Podle čeho jsi vybírala obor na vysoké škole?
Asi nejvíc mě inspirovala vlastní zkušenost. Studovala jsem zdravotnické lyceum a chtěla jsem pokračovat na medicínu. Na střední jsem si ale prošla poruchou příjmu potravy a poprvé jsem se dostala do kontaktu s odborníky z úplně jiné sféry. Kvůli této zkušenosti jsem začala zjišťovat, kdo jsem a co mě baví. Uvědomila jsem si, že mi je humanitní směr mnohem bližší než přírodovědný. V tomto období jsem se začala poprvé zajímat o psychologii, sociální práci a sociální pedagogiku. Hodně mi pomohlo i zapojení do středoškolské odborné činnosti, kde jsem se svojí prací „Kyberšikana u pubescentů a adolescentů (12-16) aneb jaké důsledky může mít?!“ získala druhé místo v celostátním kole. Díky tomu jsem se nakontaktovala na odborníky, kteří mě zasvětili do různých profesí, kterým se člověk může v humanitní oblasti věnovat.

Jak zpětně hodnotíš studium sociální pedagogiky a poradenství? Uvažovala jsi někdy o změně oboru?
Studium se mi líbilo velmi a nikdy jsem o změně neuvažovala. Byla jsem ale nerozhodná v tom, kam přesně směřovat. Už na vysoké mě lákala terapeutická práce, ale zajímal mě i přesah do nezisku – jak vést organizace, psát evropské projekty, mít vhled do socální práce a vědět, jak komunikovat s úřady nebo ministerstvy. Sociální pedagogika a poradenství mi ukázala širší perspektivu toho, co všechno mohu s oborem dělat a vyučující mi pomohli kriticky přemýšlet nad tím, co chci v životě dělat já.

Stíhala jsi při studiu i aktivity navíc?
Hodně jsem stážovala v neziskovkách, pracovala jsem s tělesně a mentálně handicapovanými dětmi, byla jsem v Psychiatrické nemocnici v Opavě… Chtěla jsem zjistit, která cílovka mi je nejbližší. Už při studiu jsem pracovala v Centru Anabell, které pomáhá a podporuje osoby s poruchami příjmu potravy. Po bakaláři jsem tam nastoupila na pozici sociální pracovnice a mé studium dostalo nový rozměr - v praxi jsem viděla, jak se píše projektová žádost a jak probíhá práce s klienty. Znalosti ze školy jsem mohla implementovat v roli sociální pracovnice a naopak praktické zkušenosti z Anabell mi pomohly u zkoušek a státnic. Vše mi najednou přišlo mnohem uchopitelnější a znalosti mi začaly dávat smysl.

Centru Anabell jsi věrná už téměř osm let. Zároveň to není tvá jediná profese. Můžeš nám přiblížit, jakými činnostmi zaplňuješ svůj pracovní den?
V Anabell jsem za ty roky prošla několika pozicemi a momentálně vedu ostravskou pobočku, ale starám se také o PR a Instagram centra a domlouvám spolupráce třeba i s influencery. Zároveň jsem i case manager, takže pracuji s rodinami, které řeší poruchu příjmu potravy u svého dítěte, zodpovídám za projekty a mám pod sebou širší tým lidí.
Na Ostravské univerzitě a Vyšší odborné škole PRIGO učím zdravotníky správně komunikovat s pacienty, ale také třeba to, jak jim sdělovat nepřijemné diagnózy.
Mimo to jsem pracovala jako product owner na úspěšném projektu Safezóna, což je bezplatný online rozcestník plný informací a rad pro žáky a studenty základních, středních a vysokých škol (a jejich pedagogy), které trápí určitý problém, nebo chtějí vědět, jak mohou pomoci někomu dalšímu. Platforma se věnuje tématům jako je sebepoškozování, kyberšikana, sebevražedné myšlenky, závislosti, sexualita, bodyshaming…Safezóna vznikla ve spolupráci s Česko.Digital a dalšími neziskovkami typu Nevypusť duši, Nepanikař, Centrum Anabell nebo Centrum LOCIKA a slouží nejen jako rozcestník, ale i kontaktník na další organizace.
Nejvíc času ale trávím ve své terapeutické praxi.

Která z výše vyjmenovaných aktivit tě naplňuje nejvíc?
Na práci v Anabell mám ráda, že mohu udávat směr, kterým se bude pobočka ubírat a vybírat i tým lidí, což má dopad nejen na klienty, ale i na atmosféru v celé organizaci. Samozřejmě terapeutická práce je pro mě v tuto chvíli nejvíc naplňující, protože vidím reálný dopad na životy lidí.

Práce s lidmi s poruchami příjmu potravy je velmi náročná. Co tě k této práci i po tolika letech motivuje?
Určitě v tom hraje velkou roli moje osobní zkušenost a také jisté nepochopení cílové skupiny. Samozřejmě jsem i já měla období, kdy jsem si říkala, jestli už není čas jít někam dál. Pak jsem ale začala vnímat, že může být užitečné stát se expertem na tuto problematiku. Mně samotné přijde obohacující, kolik odborníků kolem tohoto tématu máme. Společně s nutričními terapeuty, psychiatry a jinými psychoterapeuty se snažíme udávat trošku jiný směr a trend i v léčbě. Těší mě, že se můžeme podílet na reformě v péči o klienty s poruchou příjmu potravy a nemusíme pracovat ve zkostnatělém systému, který tady je. Stále cítím, že se v tomto tématu mám kam posouvat.

Jak vypadá tvůj den v roli psychoterapeutky ve výcviku?
Vstávám poměrně brzo, kolem šesté ranní, takže kafe je samozřejmě první věc (smích) a poté kvalitní snídaně. V práci potřebuji být kolem půl osmé, abych měla prostor naladit se na sebe a připravit poradenskou místnost tak, aby tam bylo příjemně klientovi i mně. Od osmé začínám první sezení a za den jich mám šest až osm. Mezi klienty se snažím mít vždy 15-20 minut rozestup, protože si potřebuji udělat zápis, naladit se na dalšího příchozího a přečíst si poznámky z minulého setkání. Pokud mám čas, odepíšu na emaily.
Moje terapeutická práce je hodně specifická, protože jsem s klienty v kontaktu i přes WhatsApp a nemám to nastaveno tak, že se vidíme jednou za týden nebo měsíc. Když potřebují, mohou mi napsat a já se snažím klientům do 24 hodin zareagovat. Mými klienty jsou nejčastěji lidé s psychiatrickou diagnózou nebo ti, kteří řeší vztah k sobě a u těch se nálady často proměnují, takže je potřeba, abych pro ně byla kontinuálně dostupná.
Součástí mého dne je i fakturace, archivace a psaní zápisů, což nejsou úplně zábavné činnosti, ale jsou nezbytné a k práci patří. Sezení s klienty během dne prokládám přípravou na výuku nebo tvorbou reportů či statistik pro Anabell. Tyto různorodé aktivity vnímám jako prevenci před vyhořením.
Můj pracovní den většinou končím kolem osmé večerní. Poté už si užívám jen čas pro sebe - chodím cvičit, na procházky s pejskem nebo ráda hraju na PlayStationu (smích).

Jaké tři dovednosti využíváš ve své práci nejčastěji?
Nehodnotící postoj, respekt a transparentnost.

Co bys vzkázala těm, kteří uvažují o roli psychoterapeuta*ky? Co je dobré umět a kdo se na pozici hodí?
Určitě je dobré mít nějakou sebezkušenost s terapií nebo supervizí a zažít si tento proces. Je užitečné znát něco o sobě, umět pracovat s vlastními emocemi a vědět, jak v určitých situacích reaguju. Práce psychoterapeuta pro mě znamená nikdy nekončící prostor pro vzdělávání a jedním výcvikem to nekončí. Je důležité být otevřený novým přístupům, protože zůstávat v rigiditě není dobrá cesta.
Pro práci psychoterapeuta se hodí empatický člověk, který v rámci terapie dokáže potlačit sebe i vlastní ego, protože tam není proto, aby dával rady, ale naslouchal a nabídl možnosti, ze kterých si klient může vybrat.

Na jaké vzdělávací kurzy se chystáš a jaké kurzy tě lákají?
Před rokem jsem započala svůj druhý výcvik v Terapii zaměřené na řešení, takže mám ještě čtyři roky před sebou. Zároveň už se koukám po dalším pětiletém výcviku v Komplexním vzdělávacím programu pro individuální, rodinnou a skupinovou psychoterapii v Transformační systemické terapii podle Satirové - který mi přijde hodně blízký. Velice mě také zajímá akreditace v rámci finské komory reteaming coachů.
V nejbližší době bych chtěla absolvovat alespoň třídenní kurz práce s traumatem, protože toto téma se mezi klienty objevuje čím dál častěji a vnímám, že v něm nějaké limity mám.

Vnímáš, že by ti při práci psychoterapeutky chyběly znalosti ze studia psychologie?
Jediný limit, který vnímám, je neznalost diagnostických kritérií, ale ty se může člověk doučit. Hodně záleží na tom, s jakou cílovkou terapeut pracuje. Já pracuji s klienty s psychiatrickými diagnózami a je pro mě důležité znát jak nemoc vypadá, jak se projevuje a co se dá ještě zvládnout v terapii a kdy už je nutná medikace. Dokážu si ale představit, že kdybych dělala párového terapeuta, není tato znalost nutná. Terapeutické výcviky jsou dělané tak, aby psychoterapeuta mohl dělat i člověk, který psychologii nemá vystudovanou.