Podle čeho sis vybírala obor na vysoké škole?
To je pro psycholožku docela tricky otázka, protože já chtěla být zarytě žurnalistka a odjakživa mě bavilo psaní (smích). Chtěla jsem jít do Brna, kde se dala žurnalistika studovat jen jako dvouobor, tak jsem si k ní přidala psychologii, která mi na střední přišla zajímavá. Ze začátku to opravdu vypadalo, že ze mě bude žurnalistka, protože jsem na bakaláři měla praxi v novinách, kde jsem pak zůstala pracovat na malý úvazek. Pak jsem ale odjela na Erasmus do Norska, kde se mi vize o budoucnosti přeskládala. Sama sebe jsem se ptala, jestli je novinařina práce, kterou bych chtěla dělat do konce života. Přestalo mi to dávat smysl přepisovat tiskové zprávy a psát o sázení kytek na Hlavní třídě. Dala jsem tedy šanci psychologii, kterou jsem do té doby vnímala jako vedlejší. Když jsem studium prodlužovala a psala jen bakalářku, měla jsem čas chodit po stážích a praxích. V Domě duševního zdraví jsem vedla skupinu pro neurotiky a vymýšlela jim program. Nasávala jsem jejich příběhy a nadchlo mě být v jejich přítomnosti a pomáhat jim. Navíc jsem zjistila, že mi jde tak nějak přirozeně navazovat s nimi vztah.
Proto jsem se rozhodla směřovat k práci s lidmi. Zároveň si nechávám vždy možnosti otevřené a když mi v něčem není dobře, tak zkusím něco jiného. Takže teď nemůžu s jistotou říct, že psychologie bude do konce života moje cesta, ale aktuálně je mi v ní hodně dobře a práce mě baví.

Stihla jsi při studiu chodit na brigády? Jaké další praxe jsi absolvovala?
Pár brigád jsem měla, ale finančně mě podporovali rodiče a zároveň jsem dvakrát dostala prospěchové stipendium, což bylo hodně peněz. Před deseti lety moc brigád spojených s psychologií nebylo a získat práci nebo kontakty v oboru bylo hodně těžké. Když jsem chtěla jít na stáž, musela jsem za ni platit. V Psychiatrické nemocnici v Opavě, kde jsem byla 14 dní, jsem platila 400 Kč za den. V roce 2015 se říkalo, že pokud máš jako psycholog plat 18 tisíc hrubého, jsi velmi spokojená. Teď je to ale jinak a po psycholozích je velký hlad.
Kromě již zmiňovaného Domu duševního zdraví a psychiatrické nemocnice jsem měla stáže až na magistrovi. Chodila jsem do rodinných a manželských poraden, byla jsem v Dětské nemocnici v Brně…. Jako dobrovolnice jsem vedla relaxace na uzavřeném oddělení 22 psychiatrické kliniky v Bohunicích pro pacienty s poruchou nálad, kde jsme společně relaxovali a dělali cvičení na uvolnění.

Jak vypadal tvůj běžný den školní psycholožky předtím, než jsi nastoupila na mateřskou?
Pracovala jsem na střední odborné škole a učilišti, což je podle mých kamarádek, které pracují jako školní psycholožky na základkách, trochu jiná práce. Na základních školách pracuje psycholožka hodně s třídními kolektivy, zatímco na střední je tato náplň práce v menšině, nebo alespoň u nás to tak bylo. Například elektrikáři a automechanici měli spojené třídy, ale společných měli jen pár předmětů. S takovými kolektivy se pak obtížně pracuje, navíc během roku spousta lidí vypadne a spousta přibyde, takže je nemožné kontinuálně preventivně pracovat s třídními vztahy.
Mou náplní byla hlavně individuální práce s žáky, protože to byla malá škola v Bohumíně, kde je velká romská komunita a hodně sociálně slabých rodin a dětí, které k nám chodily. Často měli velké existenční problémy a problémy s identitou – táta chlastá, máma chlastá, táta je zavřený a vychovává mě babička a podobně. Každý den jsem s nimi měla čtyři až pět konzultací na žádost jich samých, nebo jejich učitelů, kteří řešili velké množství absencí, špatný prospěch nebo chování. S dětmi jsem probírala, proč se ty problémy dějí a jaké mohou mít důsledky. Když schůzka se mnou nepomohla, na řadu přišla výchovná poradkyně nebo pohovory s rodiči.
Práce bylo opravdu hodně, protože na učňák chodí většinou ten, co se neučí dobře nebo ho škola nebaví. Pro mě nebylo reálné stihnout všechny žáky, kteří konzultaci potřebovali, ale vybíralo se podle priorit nebo podle toho, že konečně absentéři přišli do školy. K menší části mé práce patřily schůzky s rodiči, ale ty nebyly můj šálek kávy, protože mě bavilo pracovat s dětmi, ke kterým jsem měla věkově blíž než k jejich rodičům. Když jsem nastoupila do práce, bylo mi 24 let. To se ale postupem času zlepšilo, a i k nim jsem si našla cestu.

Jaké tři dovednosti jsi v práci využívala nejčastěji?
Vlastní autentičnost, otevřenost a nehodnocení.

Kdo se hodí pro práci školní*ho psychologa*žky? A na co je potřeba se připravit?
Mladší člověk může mít na střední škole velkou výhodu, protože má sám v čerstvé paměti ty trable prvních lásek, vztahů s kamarády a začlenění se do kolektivu. Je ale důležité, aby si uměl udržet hranice, protože děti je rády zkouší. Dát jim najevo, že jste tu pro ně a chcete jim pomoct, ale nenechat si skákat po hlavě, protože občas mají pocit, že jste jejich kamarádi, ale s rolí školního psychologa to není slučitelné. A hlavně je důležitá láska k dětem. A to i přesto, že někdy to s nimi bude na facku. Když si třeba připravíte super program, jenže oni ho sabotují, jsou naštvaní a otrávení. V takových momentech je potřeba být otevřený, nebrat si to osobně a nevztahovat to k sobě.

Jani, k žurnalistice jsi se oklikou vrátila před třemi roky, kdy jsi na blogu Čekání na Godota popisovala své zážitky na cestě k miminku, které dlouho nepřicházelo. Nyní jsi pár měsíců maminkou. Plánuješ v blogování pokračovat třeba na jiné téma?
Co se týče blogování, to mám teď nějakým způsobem uzavřené s tím, že třeba něco nového, o čem budu chtít v budoucnu psát, přijde. Rozhodně ale nechci mít mamablog (smích). Ráda bych ale téma mého blogu dále rozvíjela a pracovala s ženami, které se potýkají s neplodností nebo řeší reprodukční zdraví. K jedné takové spolupráci mám nakročeno, protože mi nedávno volal psycholog z městské nemocnice, že by potřeboval člověka, který by s těmito páry a lidmi pracoval, protože on sám s tím nemá zkušenost. Moje zkušenost mi totiž dala vědomí toho, že člověk je v tom hrozně sám a je skvělé mít někoho zvenčí, kdo v tom není angažovaný a vidí to jinýma očima.

Některé maminky si užívají, že nemusí chodit do práce, jiným se po práci stýská. Kam se řadíš ty?
Začala jsem pracovat, když bylo synovi osm týdnů, ale je to podmíněno i tím, že dokončuji terapeutický výcvik a potřebuji klienty, takže mám momentálně v terapii jednu paní a budu přibírat další. Pandemie nás psychology naučila pracovat i online, což je pro mě teď na rodičovské dovolené ideální. Manžel či prarodiče jdou na hodinu ven s kočárem a já mám nerušený prostor na práci. Terapie mi dobíjí baterky a je fajn být na chvíli i někým jiným než mámou a bavit se o jiných věcech, než jak syn spí, kadí a jí (smích).