Kam jsi chodil na střední školu?
Gymnázium Brno, Křenová 36.

Co nebo kdo tě ovlivnil při rozhodování, na jaký obor na vysokou si podáš přihlášku?
Rozhodoval jsem se podle předmětů, které mě na střední škole bavily (chemie, biologie, matematika, tělocvik). Zvažoval jsem i medicínu, ale protože jsem neměl rád fyziku, která byla potřeba k příjímacímu testu, rozhodl jsem se pro Fakultu sportovních studí (FSpS), od které jsem očekával alternativní náhled na zdraví, výživu a regeneraci. Což je v konečném důsledku stejný cíl jako v medicíně – zkvalitnit druhým život.

Přemýšlel jsi v průběhu studia, že bys obor změnil, nebo jsi cítil, že ses trefil hned napoprvé?
Postupně jsem si začal uvědomovat důležitost dalších oborů, které FSpS nabízela, aby poskytnutá služba klientovi byla co nejkvalitnější. Proto jsem si v rámci celoživotního studia začal dělat kurz instruktora fitness a zajímat se i o masáže.

Bylo pro tebe studium na sportovce v něčem náročné?
Myslím si, že pokud si člověk vybere to, co ho baví, není žádné studium v dané oblasti náročné. Je ale pravda, že jsem se trápil s filozofií sportu, sociologií a marketingem, protože mi tyto obory nejsou příliš blízké.

Na co ze svých vysokoškolských studií rád vzpomínáš?
Delší víkend díky volnému pátku, který je věnovaný kombinovanému studiu, na kantýnu, která se nacházela na ulici Studentská v budově Campea a na povinný lyžařský kurz, který byl společný se studenty fyzioterapie.

Vyjel jsi v průběhu studia na studijní nebo pracovní stáž?
Ne, ale myslím si, že to zpětně byla chyba. Protože studium je zlomkem toho, jak to reálně v praxi chodí. Je rozhodně dobré se s praxí setkat co nejdříve, ať už v místním klubu nebo i v zahraničí, kde to mohou dělat jinak. Tím si člověk zajistí přehled a může ve své profesi přicházet s kreativními nápady.

Dělal jsi při studiu něco navíc?
Ano, v bakalářském studiu jsem pracoval jako skladník a ve třetím ročníku jsem v rámci povinné praxe navštěvoval hokejisty juniorské kategorie s cílem pozátěžové regenerace. Díky této praxi jsem se setkal s kondičním trenérem, který mi poté nabídl pozici asistenta kondičního trenéra pro hokejovou mládež. Proto jsem následně navázal na nově otevřené magisterské studium Kondiční trenér, kde jsem mohl spojovat teorii s praxí.

Jak bys popsal svůj běžný pracovní den? Co vše dělá kondiční a osobní trenér?
Z mé zkušenosti z hokeje je kondiční trenér středobodem celého tréninkového a regeneračního procesu. Má na starost všechny hráče a každý je jiný. Různí se somaticky, zdravotní historií, tréninkovým věkem, znalostmi ve výživě a regeneraci, temperamentem apod. Po trenérovi se vyžaduje, aby všechny hráče po výkonnostní stránce co nejlépe připravil, proto kromě kondice musí edukovat hráče i ve výživě, suplementaci a regeneraci. Stará se o zraněné hráče, kteří podstoupili rehabilitace s fyzioterapeuty a konzultuje s trenéry ledního hokeje plánování mikrocyklů.

Jaké dovednosti na tvé pozici nejčastěji využíváš, a naopak, jaké dovednosti cítíš, že ti chybí?
Dříve jsem působil ve výkonnostním sportu, teď se více zaměřuji na běžnou populaci, která je potřebami velmi odlišná. Sportovec má za cíl dosahovat co nejlepších výsledků, kdežto běžný člověk se chce zbavit chronické bolesti a vybudovat si zdravý návyk k pohybu. Proto si teď rozšiřuji znalosti v oblasti rehabilitace, kompenzace, diagnostiky a biomechaniky.

Myslíš si, že tě vystudovaný obor dostatečně připravil do pracovního procesu?
Těžko říct, protože jsem měl souběžně s výukou ve škole velmi kvalitní praxi. Dokonce si troufám tvrdit, že pracovní proces mě dostatečně připravil na vystudování oboru (smích). Ale jedná se pouze o můj případ, magistra jsem studoval dálkově, kde se z důvodu nižší časové dotace počítá se samostudiem.

Co ti přijde na tvé pozici nejnáročnější? A co tě naopak nabíjí a naplňuje?
Nejnáročnější je vysoká individualita potřeb každého klienta, každý vás vyhledává zcela z odlišného důvodu, neexistuje univerzální recept, cvik nebo trénink, který pomůže všem. Na mé práci mě nabíjí, když dokážu klientovi pomoci zbavit se bolesti a dosáhnout vytyčeného cíle.

Jak bys definoval ideálního kandidáta na pozici kondičního a osobního trenéra? Jaké by měl mít vlastnosti?
Kondiční a osobní trenér musí být psycholog, trenér, výživový poradce, masér, parťák a především člověk. Je to profese, ve které se musíte celý život vzdělávat, což stojí čas a peníze. Musíte mít tuto práci opravdu rádi, protože je vysoká konkurence díky snadným certifikacím na osobního trenéra.

Zpětně, v čem vnímáš, že bylo studium na MUNI pro tvůj profesní nebo i osobní život zásadní?
Díky všem mým rozhodnutím jsem se dostal tam, kde jsem teď a jsem za to vděčný. Jedním z těchto rozhodnutí bylo i studium na MUNI a rozhodně toho nelituji.

Co bys vzkázal budoucím nebo současným studentům MUNI?
Z dnešních studentů mám pocit, že často studují bez konkrétního cíle a nevyužívají příležitostí, které jim škola nabízí. Nikdo jiný to za ně neudělá, musí přijmout zodpovědnost za svou budoucnost a od prvního stupně začít sbírat zkušenosti v praxi. Doporučil bych jim vzít každou příležitost, která se jim v jejich specializaci naskytne. Ať jdou drze do klubu nebo oddílu, nabídnou jim své služby zadarmo, výměnou za zkušenosti. Nic horšího než odmítnutí na vás nečeká (smích).

Jaké jsou tvé kariérní plány nebo sny?
Já osobně moc neplánuji, protože ze zkušenosti trenéra vím, že nic nedopadne tak, jak se naplánuje na papíře. Spíše si přeji, aby přicházely nové příležitosti, které se neodmítají.