Podle čeho jsi vybírala obor na vysoké škole?
Lektorství angličtiny jsem si vybrala, protože jsem tento jazyk měla ráda už od mala. Byl to i předmět, ve kterém jsem na základní i střední škole excelovala. V prvním ročníku na vysoké jsem si jako volitelný jazyk přidala portugalštinu a naše tehdejší lektorka nám řekla o možnosti setkat se s portugalsky mluvícími lidmi na Angolském dni pořádaném Katedrou sociální pedagogiky. Tato akce i celková atmosféra se mi strašně moc líbila. Hodně mě zaujalo i povídání organizátorek Lenky Gulové a Emy Štěpařové o aktivitách jejich katedry a řekla jsem si, že si k nim zkusím podat přihlášku. Takže takovou náhodou jsem se dostala na sociální pedagogiku, kde jsem si jako specializaci zvolila speciální pedagogiku, která mě lákala. V jednu chvíli jsem tak studovala tři obory.

Dělala jsi při studiu něco navíc?
Kvůli škole mi moc volného času nezbývalo, ale protože jsem se vždycky chtěla učit z vlastních knih a nebavilo mě si vše kopírovat, přivydělávala jsem si u svých kamarádů o víkendu v baru (smích), ale chodila jsem také na praxe. Můj kamarád pracoval v Břeclavi v místním IQ Roma servis a nabídnul mi pravidelné doučování jednoho romského chlapce. A protože ten chlapec školu dokončil, i když mu hrozilo propadnutí z pěti předmětů, beru to jako úspěšnou misi (smích). Praxi na angličtině jsem absolvovala v bilingvní školce, což byla velká náhoda, ze které nyní mohu těžit. Moje dcera má totiž australského tatínka, takže vím, jak s ní pracovat a mohu radit i kamarádkám.

Jak tě napadlo stát se letuškou?
Tragicky mi zemřel jeden z mých blízkých kamarádů, který pro mě byl jako brácha. Dlouho jsem se z toho nemohla dostat a nebylo mi příjemné, jak mi lidé z okolí říkali, ať už se netrápím, protože jsem si to potřebovala odtruchlit. Pak jsem jednou uviděla inzerát Emirates, přihlásila se, udělala pohovor a odletěla do Dubaje, kde jsem se dala v klidu dokupy. Takže tohle byl hlavní důvod. Zároveň si ale pamatuji, že už jako malá jsem měla tři přání: být učitelkou, letuškou a právničkou. Učitelství jsem vystudovala, jako letuška jsem pracovala a na práva jsem se sice hlásila, ale nedostala, za což jsem teď ráda. Zatím jsem spokojena s tím, co mi osud nachystal a čeho jsem se sama chopila.

Jako letuška jsi pro Emirates pracovala sedm let. Jak vypadal tvůj pracovní den?
Dejme tomu, že jsem letěla z Dubaje do Prahy. To jsem vstala v 5:00, oblékla se do uniformy, učesala se a namalovala podle pravidel, vzala si velký kufr, který byl plný dárku, protože jsem měla v Praze kamarády (smích) a jela jsem na letiště, kde jsem se v 6:00 musela nahlásit čipovou kartou. Den začínal briefingem celé posádky, kde jsme si řekli, jak asi bude let vypadat. Protože mluvím česky, dělala jsem po celý tento šestihodinový let hlášení v mém jazyce. Při letu jsem musela pořád vypadat hezky, usmívat se, být profesionální, starat se o lidi a zároveň vědět, co se děje okolo. Po letu jsme museli počkat, až odejdou lidi a zkontrolovat letadlo, jestli tam nezůstaly např. pasy, telefony nebo drogy (smích)… Poté jsme prošli celní kontrolou, ale tento proces se náročností vždy lišil podle destinace. Následně na nás čekal autobus, kterým jsme se dostali na hotel, který byl od Emirates zaplacený. Já si jako první věc na hotelu dávala studenou sprchu, kvůli žílám, které dostaly zabrat. Pak záleželo, kolik bylo hodin, jak moc jsem byla unavená a do jaké destinace jsme doletěli. Buď jsem šla spát, nebo si dala večeři s posádkou, případně jsem se setkala se známými v té konkrétní zemi. Např. v JAR jsem nikdy nevynechala hovězí medium rare steak se špenátem na smetaně (smích) na snídani, protože tam ho mají nejlepší.

Co tě na této pozici bavilo a co méně?
Za ty roky v Dubaji jsem se vypracovala na letušku první třídy, což jsem si hodně užívala. Hlavně mě bavily zajímavé a přínosné konverzace s cestujícími, se kterými ale bylo potřeba konverzovat trošku jinak, protože za letenku do Austrálie zaplatili třeba čtvrt milionu korun. Méně mě samozřejmě bavil jet lag, u kterého tě bolí kosti zevnitř, jako kdybys měla chřipku. Po cestách z Ameriky jsem ho mívala opravdu silný a dostávala se z něho i dva dny.

Jaké tři dovednosti jsi při práci letušky využívala nejčastěji?
Určitě psychickou odolnost – v té mě hodně posunuly semináře od Denisy Denglerové, která na sociální pedagogice vyučovala psychologii. Pak byla určitě nezbytná i flexibilita a sebereflexe, která je ale důležitá v každé práci.
Člověk také musí mít disciplínu, aby se naučil pracovat s vlastním tělem – umět v určitou chvíli odpočívat, což se hodně pojí i s tím, co jíš, nebo alespoň u mě to tak bylo. Nemohla jsem se přecpat nebo pít alkohol, protože bych neusnula. Musela jsem si dávat pozor i na aktivity, kterým jsem se věnovala den před letem, protože pokud bych šla na večírek, špatně by se mi spalo.

A stalo se ti někdy, že bys zaspala?
Že bych byla tak utahaná z letu z předchozího dne? To se mi naštěstí nikdy nestalo. Ale zaspala jsem svůj let jako pasažér (smích).

Co bys vzkázala těm, kteří uvažují o roli letušky*stevarda? Co je dobré umět a kdo se na pozici hodí?
Na tuto pozici se hodí osoba, která se nebojí tvrdé práce. Pozlátko cestování, skvělého jídla a zážitků bylo sice úžasné, ale muselo se odpracovat. Občas se stane, že při delším letu nespíte 24 hodin. V letadle si sice můžete odpočinout, ale může se stát, že neusnete nebo máte jet lag. Také musíte být připravení na různé situace – cestujícím se může udělat zle, mají různé zdravotní potíže, omdlévají a bohužel i umírají. Ale na to všechno jsme byli trénovaní.

Jak jsi se od létání dostala do firmy, která organizuje workshopy a rozvojové programy?
V květnu 2018 jsem se rozhodla u Emirates skončit a hledala si bydlení v Brně. Zrovna v té době se mi ozvala moje spolužačka ze základní školy a zároveň zakladatelka a majitelka Cloud 9 Institute. Její firma poskytující vzdělávání v oblasti soft skills se začala rozrůstat a potřebovala k sobě dalšího člověka. Byla to náhoda z vesmíru. Sice jsem si po životě v Dubaji plánovala dát dva měsíce volna, nakonec jsem ale měla jen týden pauzu a nastoupila do nové práce (smích).

Co máš v Cloud 9 Institute na starost?
Jako Business Development Partner jsem zodpovědná za komunikaci s klienty, plánování zakázek a jejich realizaci. Zároveň se snažím přicházet i s nápady na nové produkty. Nedávno jsem také organizovala konferenci pro ženy z různých pracovních sfér. Mým hlavním cílem je domluvit si s klientem schůzku, na které mu představím naše produkty a zjistím, co by potřeboval. V případě, že by se mu hodila služba, kterou nemáme v portfoliu, mu velice ráda doporučím někoho jiného, protože mojí business filozofií není prodat za každou cenu.

Vystudovala jsi angličtinu, sociální a speciální pedagogiku. Jak tě tyto obory připravily do pracovního procesu?
U obou pracovních pozic jsem čerpala vědomosti ze všech tří oborů a je pro mě jednodušší zvládat i krizové situace, protože mám knowledge a knowledge is power. Ze sociální pedagogiky čerpám opravdu hodně. Vzpomínám si na pravidla, která nám vštěpoval Petr Soják v předmětu osobnostní rozvoj – jak se správně prezentovat, na co si dávat pozor při kontaktu s druhým člověkem, jaké otázky při konverzaci volit, jak kontakt udržovat… Využívám i poznatky z psychologie s již zmiňovanou Denisou a díky metodologii s docentem Němcem si dokážu sama nadesignovat dotazník pro své klienty.
Na pozici Business Development se mi krásně propojily i zkušenosti z létání. V dnešní době je důležitější praktické využití vědomostí než jen biflování.

Za svým partnerem ses před dvěma lety přestěhovala do Austrálie. Pro Cloud 9 Institute však pracuješ i nadále. Jak vypadá tvůj pracovní den?
Už dva roky pracuji online, a protože se starám i o partnerovi děti z předchozího vztahu, mám částečný úvazek. S šéfovou jsme se dohodly, že v tomto režimu pojedeme, dokud to bude fungovat. Když je pracovní den, vstávám v 6:00, chystám dětem svačiny, vypravím dva kluky do školy a moji dceru do školky. Jdu si zacvičit a pak pracuji během doby, kdy jsou děti ve škole a školce. Následně je povyzvedáváme a rozvezeme na různé kroužky. S Českou republikou máme 8hodinový rozdíl, takže mi kolem 16:00 začínají chodit e-maily. Protože moji klienti ví, že pracuji z Austrálie, domlouvám si s nimi schůzky na 21:00 (to je v Česku 13:00). V tento čas už všechny tři děti spí a já se jen učešu a zasednu s halenkou a spodkem od pyžama k počítači (smích). Cally mám zhruba do 23:00 – pak už musím jít spát, protože ráno zase vstávám k dětem. Práce na dálku přináší určité výzvy, zároveň jsou lidé od Covidu zvyklí být v kontaktu přes WhatsApp, Zoom nebo Google Meet. Zároveň musím zmínit, že mám celý život velké štěstí na lidi, kteří mě obklopují. Velké dík patří kolegyním z Cloudu, které mi vycházejí vstříc a cítím z nich, že se mnou rády spolupracují. Respektují časový posun i to, když mi za zády občas proběhnout děti a donesou mi ukázat obrázek (smích). Ale kdo nechce, hledá si důvody a kdo chce, hledá si způsoby – a tak to mám já i mé kolegyně.