Podle čeho jsi vybíral obor na vysoké škole?
Podle toho, že já sám jsem byl klientem nízkoprahového klubu a ta práce se mi líbila. Pracovnice, která tehdy v nízkopraháči dělala, měla vystudovanou Sociální pedagogiku v Brně a obor mi doporučila. Takže jsem si řekl, že to zkusím.

Dělal jsi při studiu něco navíc?
Během bakalářského studia jsem byl na praxi v nízkoprahovém denním centru, což byla sociální služba pro lidi bez domova. Asi jsem se jim líbil a nechali si mě tam jako dobrovolníka. Do toho jsem učil angličtinu v mateřské školce (smích). To byla moje první pracovní zkušenost. Další následovala hned zkraje magistra, kdy jsem začal na dohodu pracovat v kontaktním centru, což je sociální služba pro uživatele návykových látek. Je to také nízkoprahové centrum, takže tam lidé mohou přicházet a odcházet, jak chtějí. Zároveň je to i zdravotnické zařízení, takže kromě poradenství a řešení svých situací, zde mohli dostat základní ošetření a vyměnit si špinavé stříkačky za čisté. No a v roce 2016, ještě v průběhu magisterského studia, jsem nastoupil na zkrácený úvazek do Ratolesti, konkrétně do Nízkoprahového zařízení pro děti a mládež (NZDM) Likusák v Brně v Líšni.

To už je téměř osm let! Jakými pozicemi jsi si za tu dobu prošel?
Po mém nástupu jsem první dva roky dělal sociálního pracovníka. Po státnicích jsem se stal vedoucím, kdy jsem byl stále ještě v přímé práci s klienty, ale zároveň bylo součástí pozice i setkávání s různými zástupci – například s kolegy ze sociálky nebo starosty městských částí, které zajímá, co se děje v jejich ulicích. No a pak jsem nahradil tehdejší ředitelku, takže v Ratolesti nyní pracuji jako finanční ředitel a statutární zástupce organizace. Ve zkratce – snažím se udržet organizaci v chodu a mít ve věcech pořádek, abychom nikomu nic nedlužili, vše dočerpali a nic nepřečerpali (smích).

Co vše obnášela přímá práce s klientem?
Já byl do práce s klienty strašně zapálený a hrozně mě to bavilo. Práci v nízkoprahu jsem měl strašně vysoko postavenou, protože mně osobně v pubertě hrozně pomohla. Neměl jsem úplně dobré dětství a dospívaní a mohl jsem dopadnout o hodně hůř. Mojí metou bylo stát se zkušeným sociálním pracovníkem, který půjde pracovat do nízkoprahového klubu a bude také takto někomu prospěšný. Nakonec jsem tam začínal o dost dřív, než bych chtěl a byl jsem z toho nervózní (smích), ale nějak se to chytlo.

S jakým typem klientů jsi nejčastěji v Ratolesti pracoval? Jaké problémy řešili?
Asi nejvíc sociálních služeb pro děti působí ve vyloučených lokalitách, takže většina klientů je romských. To se nás ale netýkalo. NZDM Likusák se nachází v Líšni, což je nejlidnatější část Brna. Mladí lidé, kteří nás navštěvovali, měli věkový průměr 15-20 let a byli z různých majetkových poměrů. Ale když to hodně zobecním, většina klientů byly normální děcka ze střední třídy, co třeba experimentovaly s návykovými látkami, kluci byli konfliktní a holky měly spíše duševní obtíže – poruchy příjmu potravy, sebepoškozování… Společným rysem u většiny bylo zvládnutí dospívání a uvědomění si vlastní hodnoty.

Jakým způsobem k vám klienti nacházeli cestu?
NZDM obecně, ale i Likusák, může vyhledat kdokoliv, kdo si v životě s něčím neví rady a nemá ten background, který by ho udržel (rodina, přátele). Tito lidé nemají vybudovanou základní síť (rodina, přátelé) a jsou ztracení.
Součástí mé práce byl i terén – streetwork, kde jsme aktivně tyto lidi vyhledávali v ulicích. Obcházeli jsme místa, kde se nejčastěji sdružují (parky, obchoďáky, podchody) a nedělají žádnou organizovanou činnost, ale spíše postávají v hloučcích nebo sedí a povídají si, pouští si hudbu nebo něco konzumují. Já jsem za nimi přišel, představil jsem se jako Honza z nízkoprahového klubu a nabídl jim, že kdyby něco řešili, můžou se mi ozvat. Mladí jsou hodně online, proto i my jim nabízeli, že nás můžou oslovit třeba přes sítě, protože třeba poprvé jim bylo příjemnější napsat, co je trápí. Někteří se ale chytli hned a začali se mnou řešit, co se jim v životě děje. Naší výhodou je, že oproti OSPODu nebo škole, můžou zůstat anonymní a věci, které nám říkají, zůstávají mezi námi, takže nás brali jako hodně bezpečné lidi, kteří narozdíl od těchto institucí nemusí hned jednat (pokud se neděje něco trestného).

Jaké 3 dovednosti v práci využíváš nejčastěji?
Otevřenost, respekt a naslouchání.

Co bys vzkázal těm, kteří uvažují o roli v sociálních službách – konkrétně třeba u vás v Ratolesti? Co je dobré umět a kdo se na pozici hodí?
Je dobré se co nejdřív smířit s tím, že součástí této práce je i celoživotní učení. Člověk není hotovej a nikdy nemůže být. Nesmí se stát odborníkem na cizí život. Je velkej průšvih, když si člověk myslí, že zná odpovědi na všechny problémy světa. Pak totiž zapomíná na toho druhého, s kým se má potkat a interpretuje věci a podsouvá mu svoje obsahy místo toho, aby se soustředil na ty jeho.
Myslím si, že dovednosti, které by měl mít sociální pracovník, se hodně točí kolem jeho sebezkušenosti. Tu může získat přes kurzy, jiná vzdělávání nebo třeba přes výborný předmět Osobnostní příprava, který jsme měli na Sociální pedagogice. Zároveň jsme ve škole měli i hodně praxe, a to člověka dobře připraví. Studium nebylo jen o biflování, ale měli jsme příležitost zažít sami sebe v určitých situacích, a to je hrozně důležité a člověka to posouvá blíže k ostatní lidem. Dokáže se na ně víc soustředit, víc je poslouchat a víc vnímat to, že mají odlišnou realitu.

Některé děti v nepříznivé sociální situaci, které za vámi chodí do Ratolesti, vidíš vyrůstat. Můžeš sdílet nějaký příběh, kdy cítíš, že vaše práce má smysl a přináší konkrétní výsledky?
Mockrát jsem to nezažil. Spíš mi přišlo, že jsme odráželi lidi ode dna a až se postavili na vlastní nohy, už jsme je neviděli. V tomhle se mi těžko určuje náš přínos a neumím to říct nebo posoudit, protože s těmi lidmi jsme často jen zlomek jejich dne, třeba 2 hodiny z 24. Ale zažil jsem pár klientů, kteří byli ve službě 3-4 roky od 13 do 17 let a bylo hrozně hezký vidět, jak se vyvíjí a stávají se z nich dospělí, kteří našli svoje místo v životě. Na začátku, v těch 13 letech, měli nějakým způsobem rozbořenou rodinu, třeba jen mamku samoživitelku a tátu, který byl buď nepřítomný nebo umřel. Bylo vidět, že jsou ztracení a že hledají své místo v životě a hledali ho rizikově. Postupně jim docházelo, že když se rozhodnou jít jinou cestou, než každý den/víkend/týden pít nebo třeba brát pervitin nebo kouřit trávu, ubližovat si jinak, mohou se cítit líp. Pak třeba řešili střední školy a nový kolektiv a už věděli, podle čeho si vybírat kamarády a s kým se cítí příjemně. Pracovali jsme takhle s klientem od 14 do 17 let a pak zmizel. Pak jsem ho zahlédl, sem tam, někde venku v Brně, nebavili jsme se. Ve 20 nás kontaktoval a reflektoval, co mu vlastně Likusák dal a jak se mu daří – má přítelkyni, bydlení a je úplně v pohodě. Předtím to měl špatné doma, hrozila mu ústavní výchova, řešili jsme toho celkem dost… Tak to bylo pěkný vidět, že se mu daří.