Podle čeho jsi vybírala obor na vysoké škole?
Na střední pedagogické škole jsme na začátku maturitního ročníku dostali seznam maturitních okruhů z pedagogiky, kde mě hned zaujaly otázky například o náhradní rodinné péči nebo prevenci sociálně patologických jevů. O tato témata jsem se zajímala už dříve skrze čtení nebo sledování dokumentů. Když jsem si následně povídala s naší učitelkou, řekla mi, že to jsou otázky právě ze sociální pedagogiky. Podala jsem si tedy přihlášky na sociální pedagogiku a poradenství, sociální pedagogiku a volný čas a na speciální pedagogiku, na kterou jsem se ale nedostala. Proč jsem se nakonec zapsala na sociální pedagogiku a volný čas už si přesně nevzpomínám. Jestli to byla chyba, nebo ne, už teď moc nezkoumám (smích).

Přemýšlela jsi v průběhu studia, že bys obor změnila, nebo jsi cítila, že ses trefila hned napoprvé?
Obor jsem změnit nechtěla, i když na bakalářském stupni byl z mého pohledu kladen až moc velký důraz na volnočasovou část, které mě moc nezaujala. Je ale pravda, že se jí momentálně pracovně věnuji (smích).
V průběhu studia jsem ale měnila specializaci oboru. Ze speciální pedagogiky jsem přešla na dramatickou výchovu, kterou jsem si moc užila. Kdybych se však rozhodovala znovu, zůstala bych na specce. Z té jsme tehdy měli možnost státnicovat, a nyní bych tak měla dva plnohodnotně vystudované obory. Samotný obor sociální pedagogiky je fajn, ale uplatnění je opravdu malé. Vím, že kdybych měla vystudovanou i specku, měla bych o dost více pracovních možností. Socped je hodně specifický obor a absolventi uplatnění samozřejmě najdou, ale často stejné, jako lidé ze střední pedagogické školy.

Dělala jsi při studiu něco navíc?
Na bakaláři jsem díky spolužačce začala pracovat v agentuře na hlídání dětí. Nad dobrovolnictvím v zahraničí jsem přemýšlela na střední škole, pak na vejšce už ne – dostihly mě zdravotní problémy, kvůli kterým jsem si netroufla někam vyjet.

Jak vypadá tvůj pracovní den vychovatelky? Co tě na práci baví a co ne?
Pracuji na plný úvazek, takže se 28 hodin týdně věnuji přímé práci a 12 nepřímé. Pokud mám ranní, což je 3krát týdně, začínám pracovat v 6:30 a končím v 8:00 nebo v 9:00. Pak mám volno a jezdím buď domů nebo zůstávám ve škole a dělám si přípravy nebo chodíme s kolegyní do sauny, jedu za kamarádkou na návštěvu, jdu k doktorovi… Odpolední pracovní dobu mám od 11.30 nebo 12:30 většinou do 17:00.
Do ranní družiny se nám děti scházejí podle toho, jak potřebují rodiče. Žádný řízený program neprobíhá, děti si většinou hrají samy nebo s námi, snídají, kreslí si, čtou si… Před 7:30 se chodíme na 15 minut proběhnou do tělocvičny a pak už se děti rozcházejí do tříd. Naše pracovní doba končí v 8:00 a začíná zase až kolem poledne se závěrem vyučování. To bývá každá vychovatelka se svým oddělením a v 15:30 se zase všichni spojíme v herně.
Letošní rok mám šest oddělení. Ze dvou třetin to jsou druháci a zbytek tvoří třeťáci. Děti do činností nenutím, ale snažím se jim je nabízet. Když si hrají samy, oblíbené je lego, omalovánky nebo připravené luštění. S dětmi hrajeme deskové hry, tvoříme z kreativních materiálů a hodně chodíme ven na školní hřiště nebo po krásném okolí, které kolem školy máme. Během družiny mají děti ve škole i různé kroužky, takže hlídáme časy odchodů a příchodů, připomínáme jim, aby si nic nezapomněly, dostatečně pily a podobně (smích).

Jaké 3 dovednosti v práci využíváš nejčastěji?
Trpělivost, multitasking neboli provádění více než jednoho úkolu naráz (smích) a respektující komunikaci – nebo alespoň snahu o ni.

Co bys vzkázala těm, kteří uvažují o roli vychovatele*ky na základní škole? Co je dobré umět a kdo se na pozici hodí?
Často si říkám, že se na tuto pozici nehodím (smích). A to myslím vážně. Přála bych dětem nějakou jinou vychovatelku, která by dosahovala lepších výsledků, ale děti mě asi mají rády, a i jejich rodiče se tváří, že jsou spokojeni. Celou střední školu jsme si se spolužačkami říkaly, že hlavně ne do družiny! Celou vejšku jsem předpokládala, že ze mě bude sociální pracovnice věnující se náhradní rodinné péči. No a je ze mě vychovatelka (smích), ale spokojená vychovatelka.
Negativními aspekty práce jsou vysoký počet dětí a téměř neustálý hluk. Oba zápory ale přisuzuji tomu, že školy často nemívají oddělené místnosti pro provoz školní družiny. U nás máme jednu hernu, kde je vždy jedno oddělení a zbytek dětí je rozdělen po třídách. Jsem přesvědčená o tom, že by většina konfliktů a hluku vymizela, kdyby měly školy prostory uzpůsobené potřebám dětí. Vím ale, že s nedostatkem místa bojuje většina škol, takže nejsme žádná výjimka. Jako velkou výhodu vnímám, že jako pedagogický pracovník mám 40 dní dovolené. Také si užívám, že nemám sedavé zaměstnání a část pracovní doby trávím venku. A taky je to s dětmi většinou fajn (smích).
Vzkázat něco těm, kteří o roli vychovatele*ky uvažují, si netroufám. Důležité je, abyste chodili do práce rádi, což u mě platí.

Sama jsem rodič a často mě přepadá rozhodovací paralýza z tolika výchovných směrů. Který si vybrat? Jak z dítěte vychovat dobrého člověka?
V tomto si netroufám nikomu radit. Někdy si naopak říkám, že výchova se přeceňuje a některé děti jsou vůči ní imunní (smích). Zároveň mi přijde fajn nebát se nechat si poradit od někoho, komu věříme. Chovat a jednat se co nejvíc upřímně a netlačit se do rolí, ve kterých mi není dobře. Věřím tomu, že děti se učí nápodobou, takže je fajn, aby byly obklopeny lidmi, se kterými máme společné hodnoty.

Myslíš, že tě vystudovaný obor dostatečně připravil do pracovního procesu?
Určitě ano. Ale v sociální sféře jde stejně hlavně o praxi. Nejvíc mi dal poslední ročník magisterského studia, kdy jsem měla čas zapsat si zajímavé předměty a setkat se s odborníky z různých oborů – namátkově si vybavuji, že nám přednášela právnička, dula nebo zaměstnanec na krizové lince. A i kdyby mi ze školy moc vědomostí nezůstalo, poznala jsem tam fajn lidi, se kterými se dodnes pravidelně vídám.