Podle čeho sis vybírala obor na vysoké škole?
Vybírala jsem podle předmětů, které mi šly a ze kterých jsem na střední také maturovala. Přihlášku jsem si tedy podala na anglický a francouzský jazyk se zaměřením na vzdělávání. Jak jsem se dozvěděla o sociální pedagogice a volném času už vůbec nevím, ale přihlásila jsem se i tam. Dostala jsem se na všechny tři obory a začala je studovat současně. Na konci prvního semestru jsem ale vyhodnotila, že toho je na mě moc a nechci se sedřít. Rozhodla jsem se pokračovat pouze ve studiu sociální pedagogiky, která byla pestřejší a bavila mě více než jazyky. Z francouzštiny a angličtiny jsem si ale i nadále přidávala zajímavé předměty, abych nezakrněla.

Dělala jsi při studiu něco navíc?
Jeden semestr jsem strávila na Erasmu v Dánsku. Dlouhé roky jsem brigádně pracovala na brněnském výstavišti. Absolvovala jsem také mnoho praxí v oboru – přes Sdružení Petrov, z.s. jsem se starala o romské děti, které nechodily do školky, ve Speciální základní škole při Fakultní nemocnici Brno jsem doučovala dlouhodobě hospitalizované děti a byla součástí projektu Domácí učitel, kde jsem doučovala děti ze sociálně znevýhodněného prostředí.
Vedla jsem asi deset let turistický oddíl a byla členkou Občanského sdružení mladí mladým (M2M o.s.), se kterým jsme pořádali aktivity, víkendovky a tábory pro mladistvé a pomocí práce se skupinou preventovali sociálně patologické jevy.

Jaká je náplň tvojí práce na pozici sociální pracovnice a vychovatelky? Co tě na ní baví a co ne?
Před mateřskou jsem působila v dětském domově, kde byly děti umístěny na základě soudního rozhodnutí, protože se o ně jejich rodiče nebyli schopni starat. Půl úvazku jsem pracovala jako sociální pracovnice a čtvrt úvazku jako vychovatelka.
Když jsem měla službu jako vychovatelka, začínala jsem tak, že jsme si předali s kolegy informace, co je nového a počkala jsem, než děti přijdou ze školy a pomáhala jim s domácími úkoly. Poté jsme šli ven nebo něco tvořili – záleželo, co jsem měla připravené a co chtěly dělat děti. Když jsem měla službu o víkendu, brala jsem je na naši farmu, kde bydlíme, nebo jsem s nimi chodila na dlouhé výlety. Součástí mé práce bylo také zajištění běžného provozu rodinné skupiny – chystání jídla, kontrola domácích úkolů, plnění domácích prací, nebo třeba dohled na předepsané rehabilitační cvičení. Často jsme také hráli deskovky. Takto vypadala odpolední nebo denní víkendová služba vychovatelky.
Někdy jsem měla ranní službu, ale záleželo, jestli jsem měla některé děti doma ze školy či školky kvůli nemoci. To jsem pečovala o ně. V opačném případě jsem se věnovala administrativě – zapisovala jsem, co jsme s dětmi dělali.
Jako sociální pracovnice jsem komunikovala se soudy, s orgánem sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), vyřizovala korespondenci, psala zprávy o edukaci daného dítěte v zařízení, nebo evidovala pobyty dětí a vyřizovala, pokud jely k rodičům. Také jsem hlídala dluhy rodičů, pokud například nezaplatili příspěvek na úhradu péče na dítě, které bylo umístěno v našem zařízení.
Tato administrativní práce na počítači mě hodně bavila, protože papíry, systém ve věcech a komunikace mi sedí. S dětmi jsem si to také užívala, protože to byla pestrá a zábavná práce. Ale také náročná. Některé věci si můžete připravit dopředu, ale nikdy nevíte, jestli se na ně dostane, takže je potřeba být flexibilní a umět reagovat na aktuální situace. Ale zase není potřeba takový systém a pečlivost jako u sociální pracovnice.

Jaké 3 dovednosti v práci využíváš nejčastěji?
Empatie, nekonfliktnost a pečlivost.

Co bys vzkázala těm, kteří uvažují o roli sociální*ho pracovnice*ka nebo vychovatele*ky v dětském domově? Co je dobré umět a kdo se na pozice hodí?
Je to těžká a občas beznadějná práce – zvlášť ta vychovatelská. Pro obě role je klíčové, aby je dělal člověk, který má rád děti a je trpělivý, nejen s nimi, ale i s jejich rodiči. Sociální pracovník by měl být navíc i organizovaný, systematický a měl by si užívat papírování a práci na počítači. Člověk nemůže čekat, že je děti opouštějící dětský domov budou milovat a vracet se. Musí žít z mini úspěchů, které se objeví a snažit se jim předat co nejvíce dobrého a doufat, že si na to v budoucnu vzpomenou.

To zní psychicky náročně. Jak se ti podařilo nevyhořet?
Mám štěstí, že jsem si mohla dovolit pracovat na zkrácený úvazek a jako vychovatelka jsem pouze vykrývala neobsazené služby. To, že nežiju jenom prací a práce mi nezabírá celý můj život, je podle mě klíč k udržení si zdravého rozumu a posilování trpělivosti.
V tom samozřejmě hraje roli i finanční otázka, ale ta se nám s mužem, který též pracuje na zkrácený úvazek, dařila dobře kloubit. Za work life balance hodně lobuji, protože když mám nižší úvazek, mohu energii čerpat ve volném čase a v práci pak funguju lépe. Jako prevenci vyhoření podporuji také pravidelné supervize, i když si myslím, že v dětských domovech často nefungují. Dětské domovy jsou školská zařízení, kde supervize nejsou povinné. Do našeho domova jsem supervize doporučila a mívali jsme je 4krát za rok. Byl to pro nás všechny velký benefit. To považuji za svůj úspěch.

Kdy jsou děti u vás v domově nejšťastnější? Čím jim vždy uděláš radost?
Myslím, že děti jsou v domově nejšťastnější, když mají jednoho dospěláka samy pro sebe – když jim věnuje sto procent pozornosti, poslouchá je, vyptává se jich a vlastně je ani nemusí nikam brát na výlet nebo akci, prostě stačí, že je tam pro ně. Hodně šťastné jsou také, když se jim ozve jejich biologická rodina, ovšem do té doby, než přijde setkání s realitou. Já jim vždy udělám radost, když jim naplánuju výlet k na farmu, to myslím, že mají opravdu rády.