Podle čeho jsi vybíral obor na vysoké škole?  
Moje máma vystudovala speciální pedagogiku a celý život pracuje ve školství – nejdříve jako učitelka mateřské školy, základní školy a nyní už více než 20 let jako ředitelka. 
To mě určitě inspirovalo k výběru pedagogického lycea. Po maturitě jsem chtěl v pedagogickém tématu pokračovat a hlásil jsem se na speciální pedagogiku a učitelství pro 1. stupeň základní školy na Masarykovu univerzitu. Studovat jsem začal oba obory, ale dokončil jsem jen speciální pedagogiku v kombinované formě. Druhý obor jsem nedokončil z důvodu názorových rozdílů mezi mnou a jednou z vyučujících ohledně důležitosti jejího předmětu. 

Jak jsi vnímal náročnost studia na Pedagogické fakultě? 
Škola se zvládnout dala i přesto, že jsem nebyl student ponořený pouze do knih. Studoval jsem dva obory, podnikal a zhruba 20 hodin týdně pracoval jako asistent pedagoga. Bylo toho docela dost a často ve spěchu, ale díky všem těmto aktivitám jsem zjistil, co chci dělat a vyprofiloval se.  

Na základní škole, kde jsi už od prváku na vysoké pracoval jako asistent pedagoga, působíš dodnes. Jakými rolemi sis zde prošel? 
Ano, to je pravda, na Základní škola Gajdošova v Brně pracuji už 14 let. Jak jsi zmínila, začínal jsem zde jako asistent pedagoga a následně jako vychovatel. V roce 2016 vstoupila v platnost tzv. inkluzivní novela školského zákona, což znamenalo, že školy dostávaly prostředky na podporu žáků se speciálními vzdělávacími potřebami přímo a inkluze se stala součástí oficiální školské politiky.  
V návaznosti na tuto novelu jsem dostal příležitost stát se koordinátorem inkluze a vedoucím speciálním pedagogem a převzal jsem také odpovědnost za školní poradenské pracoviště. Z původních deseti zaměstnanců jsem postupně vybudoval tuto aktuální zrůdnost (smích). Všechny pozice, kterými jsem si během těchto let prošel, se navzájem hezky doplňují. Nemám tak pouze manažerské kompetence, ale díky svému vzdělání a praxi rozumím problémům v širším kontextu.  

Jak velký tým nyní vedeš? 
Pod sebou mám zhruba 60 zaměstnanců rozdělených do tří týmů. V těchto týmech je 12 pracovníků školního poradenského pracoviště (psycholog, sociální pedagog, metodik prevence...), 40 asistentů pedagoga a osm speciálních pedagogů. Nejsem na to ale sám, s koordinací asistentů a speciálních pedagogů mi pomáhají dvě velmi schopné vedoucí pracovnice a v poradenském pracovišti jsem spíše jeho součástí, než že bych se cítil, že jej vedu.  

Jakým činnostem se jako zástupce ředitele pro inkluzivní vzdělávání a vedoucí školního poradenského pracoviště věnuješ?
Do práce chodím brzy ráno, abych si v klidu, než začne šrumec, vyřídil všechny emaily a resty. 
Ve škole mám na starost nastavování inkluze komplexně od A do Z – od personální podpory přes hledání řešení v oblasti inkluzivního vzdělávání až po metodické vedení všech pracovníků, za které nesu odpovědnost. Zároveň koordinuji a spolupracuji při průběhu řešení jednotlivých témat, obtíží a konkrétních kroků. 
Hodně času trávím také na poradách a schůzkami. Vzhledem k velikosti týmu se z velké části věnuji personalistice – inzeráty, pohovory, změny smluv, nastavení osobáků nebo onboarding nových zaměstnanců. Podílím se i na tvorbě rozvrhů pracovních dob zaměstnanců v mém týmu. Těch proměnných, které do plánování vstupují, je strašně moc. Osobní a rodinné možnosti zaměstnanců, rozvrhové možnosti asistentů, kteří často ještě studují na vysoké škole, nová doporučení školských poradenských zařízení, ale také odchody na mateřské, výpovědi nebo nemocenské. Není měsíc, kdy bych někoho nehledal. 

Jaké tři dovednosti v práci využíváš nejčastěji?  
Určitě time management, který jsem si hodně osvojil právě na vysoké a efektivně ho využívám dodnes. Pak určitě krizovou komunikaci, krizový management a komunikační schopnosti.    

Jaké vidíš konkrétní pozitivní dopady inkluze? 
Vnímám se jako popularizátor inkluze, ale zároveň je důležité říct, že i inkluze má své limity. Dobrý popularizátor, který je zároveň manažersky schopný, musí znát její hranice, jinak hrozí, že lidé, kteří inkluzi v praxi realizují, vyhoří. 
Školy jsou vázané spádovostí a nemohou fungovat jako výběrové instituce, zároveň ale není ani cesta proměnit běžnou školu ve speciálku. Smysluplné řešení je někde uprostřed.  
Za největší pozitivum považuji variabilitu. Škola si může sama nastavit systém podpory podle svých možností. Pokud má dobré vedení a funkční management, dokáže zajistit finance, obsadit klíčové pozice schopnými lidmi a vytvořit prostředí, ve kterém učitelé inkluzi zvládají a vědí, na koho se obrátit, když už je toho na ně moc. To je jediný lék na inkluzi, protože bojovat proti ní není cesta.  

Co tě na práci ve školství baví? 
Baví mě výzvy. To, co spoustu učitelů dneska spíš odrazuje, mě naopak přitahuje. Naplňuje mě, když můžu pomoct kolegům řešit náročné situace, hlavně při složitých jednáních s rodiči nebo problémovými žáky. Právě dovednosti jako jsou krizový management nebo krizová komunikace jsou moje hobby, které rád dál rozvíjím pomocí praxe a kurzů. Myslím, že to je má přidaná hodnota pro kolektiv.