Podle čeho sis vybíral obor na vysoké škole?
Pravda je, že když jsem byl na střední škole, připravoval jsem se původně od prváku na nukleární fyziku. Měl jsem na to speciální přípravu, dokonce jsem byl v Praze na výletě k nukleárnímu reaktoru, a to byla tehdy velká věc. Když se pak podávaly přihlášky, všechny holky z naší třídy chtěly na práva. Takže v den podávání přihlášek jsem prostě změnil zaměření z nukleární fyziky na práva a skončil na nich (smích). Mimochodem, nakonec to dopadlo tak, že jsem byl na právech na Masaryčce jediný a všechny holky šly jinam (smích).  A Brno jsem zvolil jednoduše proto, že jsem Moravák, a taky byla tehdy právnická fakulta na MUNI v žebříčku práv číslo jedna.   

Zvažoval jsi někdy v průběhu studia, že bys obor změnil?
Já jsem dvakrát začínal ekonomku a v obou případech jsem zjistil, že mě to vůbec nebaví. Byly tam předměty, které mi absolutně nedávaly smysl, takže jsem to ukončil v prvním semestru. A tím, že jsem vlastně nevěděl, jak potom ty povolání vypadají v praxi, jsem o změně ani neuvažoval. Člověk má sice obecnou představu o tom, co obnáší práce psychologa, učitele či ekonoma, ale o reálných detailech, jako je denní náplň nebo finanční ohodnocení, jsem neměl ani ponětí. A tím, že jsem paličák, tak jsem ty práva musel dokončit (smích). Taky mi dávaly větší smysl než ekonomka, a navíc byly velmi prestižní, protože dostat se na ně bylo v té době skutečně náročné.  

Dělal jsi při studiu něco navíc?  
Prakticky úplně všechno, co se dá (smích). Z Masaryčky jsem vlastně odkráčel s cenou rektora za nejlepšího magisterského studenta. A to jsem určitě nedostal za známky, ty jsem měl průměrné, dokonce jsem ani nedosáhl na červený diplom. Ale dělal jsem spoustu věcí, protože mě to bavilo. Jezdil jsem po mezinárodních soutěžích a konferencích, absolvoval letní školy, chodil na stáže v oboru.Vedle toho jsem založil právnický blog, napsal spoustu článků a spoluautoroval knížku. Jel jsem na Erasmus, jelikož předtím jsem na tom s jazyky byl hodně špatně. Jazykově mi Erasmus dal hodně, a taky jsem získal spoustu přátel všude možně po světě, což mi otevřelo obzory.    

Kterou z těch zkušeností bys mohl studentům doporučit?
Studentům bych doporučil hlavně cestovat. Mně osobně hrozně pomohlo, že jsem absolvoval spoustu letních programů po celém světě. Potkal jsem díky nim spoustu úžasných lidí, se kterými jsem v kontaktu dodnes. Velkou výhodou tehdy bylo, že Masarykova univerzita nabízela nepřeberné množství stipendií, díky kterým šlo vyrazit do zahraničí téměř zadarmo. Bylo ale až s podivem, jak málo studentů o těchto možnostech vědělo – v podstatě stačilo podat žádost a peníze jste dostali skoro automaticky, protože o ně nikdo jiný nežádal.  

Kde jsi byl na Erasmu?   
To byla taky docela vtipná situace (smích). O Erasmu jsem se dozvěděl od své tehdejší dobré kamarádky v poledne v den podávání přihlášek. A protože jsem hodně ambiciózní a jdu do všeho na maximum, vybral jsem si tři nejvíc “sexy” univerzity, které právnická fakulta nabízela (smích). Myslím, že to byl Rotterdam, jedna škola v Británii a v Belgii. Jenže domů jsem se vrátil až o půl jedenácté večer a o půlnoci se to mělo odevzdávat, takže jsem měl asi hodinu a půl na sepsání všech dokumentů. Tím pádem ty podklady nebyly úplně kvalitní a na žádnou z těch lokalit mě nevzali. Nabídli mi ale Polsko, Białystok, o kterém jsem předtím neměl ani ponětí. Zrovna jsem si to podával ve čtvrtém ročníku, kdy byly na škole samé předměty, které mě absolutně nezajímaly, takže jsem radši odjel do Polska. Tam jsem mohl studovat věci, které mě zajímaly mnohem víc, a bylo to fakt úžasné. Navíc jsem odtamtud mohl cestovat za dalšími kamarády na Erasmu, třeba do Finska, Švédska a všude možně dál.  

Jaká je náplň tvé práce?  
Moje práce bude asi nejblíž klasickému podnikání, protože vlastním v tuhle chvíli firmu, která se jmenuje European Centre for Career Education. Stavíme v ní vzdělávací programy, které mají studentům ukázat, jak bude vypadat jejich svět poté, co nastoupí do praxe, jakými všemi směry můžou jít. Máme nějakých 800 firem, které nám pomáhají s přednáškami, stážemi, praktickými case studies apod. A k tomu po světě 80 univerzit, které nám posílají svoje studenty. Můj den tedy vypadá jako běžný den podnikatele, to znamená minimum hluboké práce a spousta schůzek, vyjednávání, řešení problémů, telefonátů a emailů. Dělám to, co většina majitelů firmy, neziskovek a dalších lidi, kteří zastupují nějakou entitu, která aktivně funguje.  

Jaká byla tvoje prvotní myšlenka, která stála za zrodem firmy?   
Ta myšlenka byla naprosto jednoduchá. Když jsem dokončil Masarykovu univerzitu, měl jsem pocit, že jen asi 10 % času jsem využil produktivně. To znamená, že zhruba 90 % času, který jsem strávil na univerzitě, jsem si sice možná užil, ale byly to vlastně naprosto neproduktivní informace, které člověk v praxi nepoužívá. A to mi přišlo jako strašná škoda. Nepřemýšlel jsem ale hned nad založením firmy. Šel jsem relativně standartní cestou, takže advokacie ve velkých mezinárodních prestižních kancelářích. Do toho jsem byl v OSN za Českou republiku na UNCITRALu, to je taková velká komise, která tvoří mezinárodní právo. Navíc jsem ve volném čase pořád psal a dělal si Ph.D.
Zlom přišel po roce stráveném v Číně, kde mě jedna z tamních univerzit požádala o vytvoření praktického vzdělávacího programu. Ten měl studentům pomoci pochopit, co je po škole v praxi skutečně čeká. V tu chvíli jsem začal budovat přesně to, co mně samotnému o pár let dříve velmi chybělo. Takže mě to k založení firmy dovedlo naprosto přirozeně. Protože když přijde někdo, kdo se vás zeptá, jestli byste byl schopný něco takového postavit, a zároveň vás ujistí, že se vůbec nemusíte bát o dostatek studentů, byl bych blázen, kdybych se do toho nepustil.  Navíc, když mi to rezonuje s mojí vlastní vizí a trochou frustrace po dokončení školy. 

Jak moc bylo pro tebe obtížné celou tu firmu vybudovat?   
Bylo to pro mě de facto jednoduché. Tím, že jsem byl aktivní už na vysoké škole, věděl jsem přesně, co stavím a jak by to mělo vypadat – byl to problém, který mi byl blízký. Zásadní byly také vztahy, které jsem měl vybudované s advokátními kancelářemi a velkými korporáty, zkrátka s těmi klíčovými stakeholdery, které jsem pro realizaci myšlenky potřeboval. Bez jedné z těchto věcí by to bylo výrazně těžší. Kdybych nevěděl, co přesně stavět, trvalo by vymyšlení produktu strašně dlouho. A kdybych neměl vztahy založené na dlouhodobé důvěře, nikdy bych to nedokázal dotáhnout do konce. U mě se sešlo obojí, a proto to bylo naprosto přirozené. Takhle vzniká víceméně jakákoliv firma – člověk musí mít vizi a schopnost ji zhmotnit a dotáhnout.  

Co tě na práci baví?  
Baví mě ta obrovská svoboda, to, že nemám nad sebou nikoho, kdo by mi říkal, co mám dělat. Myslím si, že každý podnikatel podniká hlavně proto, že mu to dává možnost dělat si věci po svém. Samozřejmě když to udělá špatně, zkrachuje a má velký problém. Pokud ale odvádí práci dobře, firmě se většinou daří. Já už si sám sebe v tuhle chvíli nedokážu představit v rámci nějaké instituce, která má pyramidovou strukturu, protože se mi dobře funguje v partnerstvích. Tam je to postavení více méně rovné a diskuse jsou produktivní, není to jenom o tom, že vám někdo diktuje, co se teď bude dít.   

Co tě na ní naopak nebaví?  
Věřím, že pokud člověk u něčeho vydrží, ty těžší věci se postupně stanou přirozenou součástí jeho života a naučí se s nimi pracovat. Pro podnikání je typické obrovské množství stresu, jelikož s ním přichází i obrovská zodpovědnost. Kdyby se firmě nedařilo, tak to není jen o tom, že ztratíte svůj dům a nebudete schopní živit rodinu, ale taky o tom, že vaši zaměstnanci budou najednou bez práce. Je to zkrátka tlak ze spousty různých stran.   
Pokud se někdo bojí rozhodování a necítí se komfortně v problematických diskusích, není podnikání nejspíš úplně pro něj. Jako majitel firmy řešíte každý den desítky krizových situací a rozhodnutí, které musíte udělat hned. Často na ně nemáte dostatek informací ani času a musíte rozhodovat podle nejlepšího vědomí a svědomí. Jestli mi něco právnická fakulta dala, tak to byli úžasní mentoři, kteří nás vychovávali k etice a rozvíjeli naši schopnost zvládat obtížné situace. Zejména pan profesor Petr Hajn a pan profesor Radim Polčák byli v tomto pro mě obrovskou inspirací.   

Jaké 3 dovednosti v práci využíváš nejčastěji?  
Komunikace je pro mě určitě schopnost číslo jedna – umět srozumitelně předat informaci a přizpůsobit ji konkrétnímu adresátovi. Druhou zásadní dovedností je schopnost rychle se rozhodovat, a to i v situacích, kdy nemáte dostatek informací. A pak nějaké rychlé a kreativní uvažování nad věcmi, protože člověk musí dokázat rychle pochopit informace, které jsou někdy složité. Nemusíte je pochopit do hloubky, spíše ji dokázat rychle adaptovat a pracovat s ní.   
Když totiž řídíte tým o pěti stech lidech a zodpovídají se vám lidé jako CPO (produktový ředitel), CTO (technický ředitel) nebo CMO (marketingový ředitel), nikdy nebudete experty na všechno, co oni řeší. Přesto o jejich krocích a směřování musíte nakonec rozhodnout právě vy.   

Co bys vzkázal těm, kteří uvažují do budoucna o vlastním podnikání?
Obecně bych jim vzkázal, ať si najdou něco, co je fakt baví. Pro mě je podnikání, jako kdybych si sedl k PlayStationu a celý den si hrál.  Člověk sbírá “achievementy”, něco staví, je tam obrovská míra svobody, ale nemyslím si, že je to pro každého. Je strašně důležité sám sebe poznat a potom jít za tou svojí vášní.   
Rád bych řekl něco originálnějšího, ale tohle je opravdu to, co bych přál každému. Pak se v pondělí ráno budíte a už se nemůžete dočkat deváté hodiny, až budete moct lidem zase volat, potkávat se s nimi a dělat věci, které vás naplňují. Je to něco, co se dá těžko popsat lidem, kteří to nezažili, ale pro podnikatele je to naprosto typické.