Kam jsi se hlásila po střední škole?
Studovala jsem osmileté všeobecné gymnázium, kde se člověk postupně profiluje a zjišťuje, do jaké oblasti ho to táhne. Já byla takový specifický případ, protože mě bavila biologie a zároveň i společenské vědy. Nakonec jsem se vydala spíše sociálním směrem a od toho se odvíjela i volba dalšího studia. Chtěla jsem mít do budoucna praktické zkušenosti a věděla jsem, že na vyšších odborných školách je jim věnováno hodně prostoru. Protože jsem původně ze Žďáru nad Sázavou, hledala jsem v okolí a objevila Soukromou vyšší odbornou školu sociální v Jihlavě. Tam jsme měli opravdu hodně hodin praxe (smích) a když na to vzpomínám, bylo to opravdu hodně náročné. Pokud ale člověk cítí, že ho ten směr baví, musí tuto etapu překonat, protože jen zkušenostmi zjistí, s jakou cílovou skupinou ho baví pracovat.

Proč jsi po absolutoriu chtěla pokračovat dál na vysokou školu?
Po získání titulu DiS. v Jihlavě jsem cítila, že bych se chtěla více rozvinout i osobnostně. V průběhu studia na vyšší odborné škole jsem se vyprofilovala i jako pedagog a bavilo mě předávat znalosti někomu dalšímu. Hodně mě zaujal obor sociální pedagogika a poradenství na Masarykově univerzitě a chtěla jsem vyzkoušet, jak mě studium bude bavit. Při vybírání oborů na webu si člověk načte osnovy a udělá určitou představu, ale až po nástupu zjistí, jestli si opravdu vybral dobře, nebo ne. A já zjistila, že to byla skvělá volba a že to je to, co chci dělat. Zpětně musím říct, že i přístup vyučujících byl skvělý. Byli ochotní, ale i přísní, což člověka namotivovalo k dotahování věcí.
Zároveň je tento obor skvělou volbou pro člověka, který chce pokračovat do neziskovek jako sociální pracovník – součástí studia je i poradenství, které dá člověku opravdu hodně.

Dělala jsi při studiu na Fildě něco navíc?
Měli jsme jak sociální, tak i pedagogické praxe. Během studia jsem navštívila několik sociálních organizací v Brně a pedagogické zkušenosti jsem nabírala ve školkách, kde jsem hrozně dlouho brigádničila, protože mě práce s dětmi naplňovala. Chtěla jsem podpořit i studentskou organizaci Mise naděje, kde jsem se zapojila jako dobrovolník při realizaci tvořivých dílniček pro děti v Dětské nemocnici v Brně.
Vysokoškolští studenti jsou sice hodně zaneprázdněni psaním seminárních prací a učením se na zkoušky, ale pořád se najde nějaký prostor a je fajn ho zaplnit aktivitami, které vás osobnostně posunou. Čas je hrozně pomíjivý a cokoliv děláme navíc, se nám v budoucnu zúročí.

A z brigády se stal nakonec tříčtvrteční úvazek chůvy v dětské skupině. Jak jsi zvládla zkombinovat práci a studium navazujícího magistra?
Byla to pro mě obrovská výzva. Přes týden jsem chodila do práce a víkendy jsem měla zaplněné výzkumy a další školní prací. Bylo to hodně náročné období, ale paradoxně mi pomohla distanční výuka, která se zavedla kvůli covidu. Jsem moc ráda, že jsem školu dokončila, i když jsem si na začátku říkala, že to jen zkusím a uvidím. Moje povaha mi ale nedovolila od studia upustit. Sice je to „jenom“ titul, ale když se chce člověk dostat na vyšší pozici, hodně vám pomůže.

Jak bys popsala svůj běžný pracovní den? Co vše dělá vedoucí služby sociální rehabilitace?
Moje práce je hodně flexibilní a ještě se mi nestalo, že bych zažila dva stejné dny. Každý je jiný a odvíjí se od potřeb týmu, organizace i mě samotné.
Mojí náplní je řídit službu tak, aby byla poskytovaná kvalitně a efektivně. V praxi to znamená, že neustále vyhodnocuji, jak jsou moje kolegyně vytížené a kolik mají klientů, ale zároveň hlídám, aby nebyly přetížené. Tento poměr je potřeba balancovat, protože v sociálních službách velmi často hrozí syndrom vyhoření. Protože jsme hrazeni z dotací, musím kontrolovat, kolik intervencí vykazujeme. Zároveň dohlížím na tok potenciálních klientů v pořadníku tak, aby nikdo dlouho nečekal. Také se starám o řízení koloběhu služby – navazuji kontakt se zájemci o službu, kteří mě osloví telefonicky nebo e-mailem, domluvím si s nimi úvodní schůzku, kde jim představím naše služby a pak je zařazuji do pořadníku. Mám i své klienty, se kterými pracuji na jejich individuálních zakázkách.
Můj průměrný den zahrnuje dvě až tři schůzky s klienty a intervize s kolegyněmi, abych byla v obraze, na čem zrovna pracují a jakým tématům se věnují. Sociální služby nejsou pouze o přímé práci, ale také té nepřímé – administrativě. Dělám zápisy z úvodních schůzek, zpracovávám statistiky a další podklady pro službu, kontroluji administrativu kolegyň a případně jim dávám zpětnou vazbu.
Tato pozice je hlavně o umění ustát si spoustu věcí. Nebát se říct svůj názor nahlas, ale zároveň se nebránit ani diskuzi. Být otevřený novým názorům a nápadům. Nebát se komunikovat, protože být vedoucí neznamená, že když si něco myslím já, tak to tak taky bude. Právě naopak. Aby se lidé cítili dobře, práce je bavila a vše fungovalo, je dobré být ke kolegům přátelský, tolerantní a chápající, protože každý z nás někdy prožívá situace, které se mu přenáší i do pracovního života.

Zmiňovala jsi důležitost praxe k vyzkoušení si práce s různými cílovými skupinami. Jak jsi ty přišla na to, že chceš pracovat právě s lidmi s autismem?
K tomu se váže takový srandovní příběh. Může to působit zvláštně, že jsem dlouhou dobu pracovala s dětmi a najednou u mě nastal takový obrat (smích). Autismus je specifický v tom, že i starší klienti můžou být skrz své znevýhodnění na mentální úrovni dítěte.
Během praxí při škole jsem pracovala se seniory, dětmi, bezdomovci, sociální slabšími rodinami… S těmito cílovkami jsem nasbírala zkušenosti a vyprofilovala se. S lidmi s poruchou autistického spektra jsem nikdy nepracovala a vlastně ani nechtěla, protože mi to podle definic napsaných v učebnicích přišlo nepředstavitelně fyzicky i psychicky náročné. Člověk si představí agresivního a vulgárního jedince s nepříjemnými projevy, kterému musí věnovat hodně péče. A přitom ze své nynější zkušenosti ze sociální rehabilitace v Paspointu vím, že těchto klientů je jen asi jedno procento.
Když jsem pak hledala práci a přišla nabídka pracovat pro Paspoint, řekla jsem si, že to ze zvědavosti zkusím. Pak jsem poznala, že každý klient je jedinečný a odlišný. Uvědomila jsem si, že to je přesně to, co chci dělat. Rozbouralo mi to představy, které jsem měla naučené ze školy. Například se v literatuře uvádí, že autisté nechápou ironii a sarkasmus. No a já mám klienta, který je mistr v sarkasmu (smích). Za dobu, co pracuji v Paspointu, jsem si uvědomila, že to jsou lidé jako my, jen s jiným chápáním světa a reality. My jsme tu pro to, abychom je podpořili a byli jim oporou v životě.

Jaké tři dovednosti využíváš v práci nejčastěji?
Určitě empatii, která je jednou z nejdůležitějších vlastností. Cit pro pochopení toho, jak klient vnímá svět. A také kreativitu, protože každý klient potřebuje jiný přístup a jiné řešení situace.

Na denní bázi se potkáváš s lidmi s autismem. V čem jsou pro tebe inspirativní?
První, co mě napadlo, je schopnost radovat se z maličkostí. Mám klientku, která miluje lesy, stromy a jarní zeleň. Kolikrát se spolu jdeme projít do lesa a ona se zastaví a 15 minut kouká na jeden strom. Člověk má klasicky tendenci ji popohánět, abychom pokračovali dál, ale občas je lepší zpomalit, koukat kolem sebe a užívat si přítomnost okamžiku. Když hřeje sluníčko, tak hned nenadávat, že je vedro, ale uvědomit si, že to je krásné. Když děláme pro klienty terénní aktivity, výlety, klienti se radují z toho, že jsou venku a poznají něco nového.
Také si vážím toho, že jsem zdravá a mohu bez problému chodit a mluvit, protože to naši někteří klienti nemohou. Važme si toho, co máme, protože někteří to štěstí nemají.