Podle čeho jsi vybírala obor na vysoké škole?
Po základní škole jsem chtěla jít studovat uměleckou průmyslovku, ale jedna rodinná známá mi to rozmluvila, protože říkala, že je těžké najít uplatnění. Protože jsem chtěla pracovat rukama a po střední jít rovnou do zaměstnání, šla jsem na zubní laborantku. Po maturitě se ale ukázalo, že pro absolventy nejsou místa. Na celou třídu 28 lidí bylo jen 6 volných pracovních míst, a proto jsme se s dvěma spolužáky rozhodli, že zkusíme jít na vysokou školu na zubní lékařství. Všichni tři jsme se nakonec dostali. O prázdninách jsem ale musela dohánět gymnaziální fyziku a biologii. Studium zubního laboranta mi naopak pomohlo při odborných předmětech na vysoké škole, před kterými jsem před spolužáky z gymnázia měla náskok.

Dělala jsi při škole něco navíc?
Hrála jsem na housle v cimbálové muzice Vojenského souboru písní a tanců Jánošík, což bylo časově náročné, protože jsme měli zkoušky, zájezdy, soustředění a koncerty. Jinak jsem na nic neměla čas, protože studium bylo velmi náročné. O prázdninách jsem chodila na různé krátkodobé brigády – na brambory (což byla povinná akce před nástupem do prvního ročníku), jako pomocná kuchařka do dětské nemocnice, na pumpu, do pekárny a do restaurace, kde jsem umývala nádobí…

Jak a kde jsi začínala svoji kariéru?
Nikdo z našeho ročníku tenkrát nezískal místo v Brně, takže jsem po škole nastoupila na Polikliniku v Břeclavi, kam jsem dojížděla každý den z Brna, což bylo časově velmi náročné. Tam jsem pracovala tři roky a mezitím si udělala atestaci z praktického zubního lékařství. Poté jsem nastoupila na mateřskou dovolenou, na které jsem setrvala pět let a následně si otevřela soukromou ordinaci ve vinařské vesnici pod Pálavou, kde jsem pracovala do roku 2020, než jsem nastoupila do důchodu.

Jak se ti na vesnici pracovalo/líbilo? Neměla jsi ambice jít pracovat na kliniku do Brna?
Když jsem nastoupila do vesnice plné vinných sklípků, vzala jsem to zodpovědně a nakoupila si odbornou literaturu, protože jsem do té doby o víně nic nevěděla a chtěla jsem se dovzdělat. Měla jsem štěstí, že jsem vlakem jezdila s kamarádkou, která pracovala ve vinařství a do tajů vína mě zasvětila. Na venkově se mi pracovalo dobře, protože lidé byli velmi přátelští, všichni jsme se znali a byla legrace. Do teď bavím kamarády historkami, které jsem se svými pacienty prožila (smích). I když jsem v Brně bydlela a dostala tu i dvě pracovní nabídky, nikdy jsem o změně nepřemýšlela. Na venkově jsem byla spokojená. Neměla jsem ambice získávat další odbornosti, i když jsem se ráda v novinkách z oboru vzdělávala. Rodina pro mě byla důležitější než časově náročné další atestace.

Jak vypadal tvůj běžný den?
Vstávala jsem v 4:30 a v 5:20 jsem šla na tramvaj, abych stihla navazující vlak z hlavního nádraží směr Břeclav a vystupovala jsem v obci pod Pálavou, kde jsem měla soukromou ordinaci. V 7:00 jsem začínala pracovat. Ze začátku jsem měla okolo 15 pacientů, pak jsem ale začala nabírat další, takže jsem měla v průměru okolo 20 pacientů za den. Na oběd jsem měla zhruba 30 minut, podle objednaných pacientů. Některé dny jsem končila v 15:00 nebo 16:00, v pátek jsem měla kratší den, to jsem končila v 13:00.

Co tě na tvé práci bavilo a co sis naopak neužívala?
V podstatě mě bavily všechny výkony – konzervační stomatologie, parodontologie a protetika. Neměla jsem ráda chirurgické výkony, protože u nich pacienti občas kolabují a dojezd sanitky byl půl hodiny.

Jaké tři dovednosti jsi využívala v práci nejčastěji?
Manuální zručnost, trpělivost – nejen při práci, ale i v komunikaci s pacienty a empatii.

Co bys vzkázala těm, kteří uvažují o roli zubní*ho lékaře*ky? Co je dobré umět a kdo se na pozici hodí?
Na zubního lékaře se hodí psychicky odolný a fyzicky zdravý člověk, kterého baví celoživotní vzdělávání a získávání nových dovedností. Neměl by být jen jednostranně zaměřený, ale měl by mít i své koníčky, kterým se může po práci věnovat a vyčistit si hlavu od tohoto náročného zaměstnání. Měl by také umět naslouchat lidem, protože když se vám otevřou, často můžete zjistit i jiné souvislosti než jen problém se zubem. Zároveň je důležité být empatický, protože často si chtějí pacienti jen povykládat a svěřit se.