Vysokou školu jsi začal studovat ve 40 letech. Jaké tě k tomu vedly důvody?
Aktivně jsem se angažoval v hnutích a v kulturních a hudebních sférách, které tehdejším režimem nebyla brána jako přátelská vůči socialistickému zřízení, byl jsem zařazen mezi tzv. problémovou mládež. Bylo nemyslitelné, abych pokračoval na vysokou školu. Byl jsem rád, že mě vůbec nechali odmaturovat. A i to bylo do poslední chvíle nejisté. Pamatuji si, jak jsem asi čtvrt roku před maturitou seděl u ředitele, který přede mě položil nůžky a řekl: „Tak buď se tady přede mnou ostříháš, nebo tě nepustím k maturitě.“ Tehdy jsem měl své první morální dilema, jestli podlehnu nátlaku režimu a podlehl jsem (smích), protože máma byla samoživitelka, a to jsem jí nemohl udělat (smích).

Pár let na to přišla revoluce. V té době už jsi o vysoké nepřemýšlel?
Jak bylo tenkrát zvykem, velmi brzy jsem se oženil a narodil se mi syn a na studium nebylo pomyšlení. Hodně času jsem věnoval i kapele, kde jsem hrál dlouhé roky a byli jsme i docela známí. Zkusil jsem si i podnikání, abych zjistil, že to pro mě není a nabil si ústa. Následně jsem si nabil ústa i v manželství a stihl se rozvést a ozvu oženit (smích). Své sny, které jsem měl už od základní školy, jsem si začal plnit až na polostará kolena, kdy jsem se konečně mohl věnovat sobě a začít studovat. V 39 letech jsem si na přijímačkách mezi středoškoláky připadal značně nepatřičně (smích), ale na první pokus mě vzali a konečně jsem začal žít studentským životem, akorát jsem přišel o kouzlo kolejí, to mě minulo (smích).

Podle čeho sis vybíral, co půjdeš studovat?
Šel jsem studovat žurnalistiku a sociologii, protože v médiích jsem pracoval a sociologie mě hrozně lákala – kombinace obou mi dávala velký smysl. Nestudoval jsem kvůli titulu, ale chtěl jsem získat teoretický background, který mi chyběl. Úplně nevěřím na školu života nebo selský rozum. Jsem člověk, který vždy vyznával vzdělání jako nejdůležitější kapitál, který v životě můžete získat. Navíc, obrovskou výhodou studia v pozdějším věku je, že víte, co chcete studovat. Uchrání vás to od spousty rozčarování a odfiltrujete množství nezdarů, které jsou způsobeny špatným výběrem.

Ale bakalářem jsi neskončil (smích).
Ozval se egoistický červík a říkal jsem si, že když už studuji tři roky, tak přece neskončím (smích). Měl jsem ale dilema, kam pokračovat dál, protože žurnalistika i sociologie šly studovat pouze prezenčně, což by pro mě byl problém. Přihlásil jsem se na žurnalistiku a zároveň hledal obor, který by mi multidisciplinárně vyhovoval. Našel jsem Katedru informačních studií a knihovnictví (KISK) na Filozofické fakulta a přihlásil jsem se i tam. Zaujalo mě, že se KISK věnuje informačnímu vzdělávání a studium je méně o knížkách a více o informacích. Dostal jsem se na oba obory a měl jsem další dilema, který z nich si vybrat. Při přijímačkách na KISK jsem měl možnost mluvit s šéfem katedry Petrem Štiříkem a pobavit se s ním hlouběji o zaměření oboru – díky tomuto setkání jsem si vybral Filozofickou fakultu, jinak bych asi volil žurnu. Dneska jsem za to strašně rád.

Bylo pro tebe studium náročné?
Celé studium jsem si strašně užil, ale náročné samozřejmě bylo, protože jsem po celou dobu pracoval na plný úvazek v rádiu, tehdejší majitelé mi ale vycházeli vstříc. Hlavně sociologie byla v některých momentech náročná, ale neskutečně jsem si ji zamiloval. Studium beru jako nejvýhodnější a nejlepší investici, kterou jsem pro sebe kdy udělal, a kromě výběru mé druhé ženy (smích), to bylo nejlepší rozhodnutí mého života. Vysoká škola mě navíc vybavila doživotní touhou se pořád něco učit. Našel jsem zde i spoustu skvělých přátel, ač to byli lidé o generaci mladší než já. Masaryčka je pro mě hrozně inspirativní prostředí a vždycky, když sem přijedu, je to krásný pocit.

Na KISKu vznikl i tvůj projekt Mediagram.
Je to tak, za Mediagram vděčím KISKU. V předmětu s názvem aplikovaný seminář jsem přišel s myšlenkou vytvořit Mediagram. Dostal jsem zelenou a malý budget na tvorbu webu. Původně to měl být pouze nástroj pro vzdělávání středoškoláků, ale tenkrát jsme se spolužákem udělali kvalitativní výzkum mezi pedagogy a usoudil jsem, že mnohem větší problém než studenti, mají jejich učitelé. Rozhodl jsme se projekt zaměřit tak, aby pomohl učitelům vypracovávat materiály do průřezového tématu dle RVP mediální výchova. Mediagram se začal konstruovat jako nástroj na pomoc mediálního vzdělávání učitelů tak, aby byli připraveni předávat informace studentům.

Jak tě téma mediální gramotnosti napadlo?
Tuto problematiku jsem začal intenzivně vnímat v době, kdy vznikaly plány na stavbu amerického vojenského radaru v Česku. Tenkrát jsme byli svědky první zásadní organizované informační válečné operace ze strany Ruska. Jak se později zjistilo, iniciativa Ne základnám byla placená z ruské ambasády. Této velmi profesionálně dělané informační operaci podlehla velká část české populace. Když pak v první volbě prezidenta na základě obřích dezinformací vyhrál Miloš Zeman, věděl jsem, že je potřeba s tím něco dělat. Začal jsem se sebevzdělávat v oblasti řízení informačních operací a studovat dostupné materiály ruského vojenského velitelství. Byla to také doba, kdy se začal masivně rozvíjet Facebook a první algoritmicky řízené obsahy. Začal jsem vnímat, jaký obrovský problém tu vzniká.
Aniž bych se chtěl prsit, Mediagram byl jednou z prvních jasně rámovaných iniciativ na poli mediálního vzdělávání a mediální gramotnosti směrem ke školám.

Jak Mediagram funguje nyní?
Masivně se nám rozjely semináře, které jsou hlavní linií projektu. Původně jsem s nimi začal objíždět střední školy a vzdělávat pedagogy. Bylo to skvělé a velmi pozitivně přijímané. Pedagogové se netajili tím, že jsou v této oblasti nepopsaným listem. Najednou se to ale, v dobrém slova smyslu, zvrtlo a začal jsem vzdělávat i studenty. Kromě středních škol jsem začal dělat semináře i pro učitele na základních školách a posléze i pro žáky. Začaly narůstat i spolupráce – Mediagram si začalo najímat Centrum dokumentárního filmu nebo Asociace pro seniory. Původní úzce zaměřená tématika na základní pilíře a rámce orientace v informačních trendech se přelila do devíti jasně vyhraněných témat, které se věnují fungování sociálních sítí, cílovým skupinám a prací s nimi, dezinformacím, hybridním hrozbám a informační válkám, kritickému myšlení, argumentačním faulům, práci s informacemi v postfaktické době, novým médiím…

Jak zvládáš ukočírovat všechny své aktivity? Jak vypadá tvůj pracovní den?
Každý den je jiný a kombinuji v něm všechny své role. Jsem ředitelem v rádiu a jsme ředitelem sám sobě v Mediagramu. Do toho se starám o marketingovou komunikaci dalším projektům a učím na Soukromé vyšší odborné škole sociální v Jihlavě a na Filozofické fakultě v Brně. Alfou a omegou je time management a velmi dobře nastavené procesy, které pečlivě dodržuji, jinak by mě to semlelo. Vstávám, až se vzbudím, ale jsem už starší člověk, takže se probouzím dřív, než bych chtěl (smích). Zkulturním se a odjíždím do rádia, kde mám pronajatou svoji multidisciplinární kancelář, odkud všechno řídím. Tam si dám úderem osmé snídani a u toho pracuji. Odpovídám na maily a chystám základní tematické rešerše pro vysílání a základní plány pro sociální sítě. Od půl deváté máme brífink s lidmi ve vysílání a pak se věnuji programu v rádiu, obsahu na sociálních sítích a věcem, které souvisí s Mediagramem. V poledne se najím, protože jsem se zbavil zlozvyku neobědvat a má to na mě pozitivní vliv.
Baví mě i tvorba obsahu. Na nedávném Mistrovství světa v biatlonu jsem všechny rozhovory se závodníky, které jsme měli na sociálních sítích, dělal já. Včetně stříhání a tvorby titulků. Jednak mám málo lidí a média jsou podfinancovaná, takže každý dělá všechno, a navíc mě to strašně baví. Ve finále možná víc, než se starat o rádio (smích). Ale to je dáno tím, že to můžu dělat jen, když se mi chce.

Jaké dovednosti kromě již zmiňovaného time managementu v práci používáš?
Jednoznačně komunikační dovednosti – ty jsou pro mě zásadní. A nevím, jestli je to úplně dovednost, ale schopnost spojovat věci, které spolu zdánlivě nesouvisí. Bývalá primátorka Jihlavy o mně kdysi v Příbězích našich sousedů řekla, že mám dar rozebrat všechny věci na prvosoučástky a pak z nich okamžitě složit něco jiného. Cestu k tomu mi paradoxně umožnila škola, protože mi dala teoretický background. Praxí jsem se naučil spoustu věcí a vůbec je nezpochybňuji. Byl jsem u zrodu rádia a celou organizací si prošel od píky a určitě mě to vybavilo mnoha dovednostmi. Má to ale jeden problém. Nemáte teoretický koncept. Vy víte, že něco funguje, ale nevíte proč. Vzdělání vám umožní skládat nové významy a hledat nové souvislosti a nepodlehnout snadno dezinformacím.

A ke všech tvým profesím jsi navíc zůstal KISKU věrný a vedeš tu předmět média v informačním věku (smích).
Masaryčku jsem si zamiloval. Je to místo, které pro mě znamenalo největší zlom v životě. Profesně mě posunula někam, kde jsem do té doby nebyl. Pracoval jsem v médiích a bavilo mě to, postavil jsem rádio, paráda, ale pořád jsem cítil, že to není moje místo. Až univerzita mi otevřelo dveře do oblasti vzdělávání a tam jsem pochopil, že to je smysl toho, co bych měl dělat. Když přišla nabídka učit, s vděkem jsem ji přijal. Nemůžete nad tím uvažovat s nějakou ekonomickou perspektivou, ale mně to dává obrovský smysl a setkávání se studenty je pro mě nesmírně obohacující a tu atmosféru miluji. Je pro mě velká čest učit na Masarykově univerzitě a jsem rád, že mohu vytvářet předmět, který je aktuální a multidisciplinární. Navíc je pokaždé plný k prasknutí, tak snad baví i studenty. Kontakt s nimi mi pomáhá udržovat si zdravého ducha. Ne nadarmo se pedagogové na vysoké škole, až na výjimky, dožívají vysokého věku. Je to dáno tím, že to jsou upíři, co ze svých studentů vysávají energii (smích).