Podle čeho jsi vybírala obor na vysoké škole? 
Už na gymnáziu mě hodně bavil předmět základy společenských věd, zejména pak část věnovaná právu. Právě tehdy jsem si uvědomila, že právo je profese, které se chci věnovat. Byla to moje jediná volba, protože jsem chtěla pomáhat lidem a v životě něco dokázat. Velkou inspirací a podporou mi byla i moje maminka, která mě v tomto rozhodnutí od počátku podporovala a motivovala. Jako malá jsem si sice přála stát se modelkou, zpěvačkou či herečkou – dnes si tento dětský sen plním alespoň částečně účinkováním jako komparzistka České televize či při příležitostném poskytování rozhovorů pro média (smích). 

Jak na studium na MUNI vzpomínáš? 
Zpětně jsem ráda, že jsem si vybrala zrovna Masarykovu univerzitu, protože je to prestižní univerzita a jako studentka jsem byla hrdá, že jsem její součástí. Studium mi dalo spoustu zkušeností, kontaktů i přátel a výrazně mě zformovalo v to, kým dnes jsem. 
Během studia jsem absolvovala stáž na Ústavním soudě i v advokátní kanceláři, což zpětně považuji za klíčové pro rozhodování o budoucím profesním směřování. Právě na Ústavním soudě jsem si uvědomila, že chci dělat něco pestřejšího, svižnějšího a akčnějšího, a proto jsem se rozhodla pro advokacii. 

Takže jsi po škole šla dělat koncipientku? 
Ano, mám za sebou více než tři roky povinné praxe a musím říct, že to bylo psycho. Hromada práce za málo peněz. Další rok života mi sebralo učení se na advokátní zkoušky, které byly masakr. Ale nad jinou variantou než advokacií jsem nepřemýšlela – byl to můj cíl.   

A pak jsi hned začala podnikat sama na sebe. Jaké byly začátky? Nebála ses, že nebudeš mít klienty? 
Po advokátních zkouškách jsem to hned rozjela a začala podnikat. Hodně lidí mi říkalo, že je to hustý, protože spousta z nich má strach pustit se do něčeho vlastního. Pro mě ale byla priorita být svým pánem, mít svobodu a nemuset se nikoho ptát, jestli můžu v pátek odejít o hodinu dřív.  
Na začátku jsem sice chvíli váhala, jestli se nevydat spíš realitním směrem, protože mám hotové i realitní zkoušky, ale nakonec zvítězila advokacie – i kvůli tomu, že je to společensky uznávané a prestižnější povolání. A klienti? Tím, že mám hromadu známých, doporučení se začalo šířit rychle. Jeden případ navazoval na druhý – ozvali se kolegové, jejich kamarádi nebo rodiny, a postupně se to nabalovalo. Dokonce jsem si chtěla dělat webové stránky, ale práce bylo tolik, že k tomu vlastně ani nebyl důvod. 

Jak vypadá tvůj pracovní den? 
Můj pracovní den, respektive týden, je takový, jaký si ho udělám. Moje práce je hodně rozmanitá a mnohdy probíhá v terénu, zároveň ale velkou část času pracuji z domu, kde připravuji smlouvy a různá soudní podání.  
Když je potřeba, tak máknu – klidně večer nebo o víkendu – ale pak si umím udělat volno a odpočívat, rozhodně nejsem workoholik. Díky flexibilitě této profese můžu pracovat nejen z kanceláře či z domova, ale také z chalupy, z kavárny nebo klidně během dovolené u moře či na horách. Právě tahle volnost je pro mě jednou z největších výhod mé práce. Když nejsou soudy, můžu se ze dne na den sebrat a odjet. Vlastně mi k práci stačí jen notebook, funkční hlava a ruce. 

A jakým činnostem se konkrétně věnuješ? 
Má práce je hlavně o osobním kontaktu s klienty, kterým poskytuji právní poradenství, ale často také psychickou podporu. Zastupuji je v soudních řízeních, a to i před odvolacími soudy, tedy soudy vyšších instancí. Součástí mé praxe jsou rovněž návštěvy věznic a detenčních zařízení, stejně jako zastupování klientů před různými úřady.  

Setkala ses na začátku praxe s tím, že tě klienti pro tvůj mladý věk nerespektovali? 
S takovým přístupem jsem se nikdy nesetkala. Věk je jen číslo a to, co hraje roli, jsou výsledky a zápal, který do práce vkládám nepřetržitě.  

Co bys vzkázala studentům, kteří uvažují o advokacii?  
Kdybych měla dát jednu radu studentům, kteří uvažují o advokacii: nebojte se to zkusit. Praxe je sice často jiná než představy ze školy – někdy náročnější, ale také mnohem zajímavější, a právě v tom je její kouzlo.