Na jaké obory ses po střední hlásila?
Moje první volba byla farmacie, protože mě vždycky bavily léky a chtěla jsem jít tímto směrem. Hledala jsem ale i související obory, proto jsem si podala přihlášku i na experimentální a molekulární biologii a na lékařskou genetiku a molekulární diagnostiku na Přírodovědecké fakultě. Na medicínu jsem se nehlásila, protože jsem nechtěla sahat na lidi. (smích)

Na KAMPAK máme rozhovor i s tvojí starší sestrou, která je také absolventkou farmacie. Ovlivnila tě při výběru oboru?
Se sestrou to bylo trochu složitější, protože ona vůbec neplánovala jít farmaceutickým směrem – spíš přemýšlela o ekonomce. To já jsem naopak vždycky inklinovala k chemii a biologii. Když se pak nakonec hlásila na farmacii, říkala jsem si jen: „ježiši!“ (smích) Nakonec to pro mě ale byla výhoda, protože jsem díky ní měla lepší představu o tom, co mě čeká. Ale ne, sestra mě výběrem neovlivnila, to spíš naše mamka, která pracuje jako zdravotní sestra na psychiatrii, kde se léčí i hodně závislých lidí. Drogy a závislosti mě vždycky zajímaly, a dokonce jsem v jednu dobu zvažovala i studium psychologie, ale hodně lidí mě od toho odrazovalo, protože je opravdu těžké se na tento obor dostat.

Vyšla ti farmacie hned napoprvé?
Do Brna jsem se nedostala, ale přijali mě do Hradce Králové. Nastoupila jsem tedy tam, ale studium mi nevyšlo úplně podle představ a do meziročníku jsem jít nechtěla. Zvažovala jsem tedy, co dělat dál, a zkusila jsem si podat znovu přihlášku do Brna a vyšlo to. Některé předměty z Hradce mi pouznávali, takže jsem si mohla zapsat rovnou i něco z druháku. Díky tomu jsem měla ve čtvrťáku volnější program a mohla se soustředit na psaní diplomky.

Vyjela jsi během studia do zahraničí?
Původně jsem si domlouvala stáž na Filipínách, ale kvůli covidu to bohužel neklaplo. Pak mi na poslední chvíli volal jeden profesor, jestli nechci za týden odjet do Francie (smích), ale to jsem nakonec odmítla. Později jsem si zařizovala stáž v Japonsku, jenže pandemie stále trvala, takže ani to nevyšlo. Nakonec jsem vyjela až v pátém ročníku na povinnou praxi do lékárny v Londýně, kde tehdy žila moje sestra. Byla to skvělá tříměsíční zkušenost, protože lékárny ve Velké Británii fungují jinak než u nás. Měla jsem štěstí, protože jsem pracovala ve velké soukromé lékárně, která měla dokonce i robota! A navíc se mi tam opravdu hodně věnovali.

V čem jsi vnímala největší rozdíl ve fungování?
Ve Velké Británii mají farmaceuti mnohem širší kompetence, což zásadně ovlivňuje jejich práci. Sami léky nevydávají, pouze je kontrolují, a většinu času tráví v konzultačních místnostech, kde očkují, měří tlak, odebírají krev a provádějí celkový monitoring pacienta. Lidé často čekají i půl hodiny, aby s nimi mohli konzultovat své zdravotní problémy, protože farmaceuta vnímají jako odborníka. Dostat se k lékaři je totiž složité, a tak mnoho pacientů směřuje rovnou do lékárny. To si v Česku zatím nedovedu představit. Je ale pravda, že i studium farmacie ve Velké Británii je tomuto systému přizpůsobeno – zahrnuje více anatomie a zaměřuje se na klinickou praxi.
Dalším rozdílem je samotné fungování ordinací. S lékařem pracuje sestra nebo farmaceut, kteří mají speciální kurz, díky němuž mohou předepisovat léky například chronickým pacientům. Lékař má poté více času na to se zabývat vážnějšími případy. Pacienti navíc nedostávají recept fyzicky do ruky – e-recept se posílá přímo do lékárny, která jim byla přidělena. Na receptech se uvádí účinná látka, nikoli konkrétní název léku jako u nás. To znamená, že pacient může dostat každý měsíc jinou krabičku, ale vše funguje. (smích)
Specifické je i fungování gynekologie – základní vyšetření provádí seniorní sestra s dlouholetou praxí a teprve v případě komplikací pacientku předává lékaři. S tímto systémem se pojí i větší možnosti kariérního růstu. Když v Česku dokončí farmaceutický asistent vyšší odbornou školu, většinou zůstane v lékárně nebo laboratoři a po 30 letech se profesně nikam neposune. Ve Velké Británii si ale mohou asistenti i sestry doplňovat kvalifikaci a postupně se posouvat na vyšší úrovně. Vidím to i na své mamce, která už 33 let dělá tu samou práci, aniž by měla šanci na větší kariérní změnu.

Momentálně pracuješ jako létající lékárnice pro BENU. Tam jsi nastoupila hned po škole?
Ano, teď to bude rok a půl. Původně jsem chtěla zůstat v jedné z lékáren BENU v Brně, kde jsem byla na praxi, protože tam byla super vedoucí i kolektiv, ale bohužel pro mě neměli místo. V Brně je celkově málo volných pozic, proto jsem se rozhodla, že začnu létat. Ideálně jsem chtěla létat pro Moravu, ale ani tam nebylo volno. Protože jsem původně z Opavy, nabízeli mi region Moravskoslezského kraje, ale já věděla, že zpátky moc nechci, proto jsem začala létat pro celou republiku.
Zároveň jsem nedávno začala pracovat na malý úvazek jako Field Specialist pro firmu STEM, která se stará o audit marketingu farmaceutickým firmám a mojí rolí je pozorovat rozhovor mezi lékaři a reprezentanty farmaceutických firem (popřípadě i MSL-Medical Science Liasion nebo MEM Medical Manager) a následně vyhodnocuji, zda všechno důležité bylo řečeno a jakým způsobem byl rozhovor vedený.

Jak v praxi vypadá plánování tvých výjezdů po republice?
Dopředu si vybírám dny, kdy můžu pracovat, což je velká výhoda oproti práci v lékárně, kde se člověk musí vázat na své spolupracovníky. Když si chci vzít dovolenou dva nebo tři týdny, tak není problém a vždy se to nějak vymyslí, protože pro celou republiku nás létá asi 30. Většinou pracuji tři dny a poté jsem dva dny doma. Jeden víkend v měsíci máme povinný, ale když se nám to nehodí, nic se neděje. Teď bylo období, kdy lidé nechtěli dělat víkendy, takže na mě vyšly dva, ale nějak to neřeším, protože nemám děti.

Do jakých lokalit tě vysílají nejčastěji?
Nejvíc cestuji do severních a západních Čech – Ústí nad Labem, Teplice, Liberec, Jablonec, občas Cheb. Často jezdím i do jižních Čech (Budějovice, Krumlov, Plzeň), protože z těchto měst je na farmaceutické fakulty daleko, tudíž zde mnoho absolventů nebydlí. Jak jsem zmínila, původem jsem z Opavy, takže mě posílají i na severní Moravu (Karviná, Ostrava).
Města se mi snaží přiřazovat tak, aby byly ve stejném regionu, takže když jedu Liberec, druhý den dostanu například Jablonec nebo Mladou Boleslav. Většinou pracuji 12 hodin a končím v 20:00, takže je fajn, když mám přejezd mezi městy maximálně hodinu.

Kolik tak v průměru najezdíš měsíčně kilometrů?
Většinou je to okolo tří až čtyř tisíc. Ale třeba leden byl náročný, to jsem najela šest tisíc.

Čím si v autě krátíš čas? Posloucháš podcasty?
Jo jo, mám ráda podcast True Crime, což není úplně dobrý, když jsem pak sama na hotelech. (smích). Z odbornějších poslouchám BrainWeAre nebo MUDrování.

Jaký typ člověka se podle tebe hodí na pozici létající*ho lékárníka*ice?
Řekla bych, že člověk, který rád objevuje nová místa a poznává nové lidi. Někdo, kdo nemá rád stereotyp a baví ho přijímat výzvy – a tahle práce je na výzvy rozhodně bohatá, zvlášť když jste v lékárně sám a nemáte se s kým poradit (smích). A taky by mu nemělo vadit trávit hodně času za volantem.

Jaká je z tvé zkušenosti životnost na pozici létající*ho lékárníka*ice?
No u nás se říká, že životnost lítače je dva až tři roky. Což tak vychází i u mě, protože bych v září ráda skončila.

Jaké máš další plány?
Chtěla bych odjet pracovat do Kanady, ale zajímaly by mě i humanitární mise třeba přes Lékaře bez hranic. Původně jsem se dokonce hlásila na vojenskou farmacii do Hradce. Ale mám to otevřené. Láká mě i farma průmysl, ke kterému jsem teď trošku přičichla jako Field Specialist. Zároveň si dodělávám atestaci ze základního kmene, dále bych chtěla pokračovat na atestaci na klinického farmaceuta, takže mě baví i tento směr. Potřebná data pro rigorózní práci si sbírám v Bohnicích na psychiatrii a líbí se mi to, protože nemusím mluvit s lidmi. Nemyslím, že mě práce létající lékárnice vyčerpala kvůli ježdění v autě, ale protože bývám v lékárně sama 12 hodin, a to je strašně moc. V klasické lékárně je možnost se s kolegy střídat po dvou nebo třech hodinách, protože práce s lidmi je fakt náročná. Ideální by pro mě bylo kombinovat poloviční úvazek v lékárně s druhým půl úvazkem v klinické farmacii nebo ve farmaceutické firmě, kde bych se mohla zavřít v kanceláři a dělat si svoje.

Dovedu si představit, že lidé si načtou informace na internetu a pak vás chodí poučovat. (smích)
To taky, no. A hlavně nás berou jako prodavačky, k čemuž přispívá i to, že lékárny jsou často součástí třeba Kauflandu. Uvedu příklad – nedávno jsme měli zloděje v lékárně a volali jsme na policii, a i ta paní na lince 158 se ptala: „a vy jste ta prodavačka jako v té lékárně?“ A to je jenom malý střípek. Zákazníkům se snažíme poradit, ale oni si stejně myslí svoje. Starší generace nebo ti úplně mladí si ještě nechají poradit, ale lidé ve věku 30-50, tak ti vůbec (smích). Je to deprimující, protože na škole vám říkají, že jste ten odborník přes léky a když nastoupíte do lékárny, praskne bublina a vy na Vánoce prodáváte ponožky, mýdla a difuzéry. (smích)