Podle čeho jsi vybíral obor na vysoké škole?
V šestém ročníku studia osmiletého gymnázia jsem zjistil, že vlastně vůbec nevím, co chci v budoucnu dělat. Už v té době mě to táhlo k technickým předmětům. Ve třeťáku (septimě) se mi podařilo dostat do soutěže, ve které jsme pomocí podnikatelského simulátoru řídili virtuální firmu a snažili se dosáhnout co nejvyššího obratu. Já jsem se shodou okolností dostal do celostátního finále, které se konalo v Hewlett-Packard, což je IT firma v Praze. Když jsem do této firmy poprvé přišel, byl jsem uhranutý. Najednou jsem se ocitl v krásném open space prostředí s klimatizací, kde na sebe lidé byli milí (smích). V té době jsem si začal hledat informace o tom, co to vlastně IT je a jak funguje. Následně jsem si zkusil něco jednoduchého naprogramovat a začalo mě to bavit. Jel jsem poté i na den otevřených dveří od MUNI a na veletrh Gaudeamus. V té době jsem zvažoval, jestli chci jít na elektrotechniku nebo informatiku a na tom veletrhu mi tehdy někdo řekl „No víš, většina lidí jde prvně na informatiku, protože je to těžší, ale lepší. A když to potom failne, tak jde na elektrotechniku.“ Tak jsem si řekl dobře, prvně failnu informatiku a pak případně zkusím elektrotechniku. Informatiku jsem pak failoval tak dlouho, až jsem dostal inženýra (smích).

Dělal jsi při studiu něco navíc?
Jelikož jsem nebyl z žádné informaticky zaměřené školy a vše jsem si víceméně zkoušel sám doma, bylo pro mě studium zezačátku obrovská challenge. Studium informatiky je složité ve dvou ohledech. Zaprvé je náročné zvládnout programování a praktickou oblast studia. Zadruhé musí člověk zvládnout i teoretickou informatiku a matematiku. A já jsem měl zpočátku problém právě s tou praktickou částí. Díky tomu jsem neměl čas na další aktivity. Nicméně jsem aktivním skautem a v té době jsem skoro každý víkend trávil na různých akcích, kde jsem se podílel na chystání programu. Líbilo se mi, že jsem střídal čistě exaktní analytický svět a svět skautingu, který je víc o empatii. Ve třetím ročníku jsem ucítil, že chci někam směřovat a začal jsem si hledat téma na bakalářskou práci a s ní spojenou stáž. A tehdy jsem shodou okolností kontaktoval firmu, ve které doteď pracuji. Začali jsme spolupracovat na mé práci a v létě jsem do firmy nastoupil na stáž. Řekl bych, že práce při studiu pro mě byla obrovská motivace, protože jsem díky ní mohl zjistit, zdali mi věci, které se učím, k něčemu v praxi opravdu jsou. A když jsem se musel ve zkouškovém učit do předmětu, který mě tolik nebavil, byla pro mě práce opět hnacím motorem, protože jsem mohl dělat něco praktického. Něco, co mě baví a něco, co mi dává smysl.

Jak vypadá tvůj pracovní den?
Jsem ranní ptáče, takže kolem půl osmé bývám v práci a začínám číst maily. Víceméně odbavím všechno, co mi ten den přistane na stole. Potom si otevřu svůj to do list, kde mám zaznačeno, kde jsem minulý den skončil. Pak už je to poměrně různorodá paleta, někdy píšu dokumentaci, navrhuji, jaký problém chci vyřešit a jak ho chci vyřešit. Někdy zase programujeme, testujeme. Já osobně pracuji v experimentálním oddělení, kde vyvíjíme experimenty a zkoušíme nové věci, které hýbou IT světem. V práci mohu samozřejmě využívat i home office.

Co tě na práci baví a co si úplně neužíváš?
Co mě opravdu baví je, když se vyskytne problém a společně s kolegy vymýšlíme, jak ho vyřešit. Existuje spousta variant řešení a jelikož jsme experimentální oddělení, tak s nimi experimentujeme. Mnohdy se jedná o problémy, pro které na světě zatím neexistuje řešení. Musíme tedy číst různé vědecké články a otestovat mnoho různých cest. Nejraději mám právě proces vymýšlení různých řešení pro určitý problém, takový brainstorming. Dále mě baví i proces, kdy přecházíme z návrhu do samotného psaní zdrojového kódu. Co mě naopak nebaví je, když máme navržených několik možných cest, jak nějaký problém řešit a víme, že tři z nich jsou super, ale ještě nám chybí ověřit zbývající tři. To ověřování, kdy člověk ví, že není příliš velká šance, že zbylé řešení budou ještě lepší, si úplně neužívám. Náročné taky je, když se nad něčím zaseknu. Většinou to bývá spíše technická věc, například mi něco na mém počítači nejde udělat, i když vím, že všude jinde to funguje. To člověka naštve.

Jaké tři dovednosti v práci využíváš nejčastěji?
Zaprvé je to určitě problem solving a analytické myšlení. Softwarové inženýrství je o tom, že přijde problém, který musíme co nejlépe vyřešit a promyslet si, jak bude dané řešení fungovat. Tady přicházíme k druhé dovednosti, kterou je kritické myšlení. Musíte umět přemýšlet nad různými riziky klientského návrhu a umět je zvážit. Poslední dovedností je angličtina a komunikace. Schopnost komunikace má čím dál větší význam. Například s příchodem umělé inteligence je důležité vědět, na co se zeptat, umět dobře položit otázku a ověřit si, že mi umělá inteligence dává správné výstupy.

Co bys vzkázal těm, kteří uvažují o roli softwarového inženýra? Kdo se na tuto pozici hodí a co by měl umět?
Během prvního roku, kdy jsem nastoupil na FI, odpadlo opravdu hodně studentů. Velká část odešla, protože si dopředu pořádně neosahali, co vše informatika obnáší. Namísto toho si poslechli, co práce v IT nabízí a jaké má benefity. Často se pak stává, že studenti neví, o čem informatika opravdu je. Po nějaké době studia zjistí, že IT není pro ně a studium ukončí. Pokud tedy mohu něco doporučit, ověřte si, jestli vás to opravdu baví. Můžete si vyzkoušet základy programování pomocí různých webových aplikací. Super je například korespondenční seminář Fakulty informatiky (KSI). Je to projekt, kde si vyzkoušíte různé úkoly, které simulují první půlrok studia na FI. Rád bych ještě dodal, že studium informatiky je dobrá volba, je sice náročné, ale stojí to za to a všem, které to zajímá, tuto cestu velmi doporučuji.

V poslední době se hodně oblíbenými staly rekvalifikační kurzy v oblasti IT. Co si o nich myslíš?
Ano, rekvalifikační kurzy jsou momentálně celorepublikový fenomén. Můj osobní názor je, že rekvalifikační kurz vás nedokáže moc naučit. Kdybych měl srovnat rekvalifikační kurz a studium na FI, FI se soustředí na to, abyste pochopili svět informatiky do šířky. Abyste rozuměli tomu, jak různé koncepty v informatice fungují. To samozřejmě obsahuje i hodně matematiky, která je společným průnikem většiny konceptů v IT, ať už existujících tak i těch, co teprve vznikají. FI má tedy tu výhodu, že vás dobře připraví i na nové trendy a technologie, které v budoucnu přijdou. Na FI vás dobře naučí přizpůsobit se změnám. S tímto mindsetem pak do IT světa vstupujete a to je velká výhoda. Když pak studium na FI srovnám s rekvalifikačním kurzem, který je na několik měsíců, jednoduše se to za tu dobu nedá všechno stihnout. Naučíte se sice konkrétní dílčí věci, ale neporozumíte IT světu do šířky. Zároveň, s příchodem umělé inteligence už není nutné přijímat tolik juniorních zaměstnanců, protože spoustu věcí zvládne sama umělá inteligence. Pokud se tedy nějaká juniorní pozice otevře, počet zájemců je opravdu velký a je z čeho vybírat. Dostat se na takovou pozici po absolvování FI je rozhodně jednodušší. Zároveň se v rámci studia můžete dostat na různé stáže, což je samo o sobě velkou výhodou.

Jak se tvoje práce změnila od příchodu umělé inteligence?
Mně osobně často pomáhá AI typu LLM s úpravou e-mailů do formální podoby. Umělá inteligence však může být nápomocná i při vývoji softwaru – usnadňuje práci nejen samotnému vývojáři při psaní kódu, ale také našim uživatelům. Náš produkt totiž není jednoduchý, a právě AI může klientům pomoci lépe porozumět jeho funkcím. Je však nezbytné výstupy AI pečlivě kontrolovat, odstraňovat drobné nepřesnosti a přistupovat k nim kriticky. AI je totiž jako oheň – výborný sluha, ale špatný pán.