Kam jsi chodila na střední školu?
Chodila jsem na osmileté Biskupské gymnázium v Brně.

Co nebo kdo tě ovlivnil při rozhodování, na jaký obor na vysokou si podáš přihlášku?
Rozhodnutí, kam si podat přihlášku, pro mě nebylo jednoduché. Výběr mi určitě zúžilo mé spíše přírodovědné zaměření a také záliby. Od dětství jsem se závodně věnovala atletice a líbila se mi představa, že bych se v mém nadcházejícím studiu a profesi mohla mimo jiné zabývat pohybem. Věděla jsem, že není zrovna lehké se na Fyzioterapii dostat, proto jsem si podala přihlášky i na jiné obory. Určitě mě také ovlivnily názory lidí, kteří Fyzioterapii studovali. Hlavně díky dobrým referencím jsem si tento obor vybrala na Fakultě sportovních studií.

Přemýšlela jsi v průběhu studia, že bys obor změnila, nebo jsi cítila, že ses trefila hned napoprvé?
Hned v prváku mě obor hodně nadchnul. Fascinovaly mě schopnosti a znalosti vyučujících. To, jak dokážou téměř dokonale “vyhmatat” jakýkoliv sval na těle. Nedokázala jsem si představit, že to jednou taky zvládnu. Určitě mě spousta věcí překvapila a lišila se od mého očekávání. Například to, že na fyziu některé předměty absolvujeme více méně jen ve spodním prádle (smích). Je to z důvodu, abychom si mohli různé techniky a postupy vyzkoušet na sobě navzájem. Na to jsme si ale všichni rychle zvykli (smích).
Na bakaláři jsem o vybraném oboru nepochybovala. Snad až po těch dostudovaných třech letech a získání bakalářského titulu jsem byla hodně na vážkách, zda v magisterském studiu pokračovat. Zvažovala jsem, zda se raději rovnou nevrhnout do pracovního procesu. Nakonec jsem se rozhodla pokračovat. Celkově pro mě bylo magisterské studium o dost náročnější z pohledu motivace. Teď už to mám za sebou a zpětně jsem ráda, že jsem se rozhodla pokračovat.

Bylo pro tebe studium na sportovce v něčem náročné?
Určitě. Zejména první rok, kdy bylo vše nové. Latinská terminologie, anatomie i stres při praktických zkouškách. Ty pro mě byly asi nejnáročnější. Praxe se nedá zrovna nadrtit a předvést co nejlepší výkon před zkoušejícím pro mě byl vždy stres. Zpětně to vnímám i jako dobrou životní školu a celkové zocelení.

Na co ze svých vysokoškolských studií ráda vzpomínáš?
Určitě to jsou společné zážitky se spolužáky. Na oboru nás bylo celkem málo, kolem třiceti. A fungovali jsme podobně jako třída na střední škole. Hodně jsme si užili při různých sportovních předmětech v prváku, taky na lyžáku a letním výcvikovém kurzu. V tomto je myslím sportovka výjimečná. Byla zde podle mě zachovaná kvalita v odborných předmětech, zároveň jsme toho spoustu zažili při sportu v přírodě a tak podobně. Taky moc ráda vzpomínám na některé vyučující. Většina z nich nás znala jmény, a to vytvářelo příjemnou atmosféru. Po konci bakaláře jsme si s některými potykali, to myslím není zrovna standardní.

Vyjela jsi v průběhu studia na studijní nebo pracovní stáž?
Na stáži v zahraničí jsem nebyla. Přišlo mi, že možností poznat různá pracoviště jsme měli během semestrálních a letních praxí hodně. A potřebu vycestovat do zahraničí za studiem jsem moc neměla, protože jsem už před vysokou poznala svého manžela a neměla jsem potřebu mu ujíždět (smích). Je ale pravda, že více spolužáků do zahraničí vyjelo, určitě je dnes hodně možností a sportovka je tomuto hodně otevřená.

Jakými profesemi jsi si až po současnost prošla?
Jako velkou výhodu studia Fyzioterapie vidím hlavně v tom, že nebyl problém už tak od druháku sehnat brigádu v oboru. Samozřejmě vás nezaměstnají jako fyzioterapeuta. Hodně se k nám však dostávali nabídky od různých rodin, které měly například babičku nebo dědečka po úraze, po mozkové příhodě apod. Ve chvíli, kdy tito lidé absolvují třeba pobyt v lázních nebo ambulantní rehabilitaci, rodina často neví, jak na tuto péči navázat. A takový základ jako nácvik chůze už student ve druháku nebo ve třeťáku zvládne. Docházela jsem takto už na bakaláři ke staršímu pánovi po cévní mozkové příhodě nebo k pacientovi po traumatu hlavy. Při studiu v Olomouci bylo možné, abychom si povinné praxe odchodili na pracovišti, kde jsme byli zaměstnaní. Prostřídala jsem tak během dvou let práci na ambulanci, která přijímala pacienty s poukazy na pojišťovnu. Byla jsem i v soukromé ordinaci, kde byli pacienti – samoplátci. V posledním roce studia jsem vypomáhala na různých odděleních ve Fakultní nemocnici Brno – na neurologii, hematoonkologii a také v porodnici na Obilním trhu. Možnost projít si různá pracoviště během magisterského studia mi hodně rozšířila obzory a přišlo mi to jako dobrý přechod mezi studijním a pracovním režimem. Nyní budu nastupovat poprvé na plný úvazek na jednu z brněnských ambulancí, která přijímá pacienty na pojišťovnu i samoplátce. Současně budu pokračovat v trénování dětí v atletice, kterému jsem se věnovala i během studia.

Jak bys popsala svůj běžný pracovní den? Co vše dělá fyzioterapeut?
Práce fyzioterapeuta může být velmi pestrá a hodně záleží, na jakém pracovišti zrovna jste. Režim je hodně jiný v nemocničním zařízení, v ambulanci, v domově pro seniory nebo například u sportovního týmu. Na pracovišti, kam nyní nastoupím, budu mít následující režim. Každý den budu mít trochu jinou pracovní dobu. Mezi kolegy si budeme střídat dlouhé a krátké pracovní dny, abychom pokryli i odpolední hodiny, které jsou pro některé pacienty jedinou možností, kdy rehabilitaci navštívit. Jeden den budu v práci třeba jen 5 hodin, druhý den zase 10. V práci mi ale hodně vyšli vstříc a mohla jsem si dny naplánovat, jak se mi hodí, abych třikrát týdně mohla ještě trénovat atletiku. Na ambulanci pak budu mívat na každého pacienta vždy 30 minut. Podle předpisu lékaře a vlastního uvážení se budu snažit pacientům vymyslet terapii „na míru“. Bude-li mít pacient předepsanou i elektroterapii nebo ultrazvuk, aplikuji i tuto část terapie. Uznám-li za vhodné, můžu pacientům doporučit, aby si připlatili k terapii dalších 30 minut, jelikož hodinovou terapii u většiny diagnóz pojišťovna neproplácí. Nezbytnou částí naší práce je také zapisování do elektronických karet a vykazování kódů pro pojišťovnu. Na tuto práci budu mít vyhrazeno vždy posledních 30 minut v práci, kdy už nebudu mívat žádného pacienta.

Jaké dovednosti na tvé pozici nejčastěji využíváš, a naopak, jaké dovednosti cítíš, že ti chybí?
To je celkem těžká otázka. Myslím, že dokážu lidi dobře vyslechnout, což se u odebírání anamnézy poměrně hodí. Během magistra a absolvovaných praxí jsem se zároveň naučila, že nemůžu nechat lidi mluvit až moc. Jednak to zdržuje terapii a člověk z toho má taky někdy plnou hlavu, a je tak těžší se soustředit na aktuální problém pacienta. Určitě bych se chtěla zlepšit ve vnímání malých odchylek v držení těla při pohybu a podobně. Během studia se to člověk učí, ale u mě je určitě stále co zlepšovat. Stejně tak vnímání dotekem je dovednost, která se, věřím, praxí zdokonaluje a určitě i na ní chci zapracovat.

Myslíš, že tě vystudovaný obor dostatečně připravil do pracovního procesu?
Reálná práce s pacienty je určitě o něčem jiném, než zkoušení si různých technik na „zdravém“ spolužákovi. Je to však nezbytná součást studia, abychom se poté mohli přesunout k pacientům. Nejvíce mi ale daly absolvované praxe jak na bakaláři (v nemocnici, v lázních, na ambulanci), tak potom během magistra, kdy jsem mohla už částečně pracovat. To mi přijde jako velká výhoda a příprava na budoucí zaměstnání.

Co ti přijde na tvé pozici nejnáročnější? A co tě naopak nabíjí/naplňuje?
Náročný je určitě každodenní kontakt se spoustou pacientů. Člověk se musí naučit nepřipouštět si některé příliš k tělu. Určitě je náročné, když se setkáte s pacientem, který má pasivní přístup a očekává pouze „masáž“. To myslím nemusí žádný fyzioterapeut. Taky mám asi jako většina začínajících fyzioterapeutů neustálý pocit, že toho spoustu nevím a musím se ještě hodně učit. Tento pocit, co vím, mívá většina fyzioterapeutů asi celý život. V tom je to taky náročné. Určitě mě vždy povzbudí pozitivní zpětná vazba od pacienta. Někdy má člověk radost už jen z toho, když se setká s někým dobře naladěným a motivovaným k terapii.

Jak bys definovala ideálního kandidáta na pozici fyzioterapeuta? Jaké by měl mít vlastnosti?
Hlavně by měl mít rád lidi a neměl by se bát s nimi komunikovat. Sama jsem nicméně spíš introvert a myslím, že v hodně oblastech se člověk v průběhu studia vytrénuje a celkově se od střední školy změní. Osobně si myslím, že je dobré, když má člověk kladný vztah k pohybu. Nemusíte být závodní sportovec, ale je fajn jít aspoň trochu svým pacientům příkladem. Pro fyzioterapeuta je dost důležitý i cit v rukách a schopnost všímat si detailů. Věřím, že to se dá praxí vytrénovat.

Zpětně, v čem vnímáš, že bylo studium na MUNI pro tvůj profesní nebo i osobní život zásadní?
Určitě jsem zde poznala spoustu kamarádů a inspirativních lidí. A samozřejmě se zde odstartovala moje cesta k tomu, abych byla fyzioterapeut. Mrzelo mě, že na sportovce není navazující magisterský obor. To vnímám jako takový jediný větší nedostatek. Vybrala jsem si proto navazující studium v Olomouci, ale kdyby ta možnost byla, na sportovce v Brně bych určitě zůstala.

Co bys vzkázala budoucím nebo současným studentům MUNI?
Asi aby se v prvních letech studia nezalekli toho množství informací a náročnosti studia. Pro mě to byl po gymnáziu celkem šok. Taky jsem v praktických předmětech měla často pocit, že vůbec nevidím nebo necítím to, o čem mluví vyučující. Na tom jsme se se spolužáky většinou shodovali, ale postupně se to zlepšilo. Takže asi aby v tomto byli trpěliví.

Jaké jsou tvé kariérní plány nebo sny?
Můj nejbližší plán je získat nějaké zkušenosti a absolvovat odborné kurzy, které by mi rozšířily obzory. Asi hlavní dlouhodobý cíl je to, aby mě práce bavila a abych ji nevnímala jako rutinu. Na škole mě to ze začátku hodně táhlo k dětské fyzioterapii, ale to vnímám jako takový sen ve vzdálenější budoucnosti, jelikož například kurz Vojtovy metody trvá poměrně dlouho a je třeba mít za sebou praxi s dětskými pacienty. Taky mě hodně bavila práce v porodnici, takže v bližší době bych si ráda přivydělala spíše v této oblasti. Gynekologická fyzioterapie je poslední roky hodně populární a je poměrně velké množství i krátkodobých kurzů a workshopů na toto téma.