Podle čeho sis vybírala obor na vysoké škole?
Chtěla jsem pracovat s lidmi, pomáhat jim a být užitečná, ale neměla jsem buňky ani žaludek na lékařské studium. Pokoušela jsem se dostat na psychologii a speciální pedagogika byla můj „záchranný“ obor, který mi poradila máma. Psychologie nevyšla, ale než jsem ji měla možnost zkusit znova, naprosto jsem se zamilovala do speciální pedagogiky a nikam jinam už jsem nechtěla.

Dalo se studium dvou bakalářských oborů souběžně stíhat?
Dalo se stíhat celkem dobře, jelikož předměty šly v IS flexibilně poskládat a ani jeden obor mi nepřišel studijně příliš náročný. Někdy to ale znamenalo být od osmi ráno do osmi večer ve škole a mít pak troje státnice (Bc., Bc., Mgr.) těsně po sobě, bylo rozhodně intenzivní.

Dělala jsi při studiu něco navíc? Jako třeba brigády, Erasmus...
Hned v prvním roce studia jsem začala dělat dobrovolnictví v organizaci APLA-JM (dneska Nautis), která se zaměřuje na děti s autismem. Potřebovala jsem si tím potvrdit, že jsem si obor vybrala dobře a že práci speciálního pedagoga zvládnu. Byla to velmi intenzivní zkušenost, vřele doporučuji. A z brigád jsem si vybírala ty, které mi přišly užitečné k mému oboru. Doučovala jsem děti angličtinu a češtinu, zapojila jsem se do programu doučování dětí v sociálně znevýhodněném prostředí a později našla brigádu jako osobní asistentka v denním stacionáři Effeta pro dospělé s těžkým a kombinovaným postižením.

Z jakého důvodu ses rozhodla pro soukromou praxi a jaká cesta k ní vedla?
Nejprve jsem několik let pracovala jako učitelka, a pak jako školní speciální pedagožka. Nasbírala jsem spoustu ohromně důležitých zkušeností a zažila opravdu různorodé situace, ale cítila jsem, že mě struktura školství brzdí. Pro vlastní wellbeing potřebuju mít naprostou autonomii v tom, co dělám, a potřebuju se do všeho zabrat na sto procent. Být součástí kolektivu taky nepatří mezi moje silné stránky (smích). Díky těmto zkušenostem mi brzy došlo, že vlastní podnikání bude ta nejlepší cesta.

Jak vypadá tvůj pracovní den na pozici speciální pedagožky v soukromé praxi?
Pracovní den začínám přípravami, díky kterým se naladím na všechno, co mě ten den čeká. Samotnou prací s klienty pak zaplním celé odpoledne až do večera. Struktura sezení se liší podle toho, na čem pracujeme – většina dětí se mnou cvičí neurovývojovou stimulaci, s některými jedeme kognitivní tréninky nebo doučování.

Co tě na práci baví a co ne?
Nejvíc mě naplňují pokroky, které klienti dělají. Baví mě práce s aktivními, motivovanými rodiči. Taky si užívám možnost navštěvovat všechny semináře a konference, které chci, a můžu si organizovat svůj pracovní den podle sebe. Nebaví mě ty administrativní činnosti a neustálá honba za tím, co si stát na živnostníky zase vymyslel. Ale pořád je to méně administrativy než ve školství, takže i to je vlastně v pohodě (smích).

Ve své praxi využíváš hlavně metodu neurovývojové stimulace. Mohla bys mi ji prosím trochu přiblížit? K čemu slouží, jak to probíhá?
Tato metoda slouží k integrování primárních reflexů, což jsou reakce, které jsou pro vývoj dítěte přirozené do přibližně půl roku života. Pokud přetrvají déle, začínají se projevovat škálou docela nepříjemných symptomů, jako zásahem do motoriky, kognitivních funkcí atd. Integrováním těchto reflexů se dětem dost uleví. Často se pak psychomotoricky zklidní, lépe vnímají vlastní tělo, a to se pozitivně odrazí právě třeba v učení a lepším fungování ve škole i doma.

Jaké 3 dovednosti v práci využíváš nejčastěji?
Odbornost, respektující komunikaci a empatii.

Co bys vzkázala těm, kteří uvažují o roli speciální pedagožky v soukromé praxi? Co je dobré umět a kdo se na pozici hodí?
Určitě se na to hodí lidi, kteří potřebují jít svou cestou a chtějí rozhodovat sami o sobě. Odbornost a komunikační dovednosti jsou základ, pro podnikání je ale potřeba i schopnost snášet nejistotu, flexibilně reagovat a odhodlání zorientovat se v oblastech podnikání, které se speciální pedagogikou nesouvisí. Pokud se k tomu člověk rozhodne, je taky fajn promluvit si s někým, kdo už podobnou cestu prošel.

Jako spec. pedagožka jsi působila na běžných i alternativních školách. Je třeba při práci s dětmi rozlišovat, do jaké školy chodí? Je třeba mít k nim odlišný přístup?
Je velmi rozumné, a navíc zajímavé, orientovat se v různých alternativách. I když nakonec použiju podobné pracovní postupy, komunikace s rodiči a dítětem bude z mé strany vždycky trochu jiná, s respektem k hodnotovému systému a k přesvědčením, se kterými rodič přichází. Na komunikaci totiž může docela dobře záviset i to, jestli bude rodina ochotná navázat spolupráci. Pokud se na místě, kam jdou kvůli podpoře, setkají s nepochopením a nepřijetím (a to se rodičům z alternativních škol často děje), mohou dokonce úplně vzdát vyhledání podpory pro svoje dítě, a to je pak velká škoda.