Podle čeho jsi na střední vybírala obor, kam se hlásit?
Upřímně, moc jsem nevěděla, jakou školu si vybrat. Hodně mě bavily jazyky a cestování, takže jsem uvažovala o ekonomce. Když jsem se ale hlouběji zamyslela nad budoucím uplatněním, začala jsem přemýšlet spíš směrem ke zdravotnickým oborům. Chemie a biologie mě zajímaly, ale tím, že jsem se na ně v prváku ani druháku na gymplu nezaměřovala, domluvila jsem se s učitelkami na extra doučování, abych se připravila na přijímací zkoušky. Přihlášku jsem si podala na farmacii, medicínu a nutriční poradenství. Na medicínu jsem se sice nedostala, ale na zbylé dva obory ano. Farmacii jsem nakonec zvolila hlavně kvůli širšímu uplatnění – člověk může pracovat v průmyslu, v nemocnici, v lékárně, ve výzkumu...

Zaregistrovala jsi, že se na Farmaceutické fakultě letos otevřel nový obor kosmetické prostředky?
(smích) To jsem zaznamenala a úplně mě mrzí, že za nás tento obor nebyl. Během studia mě práce v lékárně nenadchla a diplomku jsem zaměřila na kosmetiku a zkoumala antimikrobiální látky v kosmetických produktech, což byl ale tenkrát docela problém, protože učitelé nevěděli, do jakého oddělení mě zařadit.

Nedávno jsem dělala rozhovor s dvěma dalšími absolventkami farmacie a všechny tři máte společné opravdu velké množství procestovaných zemí přes Erasmus a jiné projekty. Je to jen náhoda, nebo vás fakulta do výjezdů „nutila“ (smích)?
Spíš si myslím, že je to náhoda, protože o Erasmus zas takový zájem nebyl. Pamatuju si, že nás na přednášce o možnostech zahraničních výjezdů sedělo v celé aule jen asi 10. Mě osobně vedli k cestování hlavně rodiče (taťka pracoval dlouhé roky v zahraničí) a myslím si, že jsem využila snad všech možností, které škola nabízela, protože kdy jindy vám někdo dá jen tak peníze na cestování? Na studijním Erasmu jsem byla půl roku v Německu a na pracovním v nemocnici v Itálii. Mým snem byla i charitativní činnost, takže jsem vycestovala na 10denní mezinárodní kongres pro farmaceuty a výzkumníky do Zimbabwe, který jsem následně spojila s charitativní činností na tamní menší klinice, kde jsme edukovali HIV pacienty a učili matky v komunitách pečovat o své děti. Dále jsem vyjela přes International Pharmaceutical Students´ Federation na měsíční stáž do indonéské nemocnice a nějaký čas strávila také ve Španělsku v místní lékárně a nemocnici.

Nakonec jsi se ale natrvalo usadila ve Velké Británii, kde žiješ a pracuješ už pátým rokem. Čím tě tato země zaujala?
Díky mým pracovním zkušenostem v zahraničí jsem si uvědomila, že možnosti v Česku jsou omezené. Věděla jsem, že v lékárně nechci pracovat celý život, a proto jsem se vypravila do Velké Británie, která mě oslovila především širšími možnostmi a většími právy, které zde farmaceuti ve srovnání s Českou republikou mají. Protože pocházím z Opavy, nechtěla jsem hned ze startu zažít tak brutální skok, takže jsem se rok rozkoukávala v lékárně v Bournemouth a až následně se přestěhovala do hlavního města (smích). Dělala jsem ale vše, co bylo v mých silách, abych se vyhnula práci v lékárně a mohla se soustředit na to, co mě skutečně zajímá – dermatologie a estetická medicina. V Londýně jsem tedy začala studovat na King´s College, kde jsem si rozšířila své vzdělání o akreditovaný kurz Independent Prescribing Pharmacist.

Jak studium probíhalo a co pro tebe tento certifikát v praxi znamená?
Kurz funguje tak, že své roční studium zacílíš na úzkou skupinu léků, které potom můžeš předepisovat. Já si vybrala oblast dermatologie a zaměřila se na léky na akné. Součástí je i povinných 100 hodin praxe pod vedením lékaře v oboru, který jste si vybrali. Po dokončení poté dostanete speciální číslo, díky němuž můžete předepisovat léky spadající pod dermatologii. Technicky mě licence opravňuje předepisovat veškeré léky, ale za jakýkoliv problém poté nesu zodpovědnost.

Na čem v současné době v Londýně pracuješ?
Líbí se mi, že mám pracovní flexibilitu a mohu se věnovat více činnostem. Momentálně pracuji 30 hodin týdně z domu pro jednu společnost, která se věnuje péči o pleť a vyrábí vlastní přípravky na předpis a jednou týdně pomáhám u dermatologa. Nedávno jsem také začala podnikat a se dvěma kolegy si otevřela vlastní kliniku. Zatím je ale tento projekt v začátcích, tudíž nestabilní, co se počtu klientů týče, takže jsem ráda, že mám i jiné pracovní povinnosti. V Londýně je strašně moc možností, jak si přivydělat a člověk zde není závislý na fixním platu. Když nemám dost svých klientů, mám možnost pracovat i jako locum pharmacist, což bych přirovnala k českým létajícím lékárníkům, kteří obvykle pracují jako zástup nebo náhrada za jiného lékárníka, který je na dovolené, nemocenské nebo jinak dočasně nepřítomný. Locum pharmacist ale nepracuje pro žádnou společnost. Může se registrovat například u pěti agentur, které mu dohazují práci a on sám si vybírá směny a lokace po Londýně. Některé lékárny jsou v Londýně navíc otevřeny až do 23:00, takže si po své práci můžete dát ještě noční směnu (smích).

Čemu se na vaší klinice věnujete?
Na klinice poskytujeme konzultace ohledně pleti, předepisujeme léčivé přípravky na akné, ekzém nebo melasma a navrhujeme klientům vhodné produkty péče. Nabízíme i botox a výplně kyselinou hyaluronovou. Věnujeme se i skin boosters, což je mix vitamínů, aminokyselin a kyseliny hyaluronové, který se vpichuje do určitých částí obličeje a zlepšuje kvalitu pleti. Když zrovna nemám klienty, starám se o Instagram kliniky, píšu články na blog, aktualizuji webové stránky, zabývám se administrativou nebo nakupuji produkty. Estetická medicína mi dává kreativitu, kterou jsem v lékárně neměla.
Tento obor se hrozně rychle vyvíjí a musím se neustále vzdělávat – je proto skvělé být v Londýně, protože oproti Česku je tu opravdu velká nabídka školení a člověk na sobě může pracovat a profesně se posouvat. Estetická medicína a klinická dermatologie se tu dá dokonce studovat i jako magisterský program, čehož jsem využila a od titulu MSc na University of Hertfordshire mě dělí pouze závěrečná teoretická zkouška.

Jak se ti funguje v tak velkém a multikulturním městě, jakým Londýn je?
Už jsem si asi zvykla (smích). Od každé kultury se člověk může naučit něco jiného a přijde mi, že jsou tu lidé více otevření, respektují se, nemají tolik předsudků a celkově je to tu uvolněnější. V Londýně je běžné dojíždět přes hodinu za prací, v tom jsme v Česku rozmazlenější. Někdo by mohl říct, že životní styl je tu horší než u nás. Ale já zase vnímám vyšší kvalitu jídla a služeb. Vše má své pro a proti. Brexit situaci hodně ovlivnil a lidé se sem už tolik nehrnou, proto je tu mnohem více volnějších pozic, ale zároveň je pracovní politika více striktní než dříve.

Jaké jsou tvé plány do budoucna?
Dalších pět let se vidím tady, protože mi dalo velkou práci vybudovat si zde kontakty a zázemí a začínat zase jinde od nuly mě momentálně neláká.