně nesnáším kvanta mailů.

Jaké dovednosti na tvé pozici nejčastěji využíváš, a naopak, jaké dovednosti cítíš, že ti chybí?
Pracuju s textem a jeho různými formami, nejčastěji tedy využívám znalosti jazyka, gramatiky a literatury. Práce v nakladatelství vyžaduje schopnost kritického čtení, umění spolupráce a jistou dávku empatie vůči kolegům i autorům. Někdy je to taky zátěž na vyjednávací schopnosti, když nakupujete zahraniční práva, připadáte si jako na aukci, kde ostatní přihazují a překřikují se. Občas mi chybí trpělivost, protože vznik knihy je dlouhodobý proces a já jsem moc hrrr.

Myslíš, že tě vystudovaný obor dostatečně připravil do pracovního procesu?
Jak se to vezme – jestli ze mě filmová věda dělá dobrého redaktora? Já doufám, že jo, ale taky jsem nestudovala film, abych se stala redaktorem. Věřím však, že být redaktorem a být dramaturgem je víceméně to stejné – v jednom případě zodpovídáte za to, aby výsledkem byla dobrá kniha, v tom druhém je to dobrý film či seriál. V obou profesích pracujete s cizím autorským dílem a koordinujete tým, aby výsledek vyhovoval všem. Jestli mě na to všechno připravila škola nevím, ale nějaký základ mi dát musela.

Co ti přijde na tvé pozici nejnáročnější? A co tě naopak naplňuje?
Já myslím, že mě pořád jen nabíjí a naplňuje, takže negativa si nepřipouštím. S kolegy máme takový rituál. Když vyjde nová kniha a přivezou ji z tiskárny, svolává naše kolegyně Ivana celou redakci na recepci. To pak všichni vylezou od monitorů a utíkají se podívat. Stojíme tam v hloučku a obdivujeme každý nový přírůstek. Chvilku trnu hrůzou, aby bylo všechno v pořádku, ale když nakonec opravdu je a já mám v ruce knihu, se kterou jsem strávila několik měsíců, zmocní se mě euforie.

Zpětně, v čem vnímáš, že bylo studium na MUNI pro tvůj profesní nebo i osobní život zásadní?
Měla jsem velké štěstí na skvělé pedagogy, kteří mi dopřáli kvalitní vzdělání v oboru a přivedli na náš teoretický obor několik klíčových lidí z praxe. Díky tomu jsem měla docela brzo představu o tom, co chci po škole dělat a šla jsem si za tím. Druhým zásadním bodem je pro mě fakt, že MUNI je v Brně a Brno je moje životní láska a jsem ráda, že jsem mohla studovat na výborné univerzitě v nejlepším městě. A v neposlední řadě měla univerzita dopad i na můj osobní život, protože jsem díky studiu na ní potkala svého partnera a vděčím jí za to, že žiju s někým, kdo moji vášeň pro filmy a knihy sdílí.

Co bys vzkázala budoucím nebo současným studentům MUNI?
Vzkázala bych jim, ať se nebojí studovat to, co je baví a zajímá, i kdyby jim někdo tvrdil, že se má obor vybírat pragmaticky a podle platových tabulek absolventů. Na MUNI je krásné to, že můžete studovat cokoliv a být kýmkoliv. Studiem budete trávit většinu vašeho času, musí vás bavit, abyste se z toho nezbláznili. Vybírejte proto hlavně srdcem. A když se to napoprvé nepovede, nevadí, není to selhání. Zkoušky se dají opravit, přijímačky můžete absolvovat znovu a vyměnit obor není ostuda. Když se vám podaří vystudovat něco, co vás naplňuje a najdete díky studiu i práci v daném oboru, je to k nezaplacení.

Jaké jsou tvé kariérní plány nebo sny?
To je dobrá otázka, víte, že poprvé v životě nevím? Jsem zatím spokojená tam, kde jsem. Měla jsem tři profesní sny – být dramaturgem, být redaktorkou a napsat knihu. Tak si možná přeju, abych všechny ty profese mohla pořád dělat a pořád mě bavily.