Podle čeho jsi vybírala obor na vysoké škole?
Od základní školy jsem věděla, že chci jít na žurnalistiku. V tom jsem měla úplně jasno. Protože se tehdy žurnalistika dala studovat pouze v kombinaci, přidala jsem si k ní obory, o kterých jsem si myslela, že by mě mohly bavit. Nejvíc jsem chtěla na psychologii, ale tam jsem se nedostala. Nakonec jsem si k žurnalistice vybrala studijní program sociální práce a sociální politika, protože mi přišlo, že má k psychologii docela blízko.

Přemýšlela jsi v průběhu studia, že bys obory změnila, nebo jsi cítila, že ses trefila hned napoprvé?
Původně jsem přemýšlela, že bych zkusila na psychologii přestoupit. Případně se přihlásila na magisterské studium psychoterapeutická studia (pozn. obor už nyní na Fakultě sociálních studií (FSS) není v nabídce). Nakonec mě ale moc bavila jak sociální práce, tak následně i veřejná politika a lidské zdroje. A jen díky sociální práci a předmětu thanatologie jsem se nadchla do témat umírání a smrti, kterým jsem věnovala bakalářskou i magisterskou práci na žurnalistice. Taky mě tento předmět přivedl k pozici dobrovolnice v Hospici sv. Alžběty v Brně i k tématu doprovázení umírajících, ve kterém se teď průběžně vzdělávám a zacvičuju. Tak, abych jednou opravdu mohla umírající a jejich rodiny v křehkém a tolik klíčovém čase před smrtí doprovázet.

Dělala jsi při studiu něco navíc?
Na magisterském studiu jsem vyjela na Erasmus do Švédska. Také jsem absolvovala několik stáží v novinách, v personální agentuře, na PR oddělení, v Klokánku a s hendikepovanými. Během celého studia jsem také pracovala a vždy to bylo v oboru. Například jsem strávila dva roky v České televizi, kde jsem psala zpravodajství pro web ČT Brno.

Na co ze svých vysokoškolských studií ráda vzpomínáš?
Na některé předměty – třeba zmíněnou thanatologii nebo přednášky doktora Imricha Vašečky. Z výuky doktorů Burgra nebo Čuříka čerpám stále. Nejednou jsem si vzpomněla na větu: „Naučte se psát, nebo zhyňte.” (smích) A pak na spolužáky. Dodnes mám z FSS spoustu kamarádů, se kterými jsem v kontaktu. S řadou z nich jsem se potkala i ve firmách, pro které jsme společně pracovali. Nebo zpovzdálí sleduju, jak se jim skvěle daří v tom, co dělají. Napadá mě třeba Martina Pouchlá a její výborné rozhlasové reportáže a audio dokumenty, Adam Táborský a jeho projekt Terapie mezi stromy nebo Tereza Maková a její projekt 3pe.

Jak vypadá pracovní den konzultantky interní komunikace? Co tě baví a co ne?
Každý den je jiný. A to mě baví. Než jsem nastoupila na mateřskou, dva roky jsem vedla tým interní komunikace v jedné zahraniční IT firmě. Součástí pozice bylo velké množství schůzek. Například s mým týmem, abychom se domluvili, kdo co bude dělat, jestli potřebují v něčem moji pomoc, a podobně. Také jsem řešila různé komunikační kampaně nebo krizové komunikace s vedením organizace a případně s lidmi z různých týmů. Část dne jsem pak například chystala plány projektové komunikace, obsahové plány nebo třeba školení. Ale protože jsem člověk, který rád interní komunikaci dělá, nejen plánuje, sama jsem se podílela i na exekutivě. Dělala rozhovory, psala články, stříhala podcast, chystala firemní akce, připravovala prezentace pro celofiremní setkání a podobně. Kromě pestrosti mě baví právě ta možnost využívat jak strategické, analytické a projektové dovednosti, tak kreativitu a hravost.

Co je vlastně podstatou interní komunikace?
Interní komunikace je klíčovou součástí fungování každé firmy. Zajišťuje přenos informací uvnitř organizace – mezi zaměstnanci a vedením (zezdola nahoru a svrchu dolů), ale i napříč firmou mezi jednotlivými týmy. Podporuje budování smysluplných vazeb v organizaci, stará se o sdílení informací, spolupodílí se na motivování lidí. Tak, aby společně chtěli dosahovat organizačních cílů a spoluvytvářeli pozitivní firemní kulturu. V týmu interní komunikace společně s vedením diskutujeme o vizi, misi, směřování organizace a business cílech, kterých chce organizace dosáhnout. Naším úkolem je pak tyto prvky strategie zaměstnancům správně odkomunikovat tak, aby věděli, kam firma směřuje a proč, proč ve firmě pracují oni, proč jsou pro ni důležití jako jednotlivci i jak přispívají k celku. Interní komunikace řeší i méně příjemná téma. Třeba restrukturalizaci. My musíme zajistit, aby o změně všichni věděli, chápali její smysl, byli na ni připraveni a nevznikala zbytečná panika nebo demotivace mezi zaměstnanci. Nachystanou musíme mít i krizovou komunikace pro případy, že by vše nešlo dle představ.

Jaké formy komunikace/nástroje k přenosu informací používáte?
Organizujeme například celofiremní meetingy, kde se lidé dozví, jak se firmě daří, na jakých nových projektech jejich kolegové pracují, co se povedlo a co méně a je zde i prostor se na cokoliv zeptat.
Spoluorganizujeme i méně formální setkání. Příkladem z jedné z firem, kde jsem pracovala, je série „Product Talks“, kde kolegové interně prezentovali, co nového vyvíjejí, na čem pracují. Nebo třeba „Fireside chats”, tedy takové rozhovory od krbu, kde vedení firmy neformálně diskutovalo o výzvách a příležitostech v oboru, kterému se firma věnovala. Zaměstnanci mohli lépe pochopit, jak o věcech přemýšlí, na čem staví svá rozhodnutí, i jací jsou lidé.
Další náplní naší práce je příprava a správa obsahu do firemního časopisu, na intranet, pro interní sociální sítě (jako jsou Yammer, Slack, Teams a podobně) a newslettery. Píšeme články, tvoříme infografiky, videa, podcasty, brožury. Přemýšlíme i nad logikou, dostupností a uspořádáním interních informací. Řešíme i to, zda máme správné nástroje pro komunikaci, správně nastavené a zda je správně využíváme s ohledem na potřeby a cíle organizace. Takže jsme hodně v kontaktu i s IT oddělením.
Stejně jako v marketingu i v interní komunikaci plánujeme a realizujeme komunikační kampaně. Příkladem může být výročí firmy. Tam může spadat interní event, tvorba nějakých materiálů, série článků nebo rozhovorů o historii firmy a podobně. Důležitou součástí je pak i měření a vyhodnocování dopadu našich komunikačních aktivit – jestli zafungovaly, popřípadě co je potřeba změnit.

Jaké 3 dovednosti v práci využíváš nejčastěji?
Kreativitu, analytické myšlení a empatii.

Co bys vzkázala těm, kteří uvažují o roli konzultanta*ky interní komunikace? Co je dobré umět a kdo se na pozici hodí?
Člověk by měl být přirozeně zvídavý a mít asi i nějakou sociální inteligenci nebo schopnost navazovat vztahy s různými lidmi. Pokud má totiž interní komunikace fungovat a nemá to být jen hlásná trouba vedení, musí člověk z „interky” sbírat informace všude. Následně je musí umět správně vyhodnotit a zasadit do kontextu. Není to o vyzvídání drbů v kuchyňce, ale o umění vycítit atmosféru v organizaci, podchytit případné mezery v komunikaci a vytvořit adekvátní strategie tak, aby si lidé nemuseli věci domýšlet a mohli se soustředit na to, v čem jsou dobří, a za co je organizace platí.