Podle čeho jsi vybírala obor na vysoké škole?
Šla jsem na to částečně intuitivně a částečně vylučovací metodou. Nikdy mě nebavilo memorování, ale naopak mě přitahovala analýza – ráda jsem si věci sama odvodila, což mi přinášelo uspokojení. Zároveň mi vždy šla matematika, a navíc jsem si velmi dobře rozuměla s učitelkou informatiky, která mě nasměrovala IT směrem. Určitý vliv měl i fakt, že můj otec pracuje v IT, ale nikdy mě do této oblasti netlačil, což bych ráda zdůraznila. Po střední jsem měla jasno – podala jsem si jedinou přihlášku, a to na Fakultu informatiky do Brna. To asi mluví za vše o mém rozhodnutí i o tom, jak moc jsem chtěla studovat právě tam! (smích)

Dělala jsi při studiu něco navíc?
Celého bakaláře jsem se věnovala pouze studiu, protože jsem si chtěla užít vysokoškolský život a zároveň jsem měla štěstí, protože mě finančně podporovali rodiče a nemusela jsem chodit na brigády. Na magistrovi jsem pak začala pracovat remote na částečný úvazek jako Java vývojářka pro pražský startup a ve druhém semestru jsem odjela na studijní Erasmus do Portugalska, což považuji za jedno z mých nejlepších rozhodnutí.

Pokračovala jsi v této firmě i po státnicích?
Ano, celkově jsem zde strávila čtyři roky. U této firmy jsem napsala i svoji diplomku na téma neuronových sítí a strojového učení, za kterou jsem dostala cenu děkana.
Tím, že ve startupu většinou každý dělá všechno, byla moje náplň práce velmi komplexní a hodně jsem se zde naučila i od seniorních vývojářů. Vyzkoušela jsem si vývoj, testování, datovou analýzu i strojové učení. Hodně mě to bavilo a v produktu, který jsme vyvíjeli, jsem viděla smysl, což byl také kámen úrazu, protože jsem prací žila. Stala se ze mě workoholička a neměla jsem žádné hranice. V té době navíc vypukla pandemie covidu a na mě vše dolehlo. Začaly se u mě objevovat příznaky vyhoření doprovázené úzkostmi. Vůbec jsem nerozuměla svým pocitům, protože jsem vždy žila v tom, že studuji i dělám to, co mě baví a najednou se mi dělalo fyzicky zle, kdykoliv jsem otevřela programovací software.

Jak jsi se s touto situací vypořádala?
Dala jsem výpověď a pár měsíců cestovala a dobrovolničila v Gruzii. Po návratu jsem byla motivovaná najít si opět práci Java vývojářky. Tentokrát jsem ale hledala korporátnější prostředí, protože startup už jsem si vyzkoušela. To se mi také splnilo a mohla jsem srovnávat.
Zatímco ve startupu byla struktura plochá a měla jsem přesah i do businessu, v korporátu jsem byla čistě jen vývojářka, které zpracovávala požadavky, aniž by měla možnost pochopit širší souvislosti. Uvědomila jsem si, že mě nebaví pouze programovat. Potřebovala jsem chápat, proč chce zákazník to, co chce, obzvlášť, když se mi jeho požadavky občas zdály trochu nesmyslné.
Po roce jsem se tedy rozhodla odejít a opět jsem odcestovala, tentokrát do svého milovaného Portugalska, kde jsem strávila měsíc na farmě s lidmi z celého světa a naháněla ovce. (smích) Tam jsem si uvědomila, že mi nevyhovuje žít v takových extrémech – pracovat rok na maximum a pak několik měsíců nepracovat vůbec, ale že chci žít více v rovnováze. V té době jsem začala docházet také na terapie, což po studiu v zahraničí považuji za své druhé nejlepší rozhodnutí. (smích)
Celá moje cesta po vysoké škole byla o sebeobjevování a hledání toho, co mi vyhovuje a co ne, a to skrze různé faily a cenné zkušenosti.

Jak tě sabatikal v Portugalsku a terapie ovlivnily v tvém dalším pracovním směřování?
Chvíli jsem přemýšlela i nad tím, že už se do IT nevrátím. Chtěla jsem si vyzkoušet úplně jiné profese, třeba číšnici nebo asistentku. Zůstala jsem ale v šoku, protože mě nikde nechtěli! Rozeslala jsem asi 30 životopisů, ale pro zaměstnavatele jsem byla překvalifikovaná. V ten moment jsem měla trošku krizi. (smích) Naštěstí mi došlo, že problém není v informatice, ale v mém pracovním nastavení. Určitě toto prozření souviselo i s mojí sebehodnotou – dlouho jsem měla pocit, že musím programovat na 200 procent a pracovat 10 hodin denně, abych si připadala dostatečně rychlá a měla jistotu, že odvádím kvalitní práci. Když jsem si tohle všechno srovnala, návrat do IT už pro mě nebyl problém.
Po dvou předchozích pracovních zkušenostech jako vývojářka jsem si chtěla v IT vyzkoušet jinou pozici. Chtěla jsem být blíže businessu a více komunikovat a diskutovat. Proto jsem se rozhodla vyzkoušet práci IT analytičky, která je na pomezí technické a business stránky.

Jak nyní vypadá tvůj běžný pracovní den?
Jsem součástí týmu, který pracuje na vývoji produktu stravenek a benefitů Pluxee (dříve Sodexo). Každý tým funguje tak, že v něm pracují vývojáři, testeři, analytik, product owner, product manažer a scrum master. Mým úkolem je komunikovat s product manažerem, který je z Pluxee, a snažit se porozumět požadavkům businessu a přetavit je do technického návrhu a zadání pro vývojáře. Zároveň od vývojářů zjišťuji, jestli je požadavek do businessu vůbec reálné implementovat. Protože mám mnohaletou zkušenost z vývojářské pozice, do procesu mohu zasahovat i já sama a přicházet s návrhy a vylepšeními. A přesně tento přesah na obě strany mě baví! Zároveň nevylučuji, že se k programování ještě někdy vrátím, ale zatím mi to vyhovuje tak, jak to teď mám.

Jaké tři dovednosti v práci využíváš nejčastěji?
Analytické / technické myšlení, komunikaci se zákazníkem a znalost databáze (SQL).

Co bys vzkázala těm, kteří uvažují o roli IT analytika*čky? Kdo se pro tuto pozici hodí?
Práce softwarového vývojáře i IT analytika je ideální pro člověka, který rád hledá efektivní řešení problémů a přichází s novými nápady. Největší kreativita spočívá právě ve vymýšlení toho, jak by něco mohlo fungovat. Pokud ke své práci nepotřebuje až tak moc komunikovat s businessem a víc ho baví samotná implementace technických řešení, bude se cítit dobře ve vývojářské roli. Naopak, pokud má zájem více proniknout i do businessové stránky, role analytika pro něj může být vhodnější.

Na pozici analytičky pracuješ přesně jeden rok. Daří se ti nyní lépe hlídat svůj work-life balance?
Ano. Mám zkrácený úvazek a pracuji jen šest hodin denně. Díky delší pracovní pauze jsem měla příležitost objevit, co mě baví i mimo oblast IT. Deset let se věnuji józe, a tak jsem se rozhodla, že si udělám jógový a masérský kurz. Od jara bych se ráda začala věnovat i těmto profesím. Protože nepracuji na plný úvazek, budu na to mít nejen čas, ale i dostatek mentálního prostoru.
Přes Vánoce jsem po práci na trzích nalévala svařák a byla jsem z toho nadšená – zjistila jsem, že potřebuji víc kontaktu s lidmi. Snažím se hledat rovnováhu mezi technickým světem, který mi přináší finance a věcmi mimo IT, které mě také baví.

Je něco, co bys ráda předala studentům MUNI?
Ráda bych jim vzkázala, aby si vysokoškolský život opravdu naplno užili a nebrali studium zas tak vážně. Dodnes vzpomínám na život na koleji, na spolužáky, na Erasmus a samozřejmě na párty. (smích) Bylo to bezstarostné a krásné období v mém životě.