Podle čeho jsi vybírala obor na vysoké škole?  
Věděla jsem, že mě baví literatura a kultura anglofonních zemí, ale nebyla jsem si jistá, kam s tím. Bohužel na mém gymnáziu byla podpora kariérní poradkyně velmi tristní, takže ta mi s výběrem moc neporadila. Nakonec mě ale napadla anglistika, na kterou jsem se hlásila jak do Brna, tak do Prahy. Brno na mě ale na dni otevřených dveří udělalo naprosto skvělý dojem a prioritizovala jsem ho.  

Jak tě napadlo přidat si k angličtině ještě mezinárodní vztahy? 
Během bakaláře na filozofické fakultě (FF) jsem si vybírala kurzy, které mířily na historii a kulturu. Ve třeťáku jsem poměrně náhodou narazila na kurz „Vietnamská válka v americké historii a kultuře“, který mě naprosto nadchnul. Do té doby jsem se zajímala spíše o Británii a Irsko a spíš o sociální historii nebo historii každodennosti než politiku. Během Erasmu ve Velké Británii jsem si jako volitelný kurz zapsala mezinárodní vztahy. Na ty jsem se pak nakonec přihlásila i na Masarykovu univerzitu (MUNI) a dostala se rovnou do navazujícího magisterského studia.  

Jak jsi zvládala magisterské studium bez znalostí z bakaláře? 
Bakaláře jsem se musela doučit sama a následně projít oborovým testem jako každý jiný absolvent oboru. Všechna studia jsem díky morální i finanční podpoře rodiny prodlužovala. Chtěla jsem si rozdělit náročné studium tak, abych mohla zároveň absolvovat stáže, dělat brigády nebo studentskou spolkovou činnost. Poslední magisterskou práci a státnice jsem dodělávala již při plném úvazku na Ministerstvu vnitra. U druhého magistra jsem původně zvažovala plné studium v zahraničí, ale to s ohledem na finanční možnosti nebylo realizovatelné, nicméně sen o studiu v zahraničí se mi pak splnil v akademickém roce 2023/2024, kdy jsem díky vládnímu stipendiu mohla vystudovat College of Europe v belgických Bruggách.

Jak vzpomínáš na studium na MUNI? 
Rozhodně víc vzpomínám na studium na FF, se kterou jsem pořád i volněji v kontaktu a občas na ni jezdím na konference. Byť tuto fakultu čím dál více doceňuji až zpětně, katedra v době, kdy jsem na ní studovala, byla skutečně formativní v utváření mé osobnosti – ať už šlo o kritické myšlení, čtení mezi řádky, tak o otázku menšin či feminismu. Rozhodně oceňuji to, jak katedra podporovala studentské aktivity. Měli jsme velikou volnost a spolu s dalšími spolužačkami jsme založily studentský časopis Re:Views, který na katedře funguje už 12 let.  

A jaké pocity v tobě zanechala fakulta sociálních studií (FSS)?
U studia na FSS bych bývala daleko více ocenila důraz na praktičnost a přímou aplikovatelnost do praxe. Je pravda, že jsem na katedře neabsolvovala bakaláře, ale na magistrovi mi chyběly možnosti aplikovaných předmětů, které bych pak mohla využít v praxi (např. jak správně psát podklady, schopnost argumentace a umění vyjednávat, simulace, prezentační dovednosti atp.). Na druhou stranu jsem velice ocenila podporu katedry, a dokonce i uznávání kreditů za aktivity jako stáže nebo letní školy. Vzdělání na FF mělo více anglosaský ráz a formu, což mně osobně více vyhovuje, FSS byla výrazně více o memorování. Díky zkušenosti se studiem v zahraničí ale mohu obecně konstatovat, že kvalita procesu vzděláváni na MUNI je na srovnatelné úrovni jako na zahraničních univerzitách, které mají i daleko vyšší hodnocení v mezinárodním žebříčku světových univerzit. Mrzí mě proto, že „domácí” studium na papíře stále neotevírá profesní dveře podobně jako studium v zahraniční, přestože je kvalita vzdělání na MUNI srovnatelně vysoká. 

V současnosti pracuješ jako vrchní ministerský rada a také jako sekondovaná národní expertka. Jak bys pozice srovnala? 
Obě povolání jsou ve státní správě, takže mají mnoho společného, ale také jsou mezi nimi ohromné rozdíly, protože jedno je v českém prostředí a druhé v prostředí mezinárodním. V českém prostředí je zaměstnanec daleko blíže občanovi a místním samosprávám a výsledky práce mohou být vidět rychleji. Práce pak sestává z tvorby a implementace strategických dokumentů a jejich akčních plánů až po běžné koordinace, přípravy podkladů pro vedení či odbornou přípravu vedení na jednání. Samostatnou kapitolou je pak implementace mezinárodních a evropských závazků, stejně jako operacionalizace domácích politik. V České republice (ČR) je pro mě práce daleko více vázaná na prostředí kanceláře, byť s poměrně častými služebními cestami do Bruselu. Tam pak může zaměstnanec reprezentovat ČR v pracovních skupinách Evropské komise, ale i Rady, podílet se na projednávání legislativy nebo koordinaci politik a výměně informací a sdílení dobré praxe, kterou pak reflektujeme v ČR.  

A jakým činnostem se věnuje sekondovaná národní expertka?
Práce v „bruselské bublině“ znamená přenášení národní expertízy do evropského prostředí, které je v oblasti dat a možného vlivu daleko více horizontální. I zde je velkou součástí běžného dne příprava briefingů, podkladů a dalších materiálů pro vedení, příprava různých jednání (od pracovní přes seniorní až po ministerskou rovinu), ale daleko více i tzv. „stakeholder engagement“, kdy se pravidelně potkávám s kolegy z dalších členských států, evropských institucí a agentur, výzkumníky, experty z neziskového sektoru a dalšími praktiky. V tomto ohledu je práce v Evropské komisi výrazně dynamičtější. To ale přináší i náročné výzvy v oblasti balancování osobního a pracovního života. Člověk se také stává trochu větším „horizontalistou“. Svou expertizu si samozřejmě stále udržujete, ta ale chtě nechtě postupně nabírá širší záběr, tudíž není možné si udržovat přehled o všem.

Jaký skill set z MUNI využíváš v práci nejčastěji?  
I zde se primárně vrátím k tomu, co mě naučila FF. Moje hlavní naplň práce je prevence radikalizace. Radikalizace je velmi individuální proces, kde je třeba pochopit, proč je něco pro někoho „trigger“, a zároveň ta stejná věc může mít pro někoho jiného úplně opačný nebo i zcela žádný efekt. FF, konkrétně kulturní a literární studia, mě naučila mezikulturní citlivosti, číst mezi řádky a hledat hlubší motivy. Schopnost práce s jazykem je proto k nezaplacení při tvorbě podpůrných preventivních opatření, kde je třeba pečlivě vážit každé slovo a rozumět tomu, jak ohromnou váhu jazyk má, a stejně je tomu také ale v chápání a porozumění dopadů propagandy. Otevřenost FF a mezioborovost některých předmětů mi také dopomohla rozvinout vlastní etický a morální kompas. Každého člověka je třeba vnímat v jeho unikátním kontextu, jako jednotlivce s mnoha proměnnými. Jen tak je možné cíleně pomoci. Prevence radikalizace by neměla být represivní, ale naopak restorativní. V tomto ohledu vnímám humanitní studia jako naprosto klíčová. Kombinace obou studií byla každopádně dobrou volbou a na FSS jsem pak mohla stavět na tom, co mě naučila FF. FSS je rozhodně dobrou školou, která naučí pevné disciplíně, práci s krátkými termíny, a připraví vás na to, že ne vše musí jít podle plánu a je třeba umět flexibilně reagovat. A to je pro praxi ve státní správě, zejména v mezinárodním dynamickém prostředí, rozhodně potřeba. 

Jak začít, když bych chtěla pracovat v Evropské komisi/na Ministerstvu vnitra?  
Podle mě je důležité položit si otázky typu: co mě v životě baví, jak moc mi záleží na tom, aby mě bylo vidět, jestli jsem spokojenější ve větším nebo menším kolektivu (a instituci), kde jsem ochotná dělat kompromisy, zda a jak umím zacházet se stresem a velkým tlakem, jak moc je pro mě podstatná stabilita a přímá trajektorie růstu, ale také jak moc času jsem ochotná věnovat tomu, abych se do služby dostala. Stát se státním úředníkem v ČR má jasná pravidla a požadavky, které se řídí zákonem, pravidly pro konkrétní místo a tabulku. V porovnání s výběrovým řízením do institucí EU je ale řízení rychlé a poměrně flexibilní, byť i tak to není procházka růžovou zahradou a do roka je třeba složit úřednickou zkoušku v obecné i oborové části.  

Máš konkrétní tipy, jak se dostat do institucí EU? 
Dostat se do institucí EU je možné několika způsoby, kdy některé jsou snazší a některé velmi o štěstí a náhodě. Dobrá varianta je vyzkoušet si stáž (v Evropské komisi se jmenuje Blue Book Traineeship), aby si člověk vyjasnil, zda by ho práce v EU kontextu vůbec bavila. Takovou asi „ultimátní metou“ je pak pro mnohé stát se kmenovým zaměstnancem, tedy takzvaným „official“. Na to je třeba projít „EPSO soutěž“, která je ale extrémně kompetitivní a EPSO ji navíc v letošním roce vyhlašuje poprvé od roku 2019. Existuje ale i řada jiných variant jako např. Contract Agent, Temporary Agent nebo právě sekondovaný národní expert. Každá pozice má jiné nároky na přijímací řízení a také výhledy na možnosti setrvání v institucích EU do budoucna, stejně jako dává jiné výhody, stanovuje jiné povinnosti a může mít jiné podmínky, a to i platové. 

Jak ses profesně dostala k tématu prevence radikalizace?  
Stalo se to vlastně sérií náhod. Na anglistice začal můj zájem o politiku a díky jazykovému zaměření, a taky díky tomu, že můj otec je původně vystudovaný novinář a matka psycholožka, mě zajímala i komunikace sama o sobě. Kolem roku 2014 se začala na internetu masivně šířit propaganda takzvaného Islámského státu, která bohužel motivovala nemalé množství Evropanů k odchodu na Blízký východ a boji v jeho řadách. Tehdy jsem si položila otázku, proč se s tím něco systematicky nedělá a ve volném čase se tomuto tématu začala věnovat výzkumně. Konkrétně jsem se zaměřila na to, jak sociální sítě (ne)reagují na terorismus v online prostředí a proč teroristická propaganda dosahuje takové „virality“. S tím jsem pak šla v Praze na mezinárodní studentskou konferenci a publikovala akademický článek v Nizozemsku. Téma terorismu a radikalizace u mě pak zůstalo a věnovala jsem se mu i během studia na FSS, byť spíše s ohledem na mezinárodní kontexty než z pohledu online prostředí. Během studia na FSS mi pak kamarád, se kterým jsem se potkala na Prague Security StudiesInstitute, řekl o stážích Blue Book v Evropské komisi. Přihlásila jsem se a v přihlášce mimo jiné uvedla zmíněnou konferenci i publikaci. Díky tomu si mě v databázi našla moje budoucí vedoucí a získala jsem tak stáž na GŘ HOME. Pracovala jsem v tehdejším oddělení terorismu a radikalizace, kde jsem se věnovala prevenci radikalizace online a mimo jiné jsem se podílela na přípravě legislativy k potírání šíření teroristického obsahu online. A pak už to vlastně šlo samospádem. Po stáži jsem v Komisi zůstala ještě tři měsíce externě, déle to bohužel tehdy nebylo možné a já se nechtěla vzdávat tématu, které mě bavilo, takže jsem hledala práci v oboru i mimo Brusel. Podařilo se mi dostat místo na Ministerstvu vnitra, kde jsem v daném tématu profesně pokračovala, jak v oblasti prevence radikalizace online, tak i obecně v boji s terorismem. Během českého předsednictví v Radě EU jsem byla vyslaná jako resortní expertka na diplomatickou pozici na Stálé zastoupení ČR při EU, kde jsem pracovala jako národní kontaktní bod pro terorismus a také jsem spravovala agendu vnitřní bezpečnosti. K tomu mi dopomohlo nejen to, že mluvím francouzsky, ale také to, že jsem měla přímou zkušenost z Evropské komise a udržovala aktivní a vřelé osobní i profesní vztahy s bývalými kolegy, tudíž bylo daleko jednodušší znovu vplout do bruselských vod. Paralelně jsem několik let usilovala o vyslání do Evropské komise jako národní expertka. To se z řady důvodů nepodařilo hned napoprvé, ale nyní jsem vyslaná přesně do toho samého oddělení, kde jsem byla před řadou let na stáži a opět pracuji na „online“ tématech, primárně pak prevenci radikalizace online v oblasti herního prostředí a také v kontextu AI. Problematika online hrozeb se samozřejmě vyvíjí dramatickou rychlostí, tudíž se sama ve svém volném čase celé roky dál samostatně a povětšinou za vlastní prostředky vzdělávám. Poslední cca tři roky hlavně v oblasti umělé inteligence; na tu jsem se zaměřovala i na postgraduálu na College of Europe, kam jsem vyjela díky stipendiu pro státní úředníky, protože věřím, že správný policy maker musí detailně rozumět svému tématu jak z administrativního, strategického a dopadového, tak technického hlediska, aby mohl dělat práci dobře jak pro občana, tak stát, potažmo mezinárodní organizaci.