Podle čeho jsi vybíral obor na vysoké škole? 
Na gymplu v Hodoníně mě vždycky bavila biologie a chemie, proto jsem si podal přihlášky na několik lékařských fakult. Bohužel jsem ale děsně nešikovnej na čísla, takže jsem pohořel na fyzice, která byla součástí přijímacích zkoušek. Mimo medicínu jsem se hlásil i na učitelství biologie a chemie, ale moje máma, která sama učí, mi řekla, že mě vydědí, pokud se vydám touto cestou – takže jsem tuto možnost nakonec pustil z hlavy (smích).  
Poslední přihlášku jsem si podal na obor buněčná a molekulární diagnostika na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity, protože v té době mě hodně bavil seriál Kriminálka Las Vegas a chtěl jsem se věnovat forenzním metodám (smích). Toto studium mělo kromě genetické diagnostiky pokrývat i oblast související s forenzní vědou, ale ve skutečnosti tomu tak moc nebylo. Navíc obor neměl magisterské pokračování, proto jsem po bakaláři přešel na sylabem velmi podobný program molekulární biologie a genetika.  

Jaké události tě nasměrovaly k vědě? 
Hned v prvním semestru jsem měl přednášky a praktika z rostlinných explantátů. Tento předmět mě hodně zaujal, ale po prvních praktikách jsem si všimnul, že laboratoře nejsou připravené, jak by měly (nebyla nachystaná sterilní média, chyběly naplněné špičky...). Z vyučující vypadlo, že má na několik měsíců nemocnou laborantku a nemá čas na přípravu. Já se jí tehdy zeptal, jestli by nepotřebovala pomoct, a tak jsem dostal svou první pracovní dohodu na univerzitě (smích). Následně si mě v laboratoři všimla mladá doktorandka, která tehdy také používala techniky rostlinných explantátů, nesmírně mravenčí práci při výzkumu rostlinných hormonů, a potřebovala pomocníka. Poté, co dokončila doktorát, jsem u ní psal bakalářku i diplomku a začal jsem tak zkoumat rostlinné hormony. 

Jaký jsi byl student?  
Byl jsem nadšený mladý student, který trávil celé dny v laboratořích – věda mě naplňovala a bavila. V laboratoři jsem trávil skoro celé léto, jinak jsem jezdil jako zdravotník na dětské tábory. Během studia jsem se seznámil s lidmi kolem spolku Biomania, který kromě pořádání studentských párty organizoval také studentské vědecké konference. Ty byly na studentskou konferenci překvapivě velmi kvalitní – jak z hlediska výběru přednášejících, tak i po stránce odborného obsahu a organizace. Přednášení tam mi moc pomohlo v mé další kariéře. 

Doktorát máš z Institutu vědy a techniky Rakouska. Jak jsi se dostal k této příležitosti? 
Právě jako student Masarykovy univerzity jsem měl možnost zúčastnit se konference Biomania, jejímž předsedajícím byl profesor Jiří Friml – jeden z nejvýznamnějších současných českých a mezinárodně uznávaných odborníků v oblasti buněčné a molekulární biologie rostlin. V té době dělal výzkum v belgickém Gentu a já se ho zeptal, jestli náhodou nehledá doktoranda a on mi řekl, že jo, ať přijedu. Když jsem se mu po roce ozval, sice na mě totálně zapomněl (smích), ale řekl mi, že v Gentu bude už jen chvíli, protože dostal pozici na nově vznikajícím Institutu vědy a techniky Rakouska a bude se stěhovat tam. Na sedm měsíců jsem se tedy přestěhoval do Gentu, a poté pana profesora následoval do Rakouska. Bylo to jedno z mých nejšílenějších období. Nikdy předtím jsem nebyl v zahraničí a neuměl jsem anglicky.  

Bylo pro tebe jednoduché najít si práci v oboru? 
Doktorát je pro mě vrcholem mého vědeckého života. Asi trochu překvapivě jsem se po něm nerozhodl pokračovat v akademické kariéře, ani zůstávat v zahraničí, ale chtěl jsem zpátky domů. Hodně doktorandů to možná zná, poslední rok je velmi vypjatý dokončováním disertace, článků apod., už jsem cítil, že nic nového nepřinesu. Hledal jsem teda pozici mimo akademii a nebudu studentům nalhávat, nebylo to jednoduché. Většinou se naše představy slušně míjely, navštívil jsem plno pohovorů. Zjistil jsem třeba, že nemám žádný certifikát ze znalosti angličtiny, a to jsem žil skoro pět let v anglofonním prostředí mezinárodních ústavů. Naštěstí mi třeba státní instituce uznaly moji maturitu z angličtiny (smích). Nakonec jsem nastoupil do brněnské firmy, což byla velká změna, protože přinesla směs pozitivních a negativních zážitků, ale myslím, že ty pozitivní vyhrávají. Ono hledat práci v tak specializovaném oboru, třeba biologii, není úplně snadné. I třeba mou současnou práci jsem hledal poměrně dlouho, s mými zkušenostmi už tolik nabídek není. Třeba právníci to mají jednodušší – mohou pracovat prakticky kdekoliv. Biolog ale, až na výjimky, potřebuje pracovat ve velkém městě a třeba, když pracuje ve firmě, tak ta musí mít za sebou investora, který pokryje náklady na výzkum. V Česku jsou vlastně jen dvě až tři větší firmy v oboru – a ve dvou z nich už jsem byl (smích). 

Pověz nám něco více o společnosti, kde nyní pracuješ jako Head of Alliance Management. 
Pracuji pro startup CasInvent Pharma, který vznikl synergií dvou velice dobrých nápadů a dvou velice dobrých výzkumných skupin. První z nich je tým profesora Vítězslava Bryji z Přírodovědecké fakulty, který vede excelentní výzkum velmi slibného terapeutického cíle pro léčbu rakoviny, kasein kinázy 1 (CK1). Druhou skupinu vede docent Kamil Paruch, organický chemik, odborník na medicinální chemii ze stejné fakulty, jehož tým vytvořil knihovnu látek – konkrétně inhibitorů této kasein kinázy 1. Po několikaleté spolupráci tak v roce 2020 vznikl spin-off Masarykovy univerzity ve spolupráci s druhým zakladatelem – inkubátorem i&i Prague. 

Na čem konkrétně pracujete? 
Naším cílem je vývoj nových terapeutických možností pro nádory, které jsou rezistentní na běžnou léčbu – jedná se zejména o akutní myeloidní leukémii, nádory slinivky, prsu, melanom nebo rakovinu prostaty. 
V praxi to znamená, že postupným testováním selektujeme kandidátní molekuly, jejichž biologickou aktivitu testujeme nejdříve in vitro a následně in vivo a posuzujeme jejich účinnost a bezpečnost. Takto jsme vyselektovali několik slibných skupin látek a v současnosti pracujeme s tzv. kandidátní molekulou. Jsme asi jediní na světě, jejichž molekula dokáže současně inhibovat všechny tři terapeuticky významné izoformy kasein kinázy 1 a zároveň je naše molekula tak specifická, že necílí na jiné kinázy. Naše řešení podle nás vykazuje velmi vysoký potenciál, provádíme další testování a na základě těchto preklinických dat se můžeme posunout do klinické fáze. Pokud seženeme investora… 

Jaká je tvoje úloha v tomto startupu? Jaké tři dovednosti v práci využíváš nejčastěji? 
Za prvé je to data mining, kdy se z určitého souboru například vědecké literatury snažím získat co největší množství dat. Potom následuje fáze analýzy, kdy zjišťuji, co v těch datech skutečně je. Třetím krokem je pak syntéza – tedy spojení informací do konkrétního výstupu, jako je třeba zpráva nebo prezentace. To by měla být moje hlavní náplň, ale ve skutečnosti je práce ve startupu o všem, co je zrovna potřeba. Ať již jde o přípravu grantů, dále se snažím proniknout do registračních procesů při schvalování léčiv, dělám business development a komunikuji s investory, aby pochopili, co děláme a chtěli nám poskytnout finanční prostředky... Po letech ve velké firmě je to úplně jiný svět. Teď jsme na to tři full-time employees a hrneme celý projekt před sebou. Je to hustý (smích). 

Jak si můžeme představit tvůj pracovní den? 
Můj den je hodně ovlivněný tím, že pracuji ve startupu. Od doktorátu je to moje třetí práce a každá zkušenost byla totálně jiná. Předtím jsem pracoval ve velké nadnárodní firmě, kde se hlídala docházka, tabulky, výkazy… Teď mám od zaměstnavatele volnost, ale zároveň odpovědnost za to, že úkol dotáhnu do konce. Ale kdybych měl být konkrétní, můj dnešní den začal tak, že jsem si dal malou snídani, sedl na kolo a ujel 20 kilometrů, dojel zpátky domů, dal si sprchu a načetl si pracovní dokumenty, udělal si kafe, zpracoval část úkolů a teď s tebou dělám rozhovor. Pak si dám oběd, a ještě jedno kafe, budu opět pracovat a přemýšlím, že vyjedu na kole ještě jednou, protože je dneska nádherně (smích). Řekl bych, že mě „mobilní meditace“ na kole pomáhá vyčistit si hlavu a pracovat efektivněji. Žiju si tak trochu svůj sen, protože mám možnost si den flexibilně plánovat. Na druhou stranu spolupracujeme se zahraničími poradci a firmami, které pro nás zajišťují výzkum, a protože jsou to americké společnosti, máme cally v 18:00 českého času. Často pak pracuji v noci. 
Za tuto svobodu zároveň platím určitou nejistotou, protože prostředí ve start-upu je velice dynamické a jako každý startup můžeme ze dne na den skončit.  

Nebojíš se toho? 
Záleží na načasování. Kdysi jsem odmítl pozici v jednom startupu v Praze, protože se mi měly narodit děti a měl jsem strach. Teď je z něho neuvěřitelně úspěšná obří firma s 200 zaměstnanci. Ale nemusí se to vždy povést. Moje kamarádka pracovala ve startupu v Rakousku – jednoho dne byla povýšena a hned následující den dostala výpověď. Když má člověk závazky vůči rodině, může být startup riskantní volba. Na druhou stranu, právě v těchto prostředích platí high risk= high gain.

Je děsivé, kolik i mladých lidí onemocní rakovinou. Myslíš, že jsme jako společnost blízko vyvinutí nějakého univerzálního léku?
Rakovina je v podstatě biologický proces, který se zvrhne. Všechno probíhá naprosto v pohodě až na regulační funkci, která by měla buňkám říkat: „Už se moc neděl, už to přeháníš”. Univerzální lék, to nevím, ale možností rozhodně přibylo a plno nádorů se dá léčit. Kdysi mi kamarád, laboratorní technik na ústavu v Rakousku řekl, že volání po univerzálních věcech je jak kachna. Kachna umí plavat, umí létat, umí chodit. Ale umí nejlépe plavat? Umí nejlépe chodit? Umí nejlépe létat? Vůbec ne! A takhle vypadají univerzální řešení, jako kachna. A chceš kachnu? Nechceš.