Podle čeho jsi vybírala obory na vysoké škole?   
Vybírám vždy velmi pečlivě, takže to byl dlouhý proces. Popravdě hodně dlouhý (smích). Procházela jsem dost systematicky nabídku vysokých škol. Hledala si recenze, statistiky a navštívila Dny otevřených dveří. Šlo mi hodně o kvalitu studia i budoucí uplatnění. Zvažovala jsem ale i další věci jako třeba vzdálenost od místa bydliště. Masarykova univerzita mi pak ve srovnání s ostatními vysokými školami vycházela jako nejlepší volba. Taky jsem si říkala, že bych tam mohla být obklopena skvělými lidmi, a to se stalo.  
Studium to ovšem bylo hodně náročné. A to nejen proto, že jsem kombinovala 3 obory a různé stáže, brigády a praxe. Psychologie na FSS je hodně vědecká, což s sebou nese vysoké nároky kladené na studenty.  Zároveň jsem tak nějak tušila, že potřebuji pestrost. Ráda se specializuji, ale baví mě mít mnohem širší kontext a přemýšlet nad věcmi z různých úhlů pohledu. A tohle Masarykova univerzita nabízela. Možnost nejen kombinace oborů, ale také možnost zapsat si předměty klidně i z jiného studijního oboru na jiné fakultě. Ostatně tak jsem se seznámila se svým manželem. Oba jsme se zapsali na předmět pod přírodovědeckou fakultou, aniž bychom ji já nebo on studovali. Takže nejlepší životní volba (smích).  

Jak popisuješ potřebu pestrosti, dává smysl, že jsi nakonec vystudovala tři obory – psychologii, žurnalistiku a ekonomii. Proč právě tyto tři?   
Zpětně bych řekla, že každé cílilo na nějaký můj silný zájem. Dohromady mi to dávalo smysl, protože jsem se mohla vydat různými kariérními směry.  
Psychologii jsem si vybrala, protože mě odjakživa zajímal nejvíce člověk. A to ve všech školních předmětech. Když se to netýkalo lidí, tak mě to zas až tak nebavilo. Taky jsem hltala životopisy, kamarádkám na základce dávala různé dotazníky – tehdy teda z Bravo Girl a Top dívky (smích). Zajímalo mě, proč lidé přemýšlí určitým způsobem a psychologii jsem šla studovat s tím, že mě prostě baví a zajímá. Jako povolání jsem ji začala vnímat až v průběhu studia na VŠ. Tehdy byla naprosto jiná situace. Studenti starších ročníků nás tenkrát varovali, že je dost pravděpodobné, že se načekáme třeba i pár let na práci v oboru. Srovnejte si to s dnešní situací, kdy poptávka po psycholozích výrazně převyšuje nabídku.   
Žurnalistika mi přišla jako praktická volba. Milovala jsem čtení, psaní a ráda jsem potkávala zajímavé lidi. Snila jsem i o kariéře spisovatelky, což se mi tak trochu splnilo. V jednadvaceti mi vyšla první kniha – fantasy romance.  A ekonomie mi seděla z toho důvodu, že mě bavila čísla, zajímalo mě, co hýbe společností a do budoucna jsem přemýšlela nad založením vlastní firmy. Taky bylo fajn, že jsem najednou při sledování televizních zpráv víc rozuměla ekonomickým důsledkům jednotlivých politických rozhodnutí.   

Dělala jsi při studiu něco navíc?    
Toho bylo. Když jsem to pak sepisovala do životopisu, tak mi z jedné firmy odepsali, že to není možné (smích). 
Kromě běžné brigády v obchodě bych zmínila stáže a praxe v oblasti PR, HR a psychologie. Během nich jsem hodně oceňovala pestrost, možnost učit se od zkušenějších a setkávání se s podobně naladěnými lidmi. Hodně mě to bavilo na Kariérním centru Masarykovy univerzity, dělala jsem ale taky pozorovatele při výběrových řízeních, vzdělávala studenty, vytvářela teambuildingové akce.   
V rámci psychologie jsem absolvovala praxe v různých státních institucích, poradnách, nemocnicích. Udělala jsem si také kurz na Psychologa ve zdravotnictví, jehož náplní byly praxe například v Dětské a Úrazové nemocnici v Brně nebo v Psychiatrické nemocnici v Kroměříži, kde velmi oceňuji skvělý přístup ke studentům.  
Zkušenosti jsem sbírala také v novinách, podílela se na různých PR aktivitách a psala PR články. Také jsem absolvovala pracovní stáž v Hotelu Hilton v Londýně na HR oddělení, což byla asi jedna z mých nejhezčích vysokoškolských zkušeností a velmi mi pomohla zlepšit mluvenou angličtinu.   
Zároveň ale musím říct, že to má vždycky i svou druhou stranu. Třeba kamarádka dodneška nemůže zapomenout na to, jak jsem měla diář rozplánovaný po patnácti minutách od 8:00 do 23:00 - každý den. Tohle tempo by pro mě dnes bylo neudržitelné. Zpětně nechápu, že jsem to přežila.   

Jaká je náplň tvé práce?  
Dnes se věnuji především psychologii, ale využívám i znalostí z ekonomky a žurnalistiky. Největší část mé práce tvoří poradenství, terapie, koučování, diagnostika, psaní zpráv, lektorská činnost a (bohužel) také administrativa a e-maily. Hodně času také věnuji sebe vzdělávání, protože mě fakt baví a chci poskytovat klientům opravdu kvalitní služby. Neustále chodím za manželem a kamarádkamas tím, na jaké kurzy jsem se přihlásila, co jsem přečetla a co ještě chci nastudovat. Dle potřeby také využívám supervizi odborníků a intervizi s kolegy. Čas od času vytvořím nový kurz, nebo se ke mně dostane nabídka na psaní.  

Jak vypadá tvůj průměrný pracovní den?  
Musím říct, že vzhledem k soukromé praxi a dalším závazkům u mě průměrný pracovní den neexistuje. Ale je to má volba. Potřebuji pestrost. Dokážu si představit, že jiní psychologové by průměrný pracovní den popsali snadno.   
Většinou svou práci rozděluji na dny. Pondělí a úterý se věnuji svému vzdělávání, psaní článků a vylepšování služeb pro klienty. Ve středu a čtvrtek mívám klienty na koučink, poradenství a terapie. Pátky mám na administrativu a školení. Mezitím řeším e-maily, přípravy na sezení, supervize, tvorbu materiálů či příležitostně další konzultace. 
V loňském roce jsem ale třeba pondělky a úterky dělala mnohem více diagnostiku – například ADHD, úzkostných poruch, deprese, ale potřebovala jsem zvolnit a mít čas na sebe a své vzdělávání.  
V hlavě taky nosím nápady na vytvoření webinářů, online kurzů a e-booků. Vymýšlení a tvoření je pro mě totiž odpočinková činnost, na kterou se fakt těším. Ale uvidím, kdy se k nim dostanu. Konec konců letos si chci fakt odpočinout.  

Co tě na práci baví a co ne?   
Musím říct, že mám štěstí na skvělou klientelu, za kterou jsem moc vděčná. Takže mě baví a naplňuje práce přímo s klienty. Výhodou práce psychologa je smysluplnost a přesah, můžete vidět pozitivní změny u svých klientů. I když to hodně souvisí i s mým terapeutickým výcvikem zaměřeným na řešení.   
Baví mě psaní i vedení kurzů. Umím jít hodně do šířky, ale i téma zúžit a ušít na míru dle potřeb účastníků. Často se přizpůsobuji očekávání a znalostem skupiny, což je takové milé improvizování. Nedávno se mi stalo, že jsem v průběhu školení na univerzitě zjistila, že studenti mají zájem o úplně jiné téma, takže jsem jen rychle prosvištěla základ, a pak se rozhodla věnovat jim a tomu, co je zajímá. Dost to ocenili. 
A co mě nebaví? Administrativa, e-maily, posouvání termínů. Proto se teď chci víc zaměřit na automatizaci… No, fér je asi říct, že manžel bude spíš ten, kdo se zaměří na automatizaci v této oblasti (smích). Já jen přijdu s nápadem a podobou. Doufám (smích).    

Jaké 3 dovednosti v práci využíváš nejčastěji?  
Komunikační dovednosti a s tím spojené vedení rozhovorů po procesní stránce, reflexi a sebereflexi, diagnostiku. To jsou ty tři hlavní. A pak bych doplnila učení se novým věcem, kritické myšlení, psaní a schopnost organizace práce.   

Co bys vzkázala těm, kteří uvažují do budoucna o soukromé psychologické praxi? Co je dobré umět a kdo se na pozici hodí?
Myslím, že zkušenosti mohou být dost rozdílné. Je fér říct, že každý se může specializovat i na jinou klientelu či oblast. Ale za mě to chce odborné znalosti, reflexi a sebereflexi, schopnost vést sám sebe – kdo čeká, že přijdou nějaké pokyny, nebo se něco samo udělá, tak narazí. Důležité je mít i upřímný zájem o druhé lidi a o to, aby jim bylo lépe, protože tohle se prostě pozná. A klienti to vycítí. I díky tomu si o svých klientech hodně věcí pamatuji – i třeba to, co mi řekli dvacet sezení nazpět.   

A co je podle tebe důležité přímo v soukromé praxi?    
Pokud se bavíme přímo o soukromé psychologické praxi, tak studium psychologie a ideálně absolvovaný komplexní psychoterapeutický výcvik. Dále jsou tu znalosti kolem živnosti, sledování aktualit. A kontinuální sebevzdělávání se. I když to není vždy pravidlem – chápu, že ne každý psycholog má motor nastavený na neustálé vzdělávání se.
Taky to chce mít komunitu kamarádů ale i síť bývalých kolegů a odborníků, protože práce psychologa v soukromé praxi může být sice dost svobodná, ale i osamělá. A někdy je zapotřebí kromě zodpovědnosti i schopnost snést nejistotu.   

Jaká byla pro tebe největší výzva při budování vlastní praxe?  
Možná to tak vzhledem k tomuto rozhovoru nevypadá, ale propagace (smích). Prakticky nejsem aktivní na sociálních sítích, i když je to i mezi psychology dost trendy. Vím, že mě to může brzdit v rozšiřování pracovního portfolia, takže na tom chci zapracovat.   
Jen to mám prostě v hlavě tak, že kvalita se pozná a lidé si ji najdou. Pokud si vybírám odborníka, tak si dělám opravdu důkladnou rešerši a nespoléhám jen na efekt nebo na to, že je někde první v pořadí. Ale zároveň vím, že to tak nemají všichni a že je důležité být vidět. Takže to je něco, co teď nosím v hlavě a co by chtělo přesunout i do reality.  

Využíváš ve své současné praxi poznatky a dovednosti z ostatních oborů, které jsi studovala?  
Řekla bych, že ano. Psychologie je samozřejmě top a moje srdcová záležitost, kde jsem sbírala nejvíc odborných znalostí. Navíc studium psychologie na FSS hodně rozvíjí kritické myšlení, takže o všech informacích hodně přemýšlím a dívám se na ně z různých pohledů. Ze žurnalistiky se mi hodí schopnost psaní, vyjadřování myšlenek a komunikace. Také tě celkem zbaví ostychu, když musíš jít za deseti cizími lidmi, abys od nich dostala odpověď na otázku v anketě, a pak je ještě musíš přemluvit na pořízení fotografie do novin. A ekonomie se mi hodí kvůli znalosti čísel, chápání trhu, firemního prostředí, což mi spolu s předchozí prací na HR, kde jsem vedla vzdělávání, pomáhá v rámci firemních školení a byznys koučinku.