Podle čeho jsi vybíral obor na vysoké škole?
Ta volba začala už někdy na střední škole. Po základce jsem pokračoval na šestileté gymnázium Vídeňská, které má obor zaměřený přímo na informatiku, takže tam jsem se s informatikou poprvé setkal. Po gymplu pak následoval výběr vysoké školy a mně vždycky bavily technické předměty. Nikdy mě tolik nebrala čeština, dějepis, biologie, zkrátka memorování velkého množství informací. Pro mě bylo vždycky jednodušší látku pochopit a následně aplikovat. To znamená, že technický obor byl pro mě jasná volba. Ve hře byla chemie, fyzika nebo informatika. No a jelikož jsem informatiku už trochu dělal na gymplu a zároveň jsem tušil, že v tom budou i dobré peníze, tak jsem to zkusil. A naštěstí mě to bavilo. Vlastně jsem ani nikdy v průběhu studia nezvažoval, že jsem se měl rozhodnout jinak.

Dělal jsi při studiu něco navíc? (Brigády, stáže, spolky, Erasmus...)
První pracovní zkušenost, spojenou se studiem informatiky, jsem získal v prvním ročníku na bakaláři, ve druhém semestru. To jsem si poprvé zkusil, jaké to je, pracovat při studiu. Jednalo se o stáž a pro mě bylo skvělé, že ve firmě byli otevření tomu, abych pracoval, kdy mám čas a mohl tak vše skloubit se studiem. Tam jsem pracoval rok a půl a v 5. semestru jsem odjel na Erasmus do Finska, do města Oulu. To byla skvělá zkušenost, poznal jsem nové kamarády, se kterými se vídáme doteď. Ze studia ve Finsku jsem měl docela velký strach, jelikož jsem si myslel, že co se studia týče, budou mít severské země výše nastavenou laťku. A doteď nevím, jestli to bylo Erasmem, volbou fakulty, nebo to jednoduše není tak těžké, jak jsem si myslel, ale v porovnání s bakalářem, kterého jsem v té době studoval na VUT, byla ta škola rozhodně jednodušší. Kvůli Erasmu jsem pak o rok prodlužoval studium, to znamená, že jsem bakaláře dělal 4 roky. Na VUT totiž nejde končit v půlce, jako na MUNI. První semestr, který jsem prodlužoval, jsem dojel zbytek předmětů, které mi chyběly a další semestr jsem využil k tvorbě bakalářské práce. A tady v tomto volnějším roce jsem si ze zvědavosti založil LinkedIn. Chtěl jsem nějakou práci a doslechl jsem se, že na LinkedInu je po lidech v mém oboru poměrně velká poptávka. A opravdu tomu tak bylo, přestože jsem práci ani nesháněl, práce si našla mě (smích). Já jsem si opravdu založil LinkedIn, vyplnil jsem, co studuji a v rámci jednoho týdne mi napsali asi tři nebo čtyři recruiteři. Jedné slečně jsem odpověděl a v té firmě pracuji doteď. Jedná se o firmu Espressif Systems. Tehdy jsem tam nastoupil jako Junior Python developer na poloviční úvazek. A když jsem letos v lednu dostudoval inženýra, tak jsem nastoupil na pozici Softwarového inženýra na plný úvazek.

Jak vypadá tvůj pracovní den?
Tady nebude moje odpověď tak jednoznačná, protože jsem na plný pracovní poměr nastoupil až letos v březnu. Takže až doteď byl můj pracovní den tvořen z 80 % školou, pak nějaká ta práce a trocha volného času. Teď je to spíš 80 % práce a 20 % volného času. Tím chci říct, že můj pracovní den ještě nemám zažitý. Ale zhruba na devátou chodím do práce a do čtyř pracuji. Pak přijdu domů, jdu si zasportovat, hraju teď hlavně badminton, volejbal, nebo si zajdu na pivo s kamarády. Zároveň mám i možnost home officu. Nicméně já pracuji v týmu, kde mám podobně staré kolegy, takže spolu chodíme na obědy, máme podobný humor, a proto mě chodit do práce baví.

Co tě na práci baví a co si úplně neužíváš?
Paradoxně lze říct, že to, co mě baví a štve, je to samé. Jde o to, že práce softwarového inženýra je konstantní řešení nějakého problému. Vždy existuje zadání, já si v hlavě vytvořím obrázek, jak to zadaní vyřešit, ale v programování existuje těch možných řešení nekonečně mnoho a vždycky to jde udělat líp, ale i hůř. A to, co mě baví a štve zároveň, je vlastně to hledání vhodného řešení problému, který se zrovna vyskytne. Čím je to složitější problém, tím déle hledám řešení, a to mě právě štve. Na druhou stranu, když to potom vyřeším, tak ten pocit zadostiučinění je super. Ze začátku jsem si často chodil pro radu za zkušenějšími kolegy. Teď to mám tak, že se neptám „Jak to mám udělat?“, ale spíš „Mám tady takový problém, přemýšlím nad tím takto, potřebuji od tebe zpětnou vazbu“.

Jaké tři dovednosti v práci využíváš nejčastěji?
Určitě algoritmické přemýšlení při programování. Potom kritické myšlení. Jak jsem říkal, existuje mnoho způsobu, jak nějaký problém vyřešit, a já nad nimi musím kriticky přemýšlet. A potom je to asi nějaká komunikační dovednost, sociální inteligence. Když řeším nějaký problém, tak není jen jeden člověk, za kterým můžu jít, takže musím umět komunikovat s různými lidmi. Zároveň, firma, ve které pracuji, je mezinárodní, a proto je nutné umět komunikovat v angličtině. K tomu mi hodně dopomohl právě Erasmus.

Co bys vzkázal těm, kteří uvažují o pozici Python developera? Kdo se na tuto pozici hodí a co by měl umět?
Tak alfa a omega je znalost programování. V podstatě to, co se naučíte ve škole. Dále je pak nutné umět algoritmicky myslet. Tím chci říct, že ať už je to Python nebo jakýkoliv jiný programovací jazyk, člověk musí pochopit, jak nějakou informaci předat počítači. A jelikož ten počítač přemýšlí algoritmicky, je nutné to chápat a umět tak taky přemýšlet. A zároveň by člověk měl být otevřený učení se nových věcí. Není nutné všechno umět a zvládat, firmy nemají problém naučit zaměstnance specifické věci, které jsou pro danou práci nezbytné. Měli byste ale být ochotní se dané věci učit a postavit se výzvě.

Co si můžu představit pod tvým zaměstnáním, tedy pozicí Python developer?
Espressif Systems se zabývá vývojem mikročipů. Když si to uvedeme na příkladu chytré domácnosti, jedná se například o chytré žárovky nebo meteostanice. Vlastně o cokoliv, co komunikuje s uživatelem, má to nějaký display nebo komunikační rozhraní přes Wi-Fi, Bluetooth. V každé takové věci je potřeba mít nějaký mozek, což je ten mikročip. A když si ho člověk koupí, tak si na něj dokáže nahrát jakýkoliv program, který si sám vytvoří a mikročip pak dělá to, co je v programu napsáno. A moje práce je takový spojovací můstek mezi programátorem a tím mikročipem. Jednoduše se specializuji na komunikaci a pomáhám vytvářet program, pomocí kterého uživatel s tím daným čipem komunikuje. Moje obrazovka jsou v podstatě řádky kódů, tak jak to u programátorů bývá. To mě na tom vlastně baví.

Je něco, v čem ti práce při studiu opravdu hodně pomohla?
Krom získání praktických zkušeností mi hodně pomohla s psaním bakalářské i diplomové práce. Já jsem totiž obě ty práce psal „pod firmou“. Z vlastní zkušenosti vím, že základ úspěchu je vybrat si na závěrečnou práci dobré téma. A jelikož bych měl sám problém si dobré téma vymyslet, opravdu mi pomohlo, že jsem obě práce mohl konzultovat ve firmě. Díky tomu jsem neměl strach, že se dostanu do mrtvého bodu a nebudu vědět co dál.