Podle čeho jsi vybírala obor na vysoké škole?  
Pravda je taková, že jsem na vysokou školu vůbec nechtěla. Mým snem bylo studium na vyšší odborné škole cestovního ruchu. To byl obor, který mě zajímal. Tatínek si ale přál, abych vystudovala aspoň tu angličtinu na pajdáku v kombinaci s hudebkou (smích). Hudbě jsem se totiž věnovala celý život – zpívám a hraju na klavír. Takže tuto kombinaci jsem si dala kvůli němu (smích). 

Jak jsi byla nakonec spokojená s výběrem oboru, který sis ani sama nevybrala (smích)?
Vlastně, strašně moc! Kdybych šla studovat cestovní ruch, asi bych nezískala tak široký okruh kamarádů, kontaktů a zkušeností. Masárna je masakr v tom, jak je velká a různorodá. Díky společným akcím jsem potkala kamarády napříč fakultami. Místo klasického těláku jsme si mohli zapsat zimní výcvikový kurz – a právě tam jsem poznala svého budoucího manžela. Do toho kolejní život, koncerty, večírky... Nejvíc mi ale změnil život univerzitní sbor, který založil Michal Vajda. 
Sbor dnes působí pod názvem Český akademický sbor a sdružuje studenty i absolventy všech brněnských univerzit.

Dostávalo se za něj hodně kreditů, takže se tam z toho důvodu přihlásilo spousta studentů z celé MUNI (smích). Nakonec zde ale našli doživotní přátele. Dodnes se vídáme a je to božské. Proto si myslím, že by univerzita měla co nejvíc podporovat i mimoškolní aktivity. Právě ty často vytvářejí zážitky a zkušenosti, které si studenti nesou celý život.

Lákalo tě vyjet během studia na Erasmus?
Tenkrát jsem měla pocit, že bych kvůli Erasmu o něco přišla. Se sborem jsme měli zkoušky dvakrát týdně a pak šli do hospody. S těmito lidmi jsem trávila veškerý volný čas. Zároveň jsme ale jezdili na soutěže, například do Švýcarska, kde jsme v kategorii smíšených sborů dokonce zvítězili, takže jsem si cestování suplovala i jiným způsobem. Jsem ale velký dobrodruh, takže kdybych ve sboru nenavázala tak silné vztahy, na Erasmus bych určitě vyrazila.

​Jaké byly tvoje první pracovní kroky po získání diplomu?
Spousta lidí šla na pajdák s tím, že chtěla učit. Já už ale tenkrát věděla, že to moje cesta nebude. Studium jsem si vybrala hlavně proto, abych si zlepšila angličtinu, a říkala si, že pak se uvidí. Myslela jsem si, že s dobrou angličtinou se mi otevře spousta možností. Po škole ale přišlo poměrně tvrdé vystřízlivění. Tím, že jsem nechtěla učit, jsem vlastně narazila do zdi. Poslala jsem životopisy snad všude – na pozice asistentky, recepční, do cestovních kanceláří... Ale nikdo mě nechtěl zaměstnat.

Trvalo docela dlouho, než jsem dostala práci jako asistentka ve velké realitní kanceláři a zároveň si mě vyhlídl kamarád z reklamní agentury, kterému se zdálo, že jsem typ na dobré nápady (smích). Začala jsem pro něho dělat socky – na Facebooku se tenkrát začaly rozjíždět reklamy, a nakonec jsem měla větší výplatu z bokovky pro něj než z realitky. Ale v kanceláři to byla skvělá zkušenost – díky skvělé partě, která tam byla a se kterou se dodnes pravidelně vídáme. Po dvou a půl letech v realitce jsme se s manželem rozhodli udělat velký životní krok a koupili si jednosměrnou letenku do jihovýchodní Asie a na rok jsme vyrazili do světa.

Jak ses dostala k marketingu? 
Po návratu z cest si mě kamarád z reklamky stáhl zpátky k sobě a tehdy jsem do marketingu zabředla a už nevybředl. Našla jsem, co mě baví. Kreativní práci, která se dá dělat odkudkoliv a kdykoliv.  

S odstupem času ale hodnotím, že pracovat jako OSVČ má svoje velká úskalí. Člověk má tendenci tomu dávat veškerou energii a jen těžko opravdu vypne. V tom je zaměstnanecký mód přece jen jiný. Po pár letech v marketingu jsem si proto na nějaký čas odskočila učit na základku – potřebovala jsem si odfrknout od práce za počítačem. Navíc mi chyběl kontakt s lidmi. A musím říct, že mám obří štěstí, protože to zase byla parádní parta a skvělá etapa, na kterou ráda vzpomínám a ze které mi zůstala další kopa dobrých přátel. Po rodičovské dovolené jsem se obloukem vrátila zase k sockám – asi jsou mi souzené nebo co (smích). 

Čemu se v Muzeu města Brna věnuješ? Jak vypadá tvůj pracovní den? 
Moje pozice se oficiálně jmenuje pracovník vztahů s veřejností. Neoficiálně mám na starost sociální sítě – snažím se jim dát řád a systém, optimalizovat kampaně a nastavit jasný plán, vizi i celkovou strategii. Zatím jsme ale na začátku, protože v muzeu pracuji teprve tři měsíce. 
Můj den začíná tím, že si vyšlápnu kopec na Špilberk, kde mám kancelář. Aspoň si pohybem nastartuji hlavu (smích). Pak začneme po hradě natáčet obsah pro sítě, stříháme videa a připravujeme titulky. Podle toho, jaká akce se na Špilberku chystá, promýšlíme, kdy je nejlepší pustit video ven. Když je to námi připravovaný event, jedeme všichni naplno. U pronájmů záleží na pořadatelích, jak moc chtějí na propagaci spolupracovat.  

Součástí práce je i copywriting a propojení obsahu s webem. Doba se s nástupem umělé inteligence změnila, proto se do budoucna chceme více zaměřit na GEO (Generative Engine Optimization). Lidé přestávají hledat informace přes Google, ale stále častěji se ptají chatbotů. Ti ale nepracují pouze s klíčovými slovy, ale mnohem více s přirozeně formulovanými dotazy (long-tail dotazy). Tomu se musí přizpůsobit i obsah webu. 

Jaká jsou specifika marketingu pro Špilberk? 
Socky dělá nejlíp ten, kdo je přímo u zdroje. Nemůžu kvalitně spravovat komunikaci Arnoldovy vily nebo Vily Tugendhat, když sedím na Špilberku. Ideální je znát co nejvíc instituci, ve které člověk pracuje, nebo produkt, který prezentuje – a je vlastně jedno, jestli prodává vstup do kasemat, nebo ponožky. Na sociálních sítích je to ještě o něco náročnější, protože lidé tam primárně nepřicházejí nakupovat. Přicházejí se podívat, co se děje ve světě jejich přátel, co je zaujme a co je pobaví. Naším úkolem je podat jim informace tak, aby byly srozumitelné, stravitelné a aby je nalákaly k tomu, že si řeknou: „Tohle chci vidět naživo.“ A třeba o víkendu dorazí. 

Obsahu je potřeba opravdu hodně, protože se na sociálních sítích konzumuje neuvěřitelně rychle. Zároveň je důležité vědět, pro koho ho připravujeme. Jinak komunikujeme s mladšími lidmi a jinak se starším publikem. Snažíme se najít rovnováhu mezi odlehčenou a serióznější komunikací. Samozřejmě spolupracujeme i s mladšími kolegy, od kterých se hodně učíme.

Není to ale o tom, že bychom my boomeři nebyli schopní zvládnout techniku. Spíš jde o to, že když v určitém prostředí člověk nežije každý den, některé věci se nedají úplně přenést nebo naučit zvenčí. Je to podobné, jako kdybych já někomu, kdo nemá děti, vysvětlovala mateřství – některé zkušenosti jsou prostě nepřenosné. Stejně tak funguje humor. Když někde udělají vtip mladí lidé, může fungovat úplně jinak, než kdybych ho udělala já. Proto je důležité, aby k mladému publiku promlouvali mladí lidé. 

Jaké tři dovednosti/znalosti/schopnosti získané na MUNI využíváš v práci dodnes? 
Nejdůležitější věc, kterou mě MUNI naučila, je umět se učit. Nemyslím tím biflování, ale spíš najít si vlastní systém a zvládat i náročné nebo stresové situace. Typickým příkladem je celé zkouškové období, kdy jste pánem svého času a nikdo vám neříká, co přesně máte dělat. Učíte se plánovat, prioritizovat a rozhodovat se, kdy je ještě prostor na zábavu a kdy už je potřeba zabrat. A to jsou dovednosti, které využívám dodnes – nejen v práci, ale i v osobním životě. 

Odnáším si i vděčnost za to, kolik zajímavých informací člověk získal úplně zadarmo. To jsem bohužel docenila až na navazujícím magistrovi. Teprve tehdy mi došlo, jak výjimečné osobnosti nás učily a kolik zkušeností a vědomostí nám předávaly. 
A pak je tu ještě jedna důležitá lekce – naučit se přijímat neúspěch.